Jsou nás takových určitě tisíce. Hlavně okolo Prahy, ale asi i jiných velkých měst. Říká se nám zelené vdovy. Ti, kdo nás neznají, nám náš život závidí. Ale pokud by ho poznali zblízka, spíš by nás litovali. Máme všechno, co nás napadne - a přesto nejsme šťastné.
Život v luxusu bych nejraději vyměnila za "obyčejný"
Se svým mužem jsem se seznámila na vysoké škole. Já tam studovala, on přišel dělat nábor do své firmy. Nabídka se mi líbila, zrovna jsem hledala přivýdělek ke studiu a podařilo se mi být mezi pěti uchazeči, které si nakonec vybral. Náš vztah začal nedlouho poté. Vlastně se mi Ivan přiznal, že jsem se mu při pohovoru tak líbila, že by mě snad přijal, i kdybych byla úplné dřevo.
Chodili jsme spolu několik let, po promoci jsem nastoupila do jeho firmy na plný úvazek a nakonec jsme se i vzali. Firmě se pak začalo obzvlášť dařit. Shodli jsme se, že už je načase založit rodinu, a Ivan pak přišel s tím, že si pořídíme veliký dům za Prahou, kde budou děti vyrůstat v klidu a na čistém vzduchu.
Sama pocházím z malé vesnice, do Prahy jsem se přestěhovala, až když mi bylo patnáct. Zdálo by se tedy, že mi bydlení za městem nebude činit problém. Jenže zatímco já si představovala klasickou středočeskou vesničku s pár domy a lesem, můj muž nás přesadil do luxusního satelitu.
- Jak se vyvíjel Ivetin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Přesídlili jsme do zlaté klece
Myslel si, že tam budeme dokonale šťastní. Obrovský honosný dům, nádherná zahrada, exkluzivní vybavení, dokonalé soukromí jištěné vysokými nepropustnými zdmi. Nemohl se splést více. Nevyčítám mu to, myslel to dobře a já jsem tomu chvíli také věřila. Dnes, po pěti letech, co tam žijeme, jsem nešťastná. Dlouho jsem si to odmítala přiznat, přece nemůže být nešťastný někdo, kdo má všechno, na co si vzpomene. Jenže přesto je to tak. Naopak si někdy říkám, že nejšťastnější jsou ti, kdo mají všeho spíše méně.
Připadám si, jako bych bydlela v nějaké bublině. Náš dům patří k obci, která měla původně pár desítek lidí, ale pak tam někdo rozparceloval pole, draze prodal a lidé jako my si tam začali stavět domy. Ne klasické řadovky ani uniformní satelitní domky, ale obrovské vily od architektů.
My tu naši koupili z druhé ruky, od manželů, kteří se rozváděli. Sami jsme se do stavby pouštět nechtěli, zároveň jsme ale hledali něco exkluzivního. Tedy hlavně Ivan. A také on rozhodl, že je jasné, že budu ženou v domácnosti na plný úvazek. Jeho plat nás bohatě uživí a já se budu starat o děti. Narodil se nám syn a velmi krátce, už rok a půl po něm, dcera.
Pokračování 3 / 4
Pořád dělám všechno sama
První dva roky byly docela hezké. Užívala jsem si malé miminko a na nic jiného nemyslela. Ale když se narodila i dcera, která na rozdíl od syna jako malá byla dost náročný tvoreček, postupně jsem se začala cítit hůř a hůř. Připadalo mi, že jsem na všechno sama. Manžel se vracel domů až večer (což platí dodnes), já byla s dětmi pořád sama. Mohla jsem si samozřejmě pořídit paní na hlídání, ale nechtěla jsem děti dávat někomu cizímu jen proto, že můžu.
Žádný důvod opouštět je jsem neměla, do práce jsem nechodila. Byly mou jedinou "povinností", a tak jsem se jim naplno věnovala. Navíc jsem doufala, že si v místě najdu nějakou kamarádku. Ale to se nikdy nestalo. Lidé, kteří tady žijí a mají malé děti, nemají o nějaké přátelení vůbec zájem. Každý si chce žít za svým plotem a nikdo ať mu do života neleze. Jako by tady bydleli jen ti, kteří mají co skrývat, jinak si to neumím vysvětlit. A sem za mnou nikdo nejezdí, těch pár kamarádek, co mám, chodí normálně přes den do práce.
Postupně jsem si uvědomila, že místo, kde žiju, začínám téměř nenávidět. Každý můj všední den je pořád stejný: Ráno odvézt děti do školky, pak doma uklidit a nějak se zabavit. Ano, mám koníčky, dokážu to, ale pořád dělám všechno sama! Sama cvičím, sama chodím se psem, sama si hraju na piano, sama čtu... Mohla bych jet cvičit třeba někam mezi lidi, ale jet třicet kilometrů jen kvůli tomu mi připadá prostě šílené.
Pokračování 4 / 4
Kamarádky nechápou, co mi vadí
Děti přivezu po poledni ze školky - chodí tam jen na pár hodin, pak se jim věnuju doma. Strávím s nimi čas až do večera, než jdou spát. Pak uvařím večeři a čekám na manžela, který přijede někdy v osm, někdy v devět hodin. Obvykle jen sní jídlo a unaveně se svalí k televizi. Nechce si ani povídat, prý mám pochopit, že on toho má za celý den v práci a Praze dost a těší se na klid.
Jenže on zas nechápe, že já po neustálem klidu a samotě se nejvíc těším na to, až bude doma a popovídáme si. O sexu ani nemluvě. Víkendy pak trávíme tím, že si hrajeme na šťastnou rodinu. Když už dokopu Ivana k výletu, zjišťuju, že se o děti vůbec neumí postarat, prostě s nimi téměř není a překvapí ho i tak prostá věc, jako dát jim napít. Děti s ním navíc nemají pořádný vztah, vídají ho tak málo, že jim už ani nechybí. A dvě luxusní dovolené za rok to nespraví.
Když to shrnu - mám vše, co mi závidí třeba kamarádky ze školy, se kterými si aspoň píšu maily nebo skypuju. Krásný dům, manžela, který nás zabezpečuje, dvě úžasné zdravé děti, volný čas, cestování. Prý ať si vážím toho, že nemusím nic dělat. A přitom já bych s nimi leckdy měnila ten jejich shon a pobíhání! Samozřejmě jsem vděčná, že žiju v dostatku a nemusím nic řešit. Ale takhle jsem si svůj život nepředstavovala. Jenže manžel tomu nerozumí. Nikdo nechápe, jak bych mohla být nešťastná. Nemám, komu se svěřit.
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!