IVETA (45): Utratí všechno za jídlo, už ani nemáme sex

IVETA (45): Utratí všechno za jídlo, už ani nemáme sex

Iveta by se svým mužem ráda sdílela normální život se vším, co přináší. Její manžel ale nejeví žádný zájem. Jediné, co dokáže přitáhnout jeho pozornost, je jídlo. V tak velkém množství, že už o něj má Iveta obavy.

Můj muž byl vždycky velký jedlík, to jsem o něm věděla od začátku našeho vztahu. Když jsme ale byli mladí a organismus ještě fungoval na plné obrátky, na jeho těle se to nijak zvlášť neprojevovalo, i když vyloženě štíhlý také nebyl.

Dnes už by ho ale kamarádi z mládí stěží poznali… Rosťa vyrůstal na statku, a tak si velmi oblíbil domácí kuchyni a klasická česká jídla. Jeho rodiče chovali všechno, na co si vzpomenete – krávy, kozy, čuníka, husy, slepice, krocany a dokonce i holuby.

Prodejem masa si slušně vydělávali a zároveň ho měli kdykoliv po ruce, když přišel hlad. Maminka neustále vyvářela vepřo-knedlo-zelo, svíčkovou, rajskou, vepřová kolena i žebra, prostě samé kalorické bomby. Vždycky jsem se divila, že jsou Rosťovi rodiče poměrně štíhlí, ale běháním kolem vší té havěti na statku asi člověk spálí hodně kalorií.

Když jsem se s Rosťou seznámila, padl mi hned do oka právě tím, že nebyl žádný kostitřas, právě naopak. Byl to kus chlapa, vysoký a statný. Tehdy se ještě věnoval basketu a hokeji, takže na něm problémy s váhou nebyly znát, naopak byl poměrně vymakaný.

Možná to bylo také tím, že už nebydlel u rodičů a sám vařit příliš neuměl, takže bez maminčiných kalorických nášupů trochu strádal. Při mé první návštěvě u Rosťových rodičů jsem doslova žasla – jídelní stůl se tak prohýbal pod jídlem, že jsem očekávala příjezd ještě dalšího příbuzenstva.

Ale to jsem se spletla, u večeře jsme byli jen my s Rosťou a jeho rodiče. Uléhala jsem naprosto přejedená s těžkým žaludkem a zaříkávala jsem se, že už se takhle nikdy nepřejím. V sobotu to ale začalo nanovo hned snídaní – smažená vejce, klobásky, tučné sýry, obrovské koláče.

Museli jsme si dát dlouhou procházku kolem vesnice, abych do oběda aspoň trošku vyhladověla, a pak jsem se snažila si aspoň hlídat porce. Bylo mi hloupé jídlo odmítat nebo nechávat, abych neurazila Rosťovu maminku, takže jsem z víkendů u budoucí tchyně a tchána odjížděla vždy o pár kilo těžší a ztracenou formu jsem pak přes týden horko těžko doháněla v posilovně.

Když jsme se s Rosťou k sobě nastěhovali, snažila jsem se vařit vydatně, ale zdravě, abychom aspoň nějak vykompenzovali ty šílené přejídací víkendy. Také jsem se pokoušela co nejvíc vykroutit z návštěv na statku, protože mi bylo jasné, že tímto tempem by z nás brzy byly dva soudky.

Rosťa si nestěžoval, svoji touhu po české kuchyni si pravděpodobně vynahrazoval přes den v poledních pauzách, kdy chodil s kolegy na obědy. Pár kilo mu ale za dobu naší známosti přibylo.

Když jsme se vzali a narodily se nám děti, změnil se nám život a já se přiznám, že jsem občas byla vděčná, když přijela tchyně a přivezla nám zavařené polévky, maso a další jídla a já tak nemusela řešit, co a kdy budu vařit.

Pak nám děti odrostly a obě vylétly z rodného hnízda a my jsme s Rosťou po dlouhých letech osaměli. Hledali jsme si nové koníčky a Rosťa se rozhodl, že se naučí vařit. Koupila jsem mu proto k narozeninám kurz vaření a to byl asi kámen úrazu.

Můj manžel totiž vaření naprosto propadl a ztratil zájem o cokoliv jiného i o mě. Všechny peníze utrácí za suroviny, nové kuchařky a kurzy a vaří jak o život. A hlavně to všechno sní! Stále je zatížený na českou kuchyni a nezdravá jídla, takže během pár let nehorázně přibral a je z něj obrovská tlustá koule.

Jediné, co ho dokáže vzrušit, je jídlo. Sex ho nezajímá a popravdě ani nevím, jestli by ho ještě byl fyzicky schopen. Nejenže tím trpí náš vztah, ale velmi se také bojím o jeho zdraví. Zkoušela jsem si s ním promluvit, posílala jsem ho i k psychiatrovi, protože tohle podle mě opravdu není normální, ale všechno je marné.

Bavit se o svém problému nechce, změnit to také nechce, trávit se mnou čas něčím jiným než vařením nebo debatami o jídle ho nebaví. Nevím, jak mu pomoct a hlavně to asi není ani dost dobře možné, když má pocit, že pomoc nepotřebuje.

Doporučujeme

Články odjinud