Sedím v čekárně. Smrdí to tu jako v každé čekárně. Chloramin cítím snad až v žaludku a dělá se mi z toho zle. Naproti sedí šlapka. Má roztažené nohy, tak že nejde přehlédnout, že si jaksi zapomněla spodní prádlo.
Já žiji, i když ...
Sedím v čekárně. Smrdí to tu jako v každé čekárně. Chloramin cítím snad až
v žaludku a dělá se mi z toho zle. Naproti sedí šlapka. Má roztažené nohy, tak že
nejde přehlédnout, že si jaksi zapomněla spodní prádlo. Ukrajince vedle mě to
velice povzbudilo do života. Chtělo se mi zvracet, už zase. Rychle jsem vstala a pospíchala
na záchod. Naštěstí jsem to stihla. A ještě si při tom stačila všimnout na dveřích
varování před zhoubným virem HIV. Když jsem to uviděla, mé žaludeční potíže to
jen zhoršilo. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a viděla bledou vílu s tak tmavýma
kruhama pod očima, že by si kdekdo mohl myslet, že mi někdo napálil dvě rány přímo
do očí. Začala jsem brečet, studené slzy mi stékaly po ještě studenější tváři.
Nechci se vrátit do čekárny, vím co mě čeká, tak proč na to mám čekat v tak
odporném prostředí? Přece jen jsem se vrátila, Ukrajinec mezi tím vešel do ordinace
pro muže a šlapka si sundala bundu pod kterou měla jen červené krajkové triko a bílou
podprsenku, ve které se mačkaly prsa čísla snad dvacet. Nohy měla pořád roztažené.
Už je ani nedá k sobě - pomyslela jsem si a trochu se usmála. To se mi poslední dobou
moc nestávalo. Uslyšela jsem své jméno, polekaně jsem se rozhlédla kolem sebe odkud,
že to jde. Mé jméno vypadlo z úst robustní sestřičce mezi dveřmi do ordinace.
-Tak pojďte - vyzvala mě k útoku s realitou.
- Jak vám je?- zeptala se mě doktorka za stolem a dívala se na mě přes brýle stažené
na kořen nosu.
- špatně- chtěla jsem říci, ale nešlo to, nechci aby všichni věděli, že mi je
nejhůř, jak mi mohlo v mém současném životě být.
- Jde to - odvětila jsem na konec.
- My jsme vám volali..-
- Já vím- přerušila jsem doktorku. Aň to vyklopí, aň můžu jít domů.
- Jistě víte co to obnáší, dneska už jsme dobře informováni, ale dám Vám pár brožurek
na čtení, doporučím Vám terapii, kam chodí celá rodina a kde Vám poradí jak žít
s ..
Její VÁM mi dělalo vředy. Hlavně aň mi to neříká nahlas, to ne.
- Jo to budu potřebovat - skočila jsem jí znechuceně do řeči.
- Nemůžu říci, že vím jak se cítíte, Sáro, ale chci Vám jen pomoci, vy teď musíte
žít i když trochu jinak, ale musíte, rozumíte? Rodiče to už vědí? Měli by to vědět,
i když už s nimi nežijete. Řekněte jim to.
- Už to vědí - zalhala jsem, nikdy se to nedozví, rozhodla jsem se. Máma si myslí, že
jsem ještě panna a táta ten má se svým podnikem starostí více než dost.
Sestřička mi vzala znovu krev, vzala si na to speciální rukavice, i toho jsem si všimla,
červeně na jejich obalu bylo napsané: Speciální gumové rukavice pro osoby nakažené
...
Nikdy to snad neřeknu nahlas, jako by tu ta nemoc ani nebyla, ale je tu je ve mně a já
umírám. Najednou to šlo říct, já umírám, ale nejde říct že jsem NAKAŽENÁ ...
Sedím v tramvaji, naproti sedí mladý kluk a čte časopis o počítačových hrách oba
jsme seděli na sedačkách označených zeleným křížkem. Znovu jsem se usmála, teď
už do široka, aby to všichni viděli, tak teď mám takovéto výhody, mohu sedět na místě
pro zdravotně postižené. Ale rozhodně mi to nezáviďte, možná tam budu sedět už
jen týden, rok, dva, možná pět let, ale určitě do konce života, který už rozhodně
nebude dlouho trvat, ne tak dlouho jak jsem si snila. Chtěla jsem studovat, cestovat po
Africe, jet na Olympiádu, ano, takové jsem měla předpoklady a sny. Zhroutily se ještě
rychleji než domeček z karet, a to jen pro pár minut strávených s mužem mých snů.
Jedu v tramvaji, pláču, kluk naproti se mě ptá jestli jsem v pořádku. Popravdě mu
odvětím, že jsem v naprostém pořádku. Konečně jsem si dokázala říci pravdu,
konečně to dokážu říci nahlas, konečně to dokážu vykřičet do světa, konečně
dokážu říci lidem JÁ ŽIJU, I KDYŽ JSEM NAKAŽENÁ VIREM . VIREM HIV HIV
HIV !!!!!!!
Autor: -uka-