Když jsem psala text o partnerských vztazích, odborníci zdůrazňovali, že správného partnera si vyberete především pečlivým pozorováním – jak žije, jak se chová, jak se upravuje atd. Při takovém pozorování si obvykle nechcete připustit, že vidíte budoucnost svého vyvoleného i sebe, ovšem ona tam skutečně je.
„Z prostředí, ve kterém člověk žije, lze vyčíst úplně všechno – od pořádkumilovnosti až po úroveň sebevědomí člověka,“ tvrdí Michal Zachar, ředitel společnosti PEI, která sdružuje odborníky na tvorbu image. O člověku přitom mnohé prozrazují už věci patrné na první pohled. Všimněte si třeba, jestli v domácnosti, do které jste právě vkročili, stojí jídelní stůl a kolik je u něj židlí. Můžete chtít po někom, kdo vyrostl v prostředí bez jídelního stolu, aby s vámi v budoucnu pravidelně večeřel?
„Menší počet židlí u jídelního stolu, než kolik je členů domácnosti, nebo úplná absence stolu signalizují, že rituál společného oběda nebo večeře je pro danou rodinu naprosto nepodstatný. Taková rodina asi nezve ani mnoho hostů, protože kam by je usadili?“ říká psycholog Oldřich Matoušek, který přes třicet let pracoval s rodinami psychiatrických pacientů a navštěvoval i jejich rodiny. Jídelní stůl je důležitou součástí prostoru také proto, že tvoří jakousi „zabydlenost“. Příjemný pocit v bytě však navozují hlavně osobní věci – knihy, nádobí, řezané květiny, oblíbený obraz nebo fotografie.
Kde se rodí vkus?
To, v čem a jak bydlíte, ovlivňuje z velké části rodina, v níž jste vyrostli. Ale vliv na vás mají i přátelé, partner a média. Podle designérky Kamily Douděrové jsou v současném pojetí bydlení u nás patrné dva extrémy. Starší lidé žijí v interiérech třicet a víc let starých a přehlcených věcmi, aniž by na tom chtěli cokoli měnit, naopak mladší ročníky jdou do opozice a tíhnou k minimalismu.
„Mají prázdné byty, ve kterých mnohdy není nic jiného než jedna skříň, stolek pod televizí a stolek na notebook. Kdykoli se jich ptám, jestli budou chtít knihovnu, v 90 % to odmítají. Prázdné prostory však mohou působit neosobně a neútulně, “ říká odbornice. Podle ní mají Češi obecně daleko silnější sklon ke kýči než jiné národy, zejména protože rádi kopírují.
Nesnaží se zjistit, kde a v čem se skutečně cítí dobře, důležitější jsou pro ně trendy nebo představy celebrit prezentované v časopisech. „Když přijdete do švédské nebo finské domácnosti, bude solidně zařízená, s odkazem na tradici. Pokud navštívíte francouzský byt, rovněž v něm bude cosi typicky francouzského. To Češi tolik neřeší. My nemáme žádný typický styl, české domácnosti mají od všeho něco. Myslím, že si tolik neuvědomujeme, že koupě nějakého zboží je vlastně symbolem našeho myšlení, že tím něco podporujeme, ovlivňujeme. Češi kupují hlavně to, co vidí jinde a co je levné,“ říká Kamila Douděrová a uvádí příklad: Když v televizi lidé vidí tapety coby trend a alternativu klasického vymalování, polovina diváků zařizujících bydlení druhý den v obchodě okamžitě a bez rozmyšlení sáhne po tapetách.
Tohle je přece po babičce!
Zahlcování bytu všemožnými věcmi má kořeny v minulosti prodchnuté nedostatkem a souvisí s touhou po vlastnictví – často čehokoli a v jakémkoli množství. Že jsme se jako národ s minulostí úplně nevyrovnali, je patrné třeba na dovolené u moře, odkud si spousta Čechů vozí písek nebo kamínky, které pak doma vystavují coby důkaz, že „tam skutečně byli“.
„Nejsem psycholog, ale přečetl jsem dost psychologické literatury, která takové počínání interpretuje velmi jednoduchým způsobem, a sice nedostatkem sebevědomí,“ říká Michal Zachar a pokračuje: „Buď člověk má dostatek sebevědomí, aby svým přátelům slovně popsal, kde byl a co zažil, nebo nemá a musí přivézt důkaz, který je mu pak líto vyhodit.“ Sluší se ale dodat, že někteří lidé si drobné dekorace kupují (a vystavují) zcela záměrně: chtějí si připomenout hezký partnerský vztah, příjemný víkend nebo jiný zážitek.
„To je druhý důvod, proč má tolik lidí byt zaplněný zbytečnostmi. Chtějí si připomínat okamžiky, které jim přinášejí radost a štěstí, tedy to, co v životě vlastně všichni pořád hledáme,“ dodává odborník. A shromažďování zbytečností má ještě třetí vysvětlení – neumíme vyhazovat. Řadu z nás vedli rodiče k tomu, že se nemá nic vyhodit, protože všechno se může jednou hodit.
Luxusní prázdnota
Jedni mají dům od půdy až po sklep plný věcí, druzí v něm zase nemají vůbec nic. Ovšem stejně jako zahlcenost má i prázdnota své důvody a své formy. „Jednou z nich je záměrná – tzv. luxusní – prázdnota. Teprve když se na ni podíváte zblízka a mluvíte s jejím majitelem, zjistíte, jak finančně nákladná byla a kolik úsilí stála,“ říká Oldřich Matoušek. Druhá forma prázdnoty je daná chladným vztahem člověka k prostoru, který obývá. Pokud k němu nemá víceméně žádné vazby, pak logicky nemá ani důvod a chuť vyplňovat ho věcmi.
„Typickým příkladem je prostředí staršího panelákového bytu. Takový prostor člověka příliš nepovzbuzuje, aby do něj investoval, ať už energii, čas, nebo peníze,“ tvrdí odborník a dodává: „Preferovaným typem bydlení českého člověka je podle průzkumů rodinný dům se zahradou. Není divu, že když si někdo pořídí takové bydlení, má tendenci o něj pečovat a dekorovat ho, co to jenom jde.“ Byt může být bezpečným zázemím a prostorem, kam se člověk rád vrací, ale také čtyřmi stěnami, kam se chodí vyspat. Každý to má jinak a podle toho se k němu chová.
„Zejména pro autisty nebo pacienty s psychózami a těžkými depresemi představuje byt zdroj jistoty, bez kterého by byli v těžké nerovnováze, nebo dokonce úplně ztraceni. Dispoziční uspořádání bytu i určitá neměnnost jeho zařízení je pro ně mimořádně podstatná,“ dodává odborník.
Jak příjemně bydlet?
Ačkoli množství knih a časopisů o bydlení navozuje pocit, že jde o něco vědeckého, v podstatě stačí používat zdravý rozum, poslouchat vlastní pocity a nechat si poradit. Nejprve je důležité prozkoumat prostor. Jakou funkci plní? Co se v něm odehrává? Čím více bude funkcí a lidí, kterým prostor slouží, tím bude skládačka dobrého uspořádání složitější. Lidé dělají při zařizování největší chybu v tom, že o bydlení nepřemýšlejí jako o celku.
V domě nebo bytě pak chybí linie, která by propojila jednotlivé prvky a vdechla prostoru duši. „Většina lidí si nechá nakreslit projekt na stavbu domu nebo úpravu bytu, protože se bojí zásadních rozhodnutí. Zařízení interiéru si ale berou na starost sami, protože si myslí, že ho zvládnou. Zkrátka zajedou do obchodu a nějak to poskládají podle toho, co zrovna bude k dispozici, nebo co se jim bude aspoň trochu líbit. Takto bezkoncepčně pak zařizují jeden pokoj za druhým. Málokoho napadne, že od podlahy by se měly odvinout dveře, od dveří pak nábytek a tak dále,“ vysvětluje Kamila Douděrová.
Spousta lidí se zase snaží násilně přetvořit některé už hotové prostory. Nevede to většinou k ničemu dobrému. Když v domě z první republiky vyměníte dřevěná okna za plastová a zárubně osadíte unifikovanými dveřmi z hobbymarketu, dům pak jako by umřel. A platí to i naopak. Moderním prostorům zase nedělají dobře přehnané historizující prvky, obzvlášť pokud to nejsou původní kousky.
Kam s tím křeslem?
Ze zkušeností Oldřicha Matouška vyplývá, že i když se lidé stěhují do nového domu nebo bytu, mají tendenci opakovat víceméně pořád stejnou strukturu zařízení: stůl do obýváku, tatínkovo křeslo do rohu k oknu a tak dále, ať jsou dispozice prostoru a potřeby majitelů jakékoli. Je to pochopitelné. Ale je to škoda.
„Z hlediska funkčnosti potřebuje rodina místo nebo více míst, která by jejím členům poskytovala útočiště před ostatními, a jiné místo, kam by mohl každý vstupovat, kdykoli se mu zamane a kde by byl vždycky vítán. Nazvěme tyto dva druhy míst osobním teritoriem a společným teritoriem,“ říká psycholog. Konkrétní věci, které dělají z prostoru příjemné bydlení a navozují dobrý pocit, neobjevíte bohužel jinak než praxí. Proto odborníci radí začít si doma hrát: vzít předmět a někam ho postavit. Počkat, co to udělá, a pak ho třeba dát jinam nebo vyměnit. Prostě tak dlouho zkoušet a vyměňovat, dokud nedosáhnete pozoruhodného pocitu, že tohle je přesně ono a cítíte se v tom dobře.
Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Moje Psychologie.
ČTĚTE TAKÉ:
Superdrbna okouzlila Karla Lagerfelda
STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU