Jak dostat bývalého partnera z hlavy? Hlavně nepátrejte!

Jak dostat bývalého partnera z hlavy? Hlavně nepátrejte!

Napadlo vás někdy zadat si do Facebooku nebo Googlu jméno svého bývalého? Tahle zdánlivě nevinná zvědavost se může velmi rychle proměnit v nezdravou závislost. Vítejte v potemnělém světě tajného sledování expartnerů na internetu.

Je půl třetí ráno a moje láhev Chardonnay je skoro prázdná. Sedím doma v kuchyni u počítače a prohlížím si fotky z letního loučení s předškoláky v jedné mateřské školce na okraji Prahy. A tady už ho vidím – vyčnívá ve skupince dětí hemžících se u nafukovacího skákacího hradu. Tu vysokou nahrbenou postavu s lennonkami poznám okamžitě, vypadá pořád stejně. Jenom rozcuchané vlasy už jsou skoro šedivé. Pátrám, jestli na fotce najdu i jeho manželku. Hm, na svatebních fotkách jí to slušelo víc, ale v těch džínách a tričku taky vlastně vypadá dobře. Kliknu na další fotku. Cítím se mizerně. Jako bych byla přímo tam, na té letní oslavě, schovávala se za plotem školky a šmírovala je skrz křoví. Připadám si jako úchyl. Ale nedokážu přestat. Jak jsem se do téhle podivné situace dostala? Docela snadno. Před pár dny mě napadlo najít si na Facebooku jméno svého bývalého kluka, se kterým jsem se rozešla dávno předtím, než jsem potkala svého muže. A jako bych se propadla králičí dírou z Alenky v říši divů. Přesněji řečeno, propadla jsem zlozvyku zvanému sledování bývalých partnerů na internetu.

Za těch pár dní jsem zjistila, že Vašek je úspěšný architekt a má nechutně krásnou a odporně sympatickou manželku a dvě protivně roztomilé děti. Letos v létě byli na dovolené v Jeseníkách, ale loni si vyjeli až do Portugalska. Mají zlatého retrívra a nedávno si zrekonstruovali podkrovní byt. Taky jsem zjistila, že jiný můj bývalý, Petr, si po čtyřicítce pořídil s novou přítelkyní miminko (mně tvrdil, že děti nikdy mít nebude). To Rudolf zůstal konzistentní, neoženil se, děti nemá, jenom přibral dvacet kilo a ve svých politických názorech, které kdysi byly jen lehce extravagantní, poněkud přiostřil a na internetu se marně snaží sehnat peníze na svůj nikdy nerealizovaný filmový debut.

Ano, připadám si trochu jako soukromá detektivní kancelář. A všechny ty informace, které se na mě z internetu jen hrnou, mě svým způsobem zraňují. Moji ex, se kterými jsem kdysi prožila krátký nebo delší románek, nebo dokonce plánovala společný život, buď zestárli a zpáprdovatěli, což není moc dobrá zpráva, anebo naopak vypadají až moc dobře a vedou až příliš idylický život společně s někým úplně jiným, což taky není zrovna potěšující.

NÁPLAST, KTERÁ NIC NELÉČÍ

Vinou sociálních sítí je daleko těžší udělat tlustou čáru za bývalými vztahy. Pokud své ex jednou provždy nevymažete „z přátel“, stále na vás budou neočekávaně, třeba v práci nebo při cestě tramvají, vyskakovat fotografie z jejich prázdninových cest, které podnikli bez vás, a z koncertů, na které s vámi nikdy nechtěli jít. A donekonečna budete řešit, jestli jejich půlnoční přiopilý status s citátem Rilkeho měl být nějakým poselstvím určeným právě pro vás.

Moje kamarádka Daniela se před pár měsíci rozešla s přítelem, který jí čtyři roky tvrdil, že žije jen pro svou práci, v níž trávil dvanáct hodin denně. Nikdy nebyli ani na dovolené. Nakonec Daniela zjistila, že kromě práce je její ex posedlý hlavně svou sekretářkou. I ta má profil na Facebooku. A aniž by o tom věděla, zásobuje Danielu informacemi o tom, do kterého venkovského hotýlku si s jejím bývalým vyjeli na výlet a na jaké středomořské pláži se letos opalovali. To vše okořeněné příslušnými žlutými emotikony. „Cítí se šťastně! Jsem zvědavá, jak dlouho jí to vydrží,“ prská Daniela nad dalším smajlíkem na profilu sekretářky, kterou ani osobně nezná.

Sledovat na Facebooku své bývalé je nejen poněkud trapné, ale taky návykové. Americká psycholožka Tara Marshall provedla studii, které se zúčastnilo téměř 500 respondentů, kratší nebo delší dobu po rozchodu. A zjistila, že účinky takového on-line šmírování mohou být ještě destruktivnější, než si myslíme. Obírá nás to o sebevědomí a o schopnost udělat ve svém životě krok dál. „Všechny naše dosavadní poznatky naznačují, že zůstat s expartnerem v kontaktu přes sociální sítě komplikuje proces uzavírání ukončeného vztahu. Lidé, kteří své bývalé pravidelně sledují, nesou rozchod obtížněji, pociťují silnější sexuální touhu po dotyčném a prostě se jim víc stýská. Zkrátka, není to zdravé.“

Lidé, kteří zůstávají s expartnerem na Facebooku, podle ní spadají do dvou kategorií. Buď s ním zůstávají v kontaktu proto, že stále cítí určité pouto, anebo jim je natolik ukradený, že se ani nenamáhají vymazat ho ze skupiny přátel. A právě ti, kteří patří do první kategorie, by to určitě měli udělat.

Jenže neudělají. „Lidé jsou často morbidně zvědaví. Mají nutkání dozvědět se i to, o čem předem vědí, že jim to způsobí bolest,“ konstatuje Tara Marshall. Tento nezdravý způsob používání Facebooku navíc může mít důsledky i v reálném světě: lidé, kteří na internetu sledují své partnery po rozchodu, jsou až šestkrát náchylnější k tomu vyhledávat je i jiným způsobem, například jim psát nebo usilovat o setkání.

V první fázi těsně po rozchodu to může působit jako určité analgetikum. „Chrání vás to před tím, abyste ztrátu pocítili naplno, trochu vás to šetří. Ale uzdravování se tím jen zpomaluje,“ upozorňuje psycholožka. „Čím méně s ním budete ve styku, tím víc máte prostoru pohnout se někam dál.“

MRTVÁ A ŽIVÁ

Existuje ještě jeden způsob, jak si můžeme pomocí Facebooku úspěšně ničit život. A to je vyvolávání retroaktivní žárlivosti na bývalé partnerky svého současného muže. Moje známá Zuzana takhle jednoho dne zjistila, že její manžel má „v přátelích“ stále svou bývalou, se kterou se rozešli, než poznal Zuzanu. A od té doby z ní nemůže virtuálně „spustit oči“. „Je krásná, talentovaná, hraje na violoncello, má spoustu přátel, je úžasná takovým způsobem, jakým já nikdy nebudu,“ konstatuje. Když její manžel občas okomentuje nějaký příspěvek své bývalé, Zuzana se tiše užírá. Nemá odvahu s ním o své tajné žárlivosti promluvit, ví, že by jí řekl, že je to nesmysl. A tak jen občas nenápadně zmíní jméno jeho expartnerky v rozhovoru a pečlivě sleduje jeho reakce. Zkrátka, stala se hrdinkou v moderní variantě knihy Mrtvá a živá od Daphne du Maurier. A marně si připomíná, že k tomu nemá žádný důvod – její muž si přece vybral za manželku právě ji.

„Všichni máme momenty žárlivosti, ale něco jiného je, když na vás trvale dotírají myšlenky ohledně partnerovy minulosti,“ vysvětluje psycholožka Caroline Brealy. „Žárlení na partnerovu minulost se může rozbujet až v obsesi, která vás požírá a ničí váš vztah.“ Důvod je jednoduchý: „Naše mysl někdy nedokáže rozlišovat minulost, přítomnost a budoucnost. Proto vám partnerovy bývalé vztahy mohou připadat až příliš přítomné.“

Zuzana si ovšem uvědomuje, že skutečný problém není v jejím manželovi. Vlastně si ani nemyslí, že by se svou expartnerkou chtěl navázat nějaký tajný vztah. „Problém je ve mně. Nikdy jsem nebyla moc sebevědomá a tohle žárlení na minulost je vedlejší efekt,“ konstatuje. „Nejde ani tak o partnerovu minulost. Je to jen spouštěč vaší vlastní nejistoty,“ potvrzuje i Caroline Brealy.

VYJDĚTE Z ÚKRYTU

Nejnáchylnější k nezdravému používání Facebooku jsou lidé, kteří pociťují určitou sociální úzkost, ale zároveň touží po společnosti druhých. Sociální sítě jim dávají šanci mít pocit, že s lidmi něco sdílejí, ale zároveň nemusejí riskovat skutečný osobní kontakt. Jenže právě v tom je háček. Když sledujete druhé zpoza svého počítače, velmi rychle si začnete připadat podobně jako já tehdy v půl třetí ráno nad láhví Chardonnay: jako šmírák, který vykukuje z křoví. Zejména když se jedná o vaše expartnery. Je to ten nejjistější způsob, jak si snížit sebevědomí a cítit se uboze. Takže, i když je to daleko obtížnější, zkuste ten počítač zaklapnout a jít ven. Seznamte se s jinými lidmi. Možná hned nenajdete novou lásku. Ale určitě začnete novou životní kapitolu.

Doporučujeme

Články odjinud