Necítíte se ve vztahu dobře, ale nechcete odejít, naopak – rádi byste všechno zachránili. Napadne vás párová terapie, ale partner (nebo partnerka) rezolutně odmítne. Co s tím? O názor jsme požádali psycholožku Martu Boučkovou.
Poradit, jak dostat partnera na párovou terapii, je asi stejně snadné jako poradit, „jak dostat tatínka do polepšovny“. Název dnes již klasické české komedie mi proběhl hlavou, jakmile jsem si přečetla název článku, o který mne v redakci požádali. Vzápětí přišel povzdech: „Ach jo, taková jednoduchá, srozumitelná a jasná otázka, ale odpovědět na ni jednoduše, srozumitelně a jasně nebude vůbec snadné.“ Nebudu se tajit tím, že mám ráda, když lidé dokážou na položenou otázku odpovědět stručně a jasně. Takové odpovědi dělají odborníka! Nicméně musím si férově přiznat, že jednoduché odpovědi a stručné návody psychologie nabízí skutečně velmi zřídka. Možná proto, že psychologie je, s nadsázkou řečeno, i věda o životě. A v životě se často stává, že to, co vypadá jednoduše, při bližším zkoumání až tak jednoduché není.
Jak dostat partnera na párovou terapii? Hm, hm, hm, jak? „Těžko,“ je první odpověď, která mě napadá. Asi si řeknete: „No to je tedy odpověď hodná skutečného odborníka! To přece víme taky.“ Ale nemohu si pomoci a musím napsat, že tahle má rychlá, zdánlivě nedostatečně odborná odpověď je jednou z možných a nejserióznějších odpovědí, které můžete na výše položenou otázku dostat. Psychologie je sice věda, ale ráda dodávám, že je to věda opírající se poměrně často o zdravý selský rozum. A tak se stává, že názory psychologa nejsou nikterak vědecky oslnivé, ale selsky a babsky obyčejné.
Dostat někoho na párovou terapii je opravdu velmi těžké a každý, kdo se o to někdy s velkým či malým úspěchem pokusil, mi zcela jistě dá za pravdu. A těžké je to samozřejmě už jen z toho důvodu, že člověk není balík, který se může někam posunovat. Jde o situaci, kdy se partnera snažíte někam dostat proti jeho vůli, což u něho většinou zcela nepřekvapivě vyvolá takzvaný šprajc, tedy ještě větší zatvrzelost a neochotu ke spolupráci. Doporučuji respektovat jedno ze základních pravidel mezilidské komunikace, které velmi jasně definuje lidové rčení: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Budete-li se k partnerovi chovat jako k balíku, s největší pravděpodobností vám to vrátí a bude se chovat jako balík k vám.
Ten, kdo dočetl až sem, už možná začíná být trochu naštvaný, protože dobrá rada stále nikde. A tak se klube na svět další otázka: Co tedy dělat, když nám to spolu neklape, a člověk by rád využil služeb psychologů a psychoterapeutů zabývajících se problémy, které partnerské dvojice řeší. A když jsme pár, pak rozhodně párová terapie! Úvaha je to vcelku dobrá a rozumná, vždyť jsme-li v problému dva, měli bychom ho také ve dvou řešit. Nezakrývám, že dobře vedená párová terapie u spolupracující dvojice může přinést relativně rychle pozitivní výsledky. Ale když se jeden nechce ani zúčastnit sezení? Dobrá zpráva je, že nemusíte být hned v koncích! Párová terapie totiž není jedinou metodou, s níž psychologové a psychoterapeuti pracují.
Takže se ke slovu dostává zase obyčejný selský rozum: Když partner nechce na terapii s vámi, běžte sami. Možná se na mne někdo bude zlobit, ale já si myslím, že i osamělý boj o vztah na půdě terapie má smysl, a je to rozhodně reálnější, byť namáhavější cesta než mudrovat, jak dostat někoho sobě rovného někam, kam nechce. A donucením nikoho ke spolupráci nepřinutíte. „Bojuje-li“ o změny v partnerství jen jeden, selský rozum zase napoví, že bude bojovat za dva. A bohužel, někdy to zkrátka v jednom za dva vyhrát nejde. Ale předjímat výsledek od stolu a nepokusit se využít ani sebemenší šance ho ovlivnit, považuji v životně důležitých věcech za alibismus. Někdy je důležité učinit třeba i marný pokus, aby si člověk mohl říct: „Udělal jsem, co jsem mohl.“ Nezastírám, že pokud se na řešení problému, který ve vztahu partneři mají, podílejí oba, je šance na pozitivní výsledek větší.
Věřit mi můžete i nemusíte, ale pokud se opřu o svou poradenskou zkušenost, pak musím napsat, že velmi často i ti, kteří se na začátku stavěli k terapii nanejvýš odmítavě, se dříve či později v mé pracovně objevili a do celého procesu nějakým významným způsobem zasáhli. Takže závěrem můžu říct, že přece jen nejméně jedna finta existuje! Nejde o žádnou neférovou nebo manipulativní techniku, ale je to možnost, jak zatím odmítajícího partnera přizvat. Netvrdím, že má úspěšnost je stoprocentní, ale v praxi je významně vysoká.
Takže abych celé své povídání shrnula: Snažíte-li se dostat partnera na párovou terapii, a jste v téhle strategii neúspěšní, přestaňte plýtvat energií, navštivte terapeuta sami a zkuste věřit, že i on stejně jako já nějakou tu fintu má. Přeji hodně odhodlání, vytrvalosti i trochu štěstí, aby věci nakonec dopadly tak, jak si přejete!