Znáte tu pohádku o dědečkovi, co měnil, až vyměnil? To je jedno, že nevíte už úplně přesně, jak to bylo, nakonec i tahle pohádka měla několik verzí. Hlavní je, odkud kam se dědeček dobral. Já vám trochu připomenu tu pro moje dnešní povídání podstatnou.
To si to tak jednou štrádoval dědeček kolem rybníka a ač slýchal jen to, co chce a babička ho kvůli tomu mnohdy vzala utěrkou po hlavě, slyšel křik. Ráchal se tam ve vodě neplavec. No to je rozum, skákat do vody, když plavat umím jen ve vaně, ne? Dědeček odhodil berli, pro jistotu i umělý zuby, aby mu nezaskočily a hupnul do vody. No, hupnul, on ten topící už pěkně polykal bubliny. Dědečkovi to chvíli trvalo, s těmi jeho ztuhlými klouby. Ale zkrátka: on toho člověka zachránil. Byl to boháč a neskočil tam sám. To víte, chudáka by tam asi parta osvalenejch plešounů nehodila. No ale vděčný být uměl. A tak daroval dědečkovi pětitisícovku. Děda ji strčil do kapsy a vydal se domů.
Potkal podomního prodavače zázračných kastrolů a hrnců, co snad vaří i samy. A ten na něj: „Á, dědeček, kdepak jste byl, dědo? Jak se vám vede? A koukněte, co bych vám mohl nabídnout!“ A dědeček mu pěkně povyprávěl, jak zachránil chlapa jako hora a ten mu za to dal pětitisícovku a vůbec neposlouchal, co mu prodavač nabízí. Až když ten mu řekl: „Tak mi ji dejte, já vám za ni dám tenhle kastrol. Ten vaří úplně sám, to bude mít babička radost!“ No aby dědeček nechtěl babičce udělat radost! Hned mu bankovku dal a kastrol si odnášel.
A co čert nechtěl – potkal dalšího podomního prodavače. Tenhle nabízel keramické nože. A zase: „Copak to máte, dědečku? No to já bych měl pro vás něco lepšího, tenhle nůž krájí sám a navíc když mi dáte ten hrnec, přidám vám k němu ještě škrabdku na brambory!“ A tak děda vyměnil kastrol za nůž a škrabku.
No zkrátím to, měnil, měnil, až potkal prodavače parfémů a práh domova překračoval s lahvičkou voňavé esence. Jenže zakopl, lahvička vylétla do vzduchu, tam udělala dojitý salto a prásk ho – dopadla na kamennou podlahu, z lahvičky bylo tisíc střepů a z voňavky vzdalující se oblak vůně. Ona to totiž stejně nebyla nic moc kvalita. A babička jen lomila rukama: „Kde jsi byl tak dlouho, ty můj Venoušku?“ A děda jí to pověděl. Babička zčervenala, jak je to pěkné, že jí chtěl i po těch letech udělat radost a padla mu kolem krku: „Ty jsi moje zlato, Venoušku, ty jsi nad všechny bankovky a hrnce a kastroly a nože aaaa….pojď, udělala jsem slepici na paprice, dáme si do nosu. Hlavně, že jsi v pořádku doma!“
No a to takhle pan Votava postavil barák. Pěknej, útulnej, jenže když on měl jeho kamarád Ruda větší a lepší! Pan Votava nasadil ve svém podnikání ceny, tu a tam něco někde ošulil a dal dokupy hromádku korunek, prodal první dům, přidal korunky a ejhle – měl dům druhý. Větší, modernější, skoro jako Ruda. Jeho žena z toho odvázaná nebyla. Ta chtěla mít alespoň občas pana Votavu pro sebe doma, sedět s ním u kafe a vyprávět mu, co zase za lotrovinu jejich Eríček provedl. Houby. Pan Votava se seznámil s Kamilem, co měl ještě větší barák. No to přece musí mít taky! A tak zase zvedl ceny, zase sem tam, nebo spíš tady i tajdle něco ošulil….a zakrátko měl třetí barák. Paní Votavová z toho chřadla, to je pořád nějakého stěhování a žádný domov! Zkrátka pan Votava to pojal opačným směrem, než dědeček. Měl pořád větší a větší domy, které měl vyšší a vyšší hodnotu. No a když měl ten úplně největší dům ve městě, kde žil a konečně to vypadalo, že je spokojený, chtěl si sednout k tomu kafi. Jenže najednou zjistil, že je v tom domě sám. A on ani pořádně nevěděl, se kterým domem v propadlišti dějin zůstala paní Votavová a jeho Eríček! A tak tam teď sedí, bije se v hruď a vykřikuje: To je všechno moje! A to je tak všechno, co teď pan Votava má. Někteří muži mají pro výměny zvláštní buňky a někteří i posedlost. Příště vám o ní napíšu ještě něco, to si totiž nemůžu nechat pro sebe!
Krásný říjen, milé dámy!
Vaše
Eni
ČTĚTE TAKÉ:
Zachráním tě proti tvojí vůli!
STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU