Brusel, do kterého jsem před deseti lety přišla, byl otevřené, tolerantní a chaotické město. Bruselané uměli improvizovat a brát věci s nadhledem.
Nastěhovala jsem se do bytu v domě, jehož starší majitelka obývala se svou rodinou přízemí. Obtelefonovala za mě elektriku i plyn, o sebemenší závadu se hned starala, a tu a tam mi dokonce přinesla teplou večeři. Když se mi postupně narodily děti, vzala nás všechny pod svá ochranná křídla a stala se nám náhradní babičkou. Vychovala dětí pět, a jejich potomci jsou pro moje děti jako sestřenice a bratranci. Naše soužití připomínalo bruselské „žij a nech žít“.
Tahle atmosféra se po pařížských útocích změnila a jen těžkopádně se snaží znovu zmátořit. Ale vezmu to popořádku.
ČERNÁ SOBOTA
Ačkoli útoky v Paříži všemi otřásly, neměli jsme pocit bezprostředního ohrožení. Až když belgická vláda vyhlásila nejvyšší stupeň ohrožení, uzavřela metro, nedoporučila chodit na veřejná místa a do ulic povolala stovky ozbrojenců, se nebezpečí stalo všudypřítomné. To byla sobota ráno. Můj víkendový plán padl. Ani jedna z těch banálních činností, jako nakoupit na trhu, nasát v centru vánoční atmosféru či vyrazit na hřiště, náhle nebyla bezpečná. V momentě, kdy přestanete mít volbu, máte pocit vězení.
Co dělat, když nemůžete do metra, do kina, do bazénu, do muzea, do parku, do obchoďáku ani do restaurace? Jako alternativní program jedeme autem ke kamarádce. Bydlí ve vilové čtvrti na okraji města, kde by teoreticky mělo být bezpečněji (člověk si nemůže pomoct, ale pořád na to myslí) než na naší obchodní ulici, protože kdo by se házel do povětří někde, kde smete maximálně dvě tři vilky?
Jenže kamarádka má stažené venkovní žaluzie. Bojí se. Venku totiž není ani živáčka, což působí strašidelně. Zjišťuji, že čistě psychologicky se člověk cítí bezpečněji v naší živé a hustě obydlené čtvrti. Sice stačí vystrčit nohu před barák a ocitnete se tam, kde nemáte – na prostranství plném lidí. Ale zato máte zdání normality a bezpečí stáda.¨
Přesto je znát, že kavárny jsou prázdnější a ulice tišší. Možná, že kdybych o výjimečném stavu nevěděla, ani by mi to nepřišlo. Večer na mě jde z toho všeho lehká deprese. V duchu si nadávám. Co blázníš? Vždyť se nic nestalo! Jeden den doma, no a?
Neděle ráno. Toužím jít ven. Jdu si zaběhat do parku a s úlevou zjišťuji, že nás tu běhá hodně. Všichni chtěli na vzduch, na svobodu. Zažívám naučenou teorii: svoboda je základní lidská potřeba, ale bez pocitu bezpečí žádná svoboda není.
S dětmi však pro jistotu ven nejdu. Jednoho z teroristů spojovaných s útokem v Paříži, který se možná skrývá v Bruselu, zatím nechytli. Člověk si může stokrát opakovat, že jestli se bude bát, dosáhnou teroristé svého. Prostě se bojím.
Večer oznamují, že bezpečnostní situace zůstává vážná a že v pondělí zůstanou zavřené školy. Víra, že „to bude dobré“, je ta tam. Co mají ti caparti doma pořád dělat? Už dva dny nebyli venku. Mohla bych si s nimi hrát, konečně se jim věnovat, jenže psychicky na to nejsem nastavená, pořád čekám, až se vše vrátí do normálu.
STRACH V KANCELÁŘI
Do práce jdu jen na pár hodin. Někteří kolegové nedorazili vůbec, pracují z domova, protože nemají, kam dát děti. V kanceláři jsem neklidná. Možná i proto, že hodně kanceláří je dnes prázdných. Mám nutkání co nejdřív odejít. Co kdyby si teroristé jako další cíl vybrali zrovna naši budovu, jako symbol EU? Cestou domů míjím vojenskou akademii s posílenou hlídkou a dochází mi, že každý se může považovat za další cíl. Vojáci jako symbol obrany státu. Belgičtí úředníci na ministerstvech jako symbol státnosti. Učitelé a žáci jako velmi zranitelný cíl. Prodavači v obchodních centrech jako symbol západního konzumu.
Večer se dozvídáme, že ani v úterý nebude škola. Jde na mě úzkost. Co když zavřou i obchody? Co dám dětem jíst? Hlavou mi prolétne vzpomínka na prababičku, která kvůli válečné zkušenosti schraňovala do konce života ve spíži padesát kilo cukru. Vlastně nejvíc ze všeho mě psychicky deptá pocit, že je lepší být zalezlý doma jak ustrašená myš.
Jak dlouho se to dá vydržet, ptám se sama sebe. Toužím po pocitu, že můžu jít normálně po ulici, prohlížet si výlohy, a nesledovat, jestli poblíž nestojí atentátník s náloží. Jestli to neskončí, pojedeme o víkendu někam za hranice, slibuji si. A zároveň se stydím. Vždyť je to teprve čtvrtý den! Jinde takhle lidé žijí celá desetiletí. Třeba v Izraeli, kam jezdím za kamarádkou. A moji irskou kolegyni vystrkali jako katoličku v sedmdesátých letech s puškou v zádech z hospody, kam směli jen protestanti. Nikde není dané, že se to nemůže vrátit.
V úterý jedná bezpečnostní rada vlády. Ve všech domácnostech běží televize, napjatě čekáme na výsledek. Rozjede se zítra metro? Otevřou školy? Budeme volní? Když to večer konečně oznámí, oddychneme si. Přitom atentátníka nechytili a riziko úplně nepominulo. Ale psychologicky je to osvobozující moment. Atentátník sem nebo tam, my chceme ven, chceme zpátky ten bruselský chaos a pocit, že z pár potíží se svět neblázní!
MOHAMEDOVA BABIČKA
Jen nevím, jestli ta doba znovu přijde. Pořád mi znějí v uších slova naší bruselské babičky poté, co jsem se vrátila z nedělního joggingu, zatímco ona mi hlídala děti. „Nebála jste se?“ ptala se mě s úzkostí v očích. Sama si ven netroufla. „Ani ne,“ řekla jsem po pravdě, „bylo tam docela dost lidí.“ „Vy se máte!“ povzdechla si a položila mi mateřsky ruku na rameno. „Vy ven můžete, ale co my? Pro nás je to teď venku o strach!“ Tahle babi je totiž muslimka. Pochází z Maroka, nosí šátek a v Belgii už je čtyřicet let. Celý život dře jako mezek, chodí do práce, její vnoučata nosí ze školy výborné známky. Celá rodina se teď bojí víc než my. Hrozí jim nejen teroristický útok, ale také útoky agresivních Evropanů. Jako pomsta za atentáty na komkoli, kdo má šátek na hlavě. O den později jí u nás na rohu začal sprostě nadávat muž v obleku, v ruce klíčky od nablýskaného terénního vozu. Prý, ať táhne, odkud přišla. „Co jsem vám udělala?“ ptala se ho rozechvěle. „Prostě vás tu nechci!“ řval na ni.
Možná si říkáte, že se není, co divit. Páchají-li muslimové v Evropě útoky, mohou si za nenávist vůči nim sami.
Ale mohla jsem snad já za to, že v devadesátých letech visely kvůli našim zlodějům v rakouských obchodech nápisy „Češi, nekraďte tu“ a kvůli východním prostitutkám se na mě celníci na hranicích dívali podezřívavě? Zrovna my Češi máme bohatou zkušenost s tím, co znamená aplikování kolektivní viny pro osudy nás jednotlivců.
Když mě přepadnou obavy, že útoky zametou s místní tolerancí, upínám se k historkám jako té, která se stala jedné mojí kamarádce. Bydlí v centru, domů se tehdy mohla dostat jen kolem po zuby ozbrojených policistů, odhodlaných nenechat proklouznout ani myš. Přesto jejího souseda přes noc někdo vykradl. Z bytu zmizela elektronika a šperky. Podle všeho tam zloději vnikli přes střechu. Žádný z ozbrojenců si jich nevšiml, zřejmě byli příliš zaměstnaní číháním na teroristy.
Ne, vůbec to není legrace. Ale alespoň trochu to zavání tím chaotickým, absurdním a hluboce lidským Bruselem, do kterého jsem přišla před deseti lety.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie