Moje kamarádka Vendulka je něco jako spřízněná duše. Známe se už od základní školy a přátelství nám vydrželo 30 let.
Přestože spolu nejsme tak často, jako to bylo v mládí a za svobodna, jsme stále v kontaktu. I když se třeba několik týdnů nevidíme, alespoň si píšeme či voláme a jedna o druhé víme. Jsme jako sestry a nemáme před sebou tajnosti. Vždy jsme se mohly jedna na druhou spolehnout a obě si přátelství vážíme.
Vendulka se ale dostala v poslední době do problémů a já z toho mám těžkou hlavu. Nevím totiž, jak jí pomoci. Před rokem ji totiž opustil po 15 letech manžel, a přestože ji velmi dobře zajistil a i o jejich dceru se stará, moji kamarádku zrada zlomila. Již druhým rokem je z ní jiný člověk, stále odmítá přijmout novou situaci a lituje se. Zkrátka rezignovala nejen na všechny chlapy, ale vlastně i na život.
A aby toho nebylo málo, začala své deprese, smutky a špatnou náladu řešit alkoholem. Sklenička, později už skoro lahev vína denně se pro ni staly nutností, aby vůbec usnula a zvládla každodenní povinnosti. Nejprve se mi se vším svěřovala a líčila mi, jak je jí těžko. Ovšem když pochopila, že ji nechci litovat, ale naopak ji upozorňuji, že její pití již není v pořádku, začala se odvracet i ode mne.
Přemlouvala jsem ji totiž, ať pití nechá, jde se léčit, případně chodí na psychoterapii. Ale Vendulka má pocit, že žádný problém nemá. „Vždyť si dám jen občas skleničku,“ reaguje na mé domluvy podrážděně. Jenže já i její dospívající dcera, pro kterou jsem jako teta, to vidíme jinak a děláme si velké starosti. Dívat se totiž na krásnou čtyřicetiletou ženu, jak se ničí a utápí v alkoholu, je velmi těžké.
Snažím se vymyslet, jak jí pomoci. Nechci se smířit s tím, že ji nechám svému osudu, nebo až si na vše přijde sama. Jenže jak přimět blízkého člověka k tomu, aby si neubližoval a vzpamatoval se, dokud je čas? Jsem z toho smutná, a přestože jsem stále své kamarádce nablízku, bojím se, aby pro ni za pár let nebylo pozdě a nestala se z ní alkoholička a zničená žena.
Marcela, 42 let