Komentáře k článku zpět na článek

Simba 6. 3. 2009 | 23:32

Ahoj ja som zo slovenska.Mam 15 a moji rodicia ma neustale nutia jest,uz ma chceli dat i k doktorovi....a maju obavi ze zacinam mat problemy v tomto smere....jak im mam len vysvetlit ze mi nic neni a len moj metabolizmus sa behom puberty meni???Uz totiz zaciname mat aj potycky s tim ze nejim.Dneska mi mama prikazala donest blok od nakupu co jsem si dala na obed a desietu...PROSIM POMOSTE MI!!!!

Bara 21. 10. 2006 | 11:40

Ahoj, bojím se o svou kamarádku. Dělá hodně sportů a když má náhodou někdy čas tak jde ven ale tim pádem se ani nenají, já vůbec nemám přehled jak taková anorexie začíná a tak se bojím, protože nedávno se jí prý udělalo ve škole nevolno a zvracela ... angína bo něco podobného to určitě nebylo. Tak bych se chtěla zeptat uplně na takový ten začátek anorexie.Děkuji moc, když mi odpovíte.

tanulka 10. 2. 2004 | 17:11

ahoj ja som nikdy anorexiu nemala ale chudnem stale-teda aspoň sa o to snažím mám 170cm a 62 kíl a pripadám si strašná

Mikinka 11. 11. 2003 | 09:24

Tento problém moc dobře znám, protože se s tím potýká už řádku let moje máma. Jednou je "dole a jednou na hoře".Neustále mám od ní přednášky o jídle, kolik toho mám sníst a podobně.Ona má v podstatě dvě období:v zimě neustále jí,potom příjde léto a zjistí,že se nevleze do svých oblíbených šatů a začne drasticky hubnout,zamyká se v koupelně a jídlo vyzvrací.Zhubne a její nálada je nesnesitelná, všechno ji vadí.Doufám,že se to bude lepší,i když lékař moc šanci nedává.

Sydney 27. 10. 2002 | 16:00

Souhlasím s Maky. Já si taky prošla anorexií,dostala jsem se až do extrému, kdy mě museli hospitalizovat. Po vydatně zdařených 4 měsících mě propustili, ale já doma začnu s bulimií(díky velkému nátlaku rodičů na jídlo). Na čas se mi podařilo přestat(přiznala jsem se doktorce), ale popravdě, teď ještě občas zvracím... I když mám kluka - ví to, nemůžu si prostě pomoct. Pořád si připadám tlustá, váha mi buď klesá nebo stoupá, už 5 let nemám stabillní váhu. Prostě to nejde zastavit.
Četla jsem si příznaky anorexie, a něco málo z obsahu té knížky. Nikomu nechci brát naděiji, protože ta existuje dlouho´. Jen nevěřím, že by ta knížka moc pomohla. Určitě je dobré, když se o tomto problému mluví a píše, ale není to tak jednoduchý a sakra těžký je s tím žít. I když jste už "zdraví", pořád ten strašák je za vámi a vy se hodně moc let jen hlídáte...

Maky 25. 10. 2002 | 12:09

Musim rict, ze neznam holku, ktera by si necim takovym neprosla. Vsechny moje kamaradky si pripadaji tluste i kdyz maji vsechny mezi 50-60kg. Sama jsem nejprev prosla anorexii a pote bulii, tera me bohuzel zuzovala asi 2,5 roku. Mam 169cm a 54 kg a furt si pripadam tlusta. Cim to je? Kdyz vidim, jak jsou nektere holky sebevedome a pritom maji treba o 10kg vic nez ja, nedokazu to pochopit.

A-lenka 24. 10. 2002 | 01:16

Se zaujetím jsem si přečetla příznaky anorexie a přiznávám, že se občas podle některých bodů chovám. Vlastně jsem se dopracovala až k bulimii, kterou jsem úspěšně ututlala asi přes rok. Ze začátku mi to přišlo úžasné, najíst se doslova se nelidsky "přežrát", pak vše vyvrhnout a přitom nepřibrat. Stále jsem si říkala, že s tím můžu kdykoli přestat. Jen co trochu zhubnu a budu si moci oblíkat poslední výstřelky módy, budu se líbit druhým a hlavně sama sobě. nenáviděla jsem svoje špeky a neforemnou postavu, třebaže jsem nikdy nadváhu neměla. V porovnání s vychrtlými herečkami a modelkami, ale nejen s nimi jsem si připadala děsně neatraktivní. Když jsem zhubla první kila, zvedlo se mi sebevědomí. Začala jsem si víc věřit a kupovat si přiléhavější oblečení. Všimla jsem si nejednou, jak po mě mnozí kluci pokukují a oslovují mě. Nabyla jsem dojmu, že to bude jenom lepší. Časem se však mimo zmíněné fyzické obtíže dostavily deprese. Připadala jsem si cizí. Nebyla jsem sama sebou, což podtrhovala má utkvělá představa toho, že se najednou ke mně znají lidé, kteří by si dřív o mou osobu neopřeli ani kolo. Paradoxně jsem se ještě víc naštvala a došla k závěru, že tolik proklamovaná vnitřní krása vlastně v dnešním světě nic neznamená. Nejdůležitější je první dojem...Komu padnete do oka, kdo vás osloví, projeví zájem, uznale se pousměje...
Byla jsem zoufalá a sama vězněm svého těla. Nyní si tento fakt připouštím jen na půl, protože si stále připadám tlustá nebo přinejmenším nehezká svou postavou, zvláště když se sama sobě nelíbím ani v obličeji. Zní to možná pubertálně a malicherně, ale, když čtu, že by měl člověk ze všeho nejdřív mít rád sám sebe a smířit se s tím, jak vypadá, nejít prudce proti přírodě,aby byl v životě šňastný a vyrovnaný, zjišňuji, že já asi nebudu šňastná a spokojená sama se sebou nikdy. Je to peklo,věřte, že je. Ušetřím vás detailů, ale i varování. Nemám žádnou radu, leda bych začala s omletými frázemi, jež by vyzněly jen jako klišé. Dnes je prostě kult hubených krásek a popravdě všichnimtoužíme se líbit...
A vůbec, ono už vlastně bylo výše a jinde řečeno vše.

Magdalenka 16. 10. 2002 | 20:19

Když jsem byla malá, bylo to se mnou prý hrozné, vůbec jsem nechtěla jíst a všechno jídlo bylo sněděné se slzami v očích. Teď, když mám dceru a vidím jak jí, jako já, když jsem byla malá, tak jí nechávám na pokoji, nenutím jí.Sama si řekne a kolikrát sní více než já...děti do jídla nenutit

Lenka 15. 10. 2002 | 18:36

Souhlasim s Helenou,deti se nemaji nutit dojidat.Nechces?OK,nedojidej,ale dnes uz najist nedostanes(pri veceri),nebo OK,ale svacinku dostanes az za 3,4...atd. hodinky(pri obede),zadne sladkustky na dojidani se,apod.Mam nechutny zazitek z USA,kdy dva chlapci 11 a 13 let nesnaseli vice jidla nez snaseli,byli silene rozmazleni,do jidla vzdy dvkrat dloubli,co neznali,ani nehodlali zkouset,pry FUJ,to neznam.Varila jsem vyborna ceska jidla,rodice se vzdy olizovali az za usima,ale mladici vyjedli vzdy pouze to co znali,tzn. pouze suche testoviny,tech, kterych se dotykala omacka,se nedotkli oni.No a za pul hodinky po veceri si uz lezli pro sladkosti,same bonbonky,cokoladicky,apod.Kdyz jsem se o tom bavila s rodici,rekli mi:No my tady v USA deti do jidla nenutime,aby jsme si z nich nevypestovali ty bulimiky...to uz jsem nemela silu komentovat!!!!
Jeste zpet k problemu anorexie,je pravda,ze nejcasteji u priciny stoji matka a jeji vztah s dcerou.Ja v 18ti letech,take trosku baculka,ale spokojena, jednou stoupla na vahu a mamka,se kterou mam vyborny vztah,jen tak mezi reci prohlasila:No mas tedy peknou zadnici,nemela by ses tolik cpat....nic tim nemyslela,ale pro me to byl sposteci okamzik.Zacala jsem nejdriv pouze nejist vecer,pak netucna jidla,apod.,za tri mesice jsem z 59kg mela 46kg a byla jsem tuuuze spokojena,jak se mi podarilo zhubnout a jak jsem stejne stihla jako mama.Ale byla jsem uz vychrtla.NASTESTI jsem to podchytila vcas,poslechla sve nejblizsi,ze vypadam osklive,postupne zacala jist normalne a tak se z toho dostala,"DIKY BOHU"!!Ale stacilo opravdu jen malinko,abych do toho spadla.
Ale,kdyz se to nepodchyti vcas,uz dotycne nikdo nepomuze.Proc?Protoze musi chtit sama,coz nechce,jelikoz se ji jeji hubenost libi.Proto nema nikdo,byt sebeblizsi osoba, sanci ji pomoci.Vim pouze o jedne moznosti,jak omezit vyskyt teto nemoci-jednim velikym knoflikem vypnout televizi,plnou poradu a reklam s krasnymi vychrtlymi modelkami,kde je cloveku predkladano:"Chces byt uspesna?Tak musis byt takhle krasna a stihla....apod.A TV neni zlem pouze v teto oblasti,ale take napriklad co se tyce agresivity mladych lidi,atd.,atd.,.Rada se sama na TV vecer kouknu,ale i presto,mit tu moznost onen velky knoflik zmacknout,udelam to bez vahani.

Helena 15. 10. 2002 | 15:03

Nutit děti dojídat, co se jim nandá na talíř, bez ohledu na jeho individuální potřebu,je nejlepší cestou k vychování tlouštíka. Pokud není takové dítě výjimečně silná osobnost, která se nátlaku ubrání, má po čase zablokovanou schopnost přestat jíst, když je syté. Prostě dokud je na talíři, jí se.
IMHO je prevencí anorexie hlavně neklást důraz na postavu, nemluvit o dietách (matky), nepoukazovat různými žertíky na vyvíjející se dívčí tělo v pubertě (otcové). Pokud dítě jeví sklon k přejídání, omezit mlsání mezi jídly, nandavat rozumné porce (a nepřidávat) a hlavně - vést jej k přiměřenému pohybu!

Eva 15. 10. 2002 | 13:22

No nevím, ale nejjednoduší je prostě dávat dítěti 5x denně jídlo a trvat na tom že ho sní ne??? Aspoň já bych se anorektičkou stát nemohla, protože jsem vždy musela poctivě dojídat, nebo alespoň sníst většinu.

Přečtěte si také

Horoskopy

Je až neuvěřitelné, jakou máte extra chuť do práce. Záříte jako sluníčko na nebi a nedokážete se svého…

Nejčtenější články

Doporučujeme