Každou ženu potěší a polichotí jí, když vidí zájem ze strany muže. Ať se nám dotyčný líbí, či ne, pro naše sebevědomí je jeho náklonnost velkou vzpruhou. Pokud nám muži svou přízeň dávají najevo příjemnými způsoby a odmítnutí dokážou respektovat, je vše v pořádku. Občas se ale vyskytne ctitel, který se s naším nezájmem nedokáže smířit.
Zeptáme-li se kterékoli ženy, zjistíme, že každá potká za život minimálně jednoho muže (a spíše i víc), o kterém i po letech s odporem prohlásí něco jako: „Panebože, to byl ale úchylák! Nemohla jsem se ho vůbec zbavit!“ A vypráví pak historky, jak ji dotyčný nápadník pronásledoval, kde se dalo, a co všechno kvůli ní napáchal. Většinou se takovým příběhům zasmějeme, ale v danou chvíli nám nevítaná pozornost už může vadit. A co pak?
Osmadvacetiletá Marcela pracuje ve velké firmě a již nějakou dobu řeší nepříjemnou situaci s jedním z kolegů.
Pracují každý v jiném oddělení a jejich pracovní náplň se úplně míjí, přesto na dotyčného muže naráží podezřele často v budově společnosti i mimo ni. „Začalo to tím, že jsem do firemního časopisu přispěla článkem o zajímavě strávené dovolené. Poté mi od Jaroslava přišel email, kde mě za text pochválil a ptal se, jestli bych se s ním nemohla chvilku sejít a něco mu povyprávět o Kanárských ostrovech, že se tam vždycky chtěl podívat.“ Marcela zdvořile odpověděla, že mu ráda poradí – a za pět minut stál kolega za dveřmi, ačkoli se nikdy předtím osobně nesetkali.
„Sedli jsme si na pár minut do zasedačky a já mu něco povyprávěla, celou dobu jsem ale měla neodbytný pocit, že Kanáry jsou jen záminka a ve skutečnosti ho to vůbec nezajímá.“ Prstýnek na kolegově prsteníčku ji ale uklidnil. Od tohoto setkání ji ovšem Jaroslav začal kontaktovat pravidelně. „Začalo mi od něj chodit několik mailů denně. Nejprve jsem ze zdvořilosti odpovídala – to když se ptal na cestování, dovolené. Pak se chtěl bavit o práci, tak jsem mu napsala, že pokud pracuji, nemůžu se o tomtéž bavit. Na pár dnů se odmlčel a začalo to nanovo, navíc se snažil ze mě tahat nějaké informace o mém soukromí.“
Marcele emailová korespondence byla nepříjemná, neboť ke každé zprávě pisatel připojil nějaký kompliment. „V takovou chvíli nevíte, co si myslet. Píše vám ženatý chlap, o kterém víte, že má i děti, a slušnost vám velí za jeho lichotkami, pokud jsou v mezích normy, nic nehledat a nekomentovat to. Ale přesto si logicky říkáte, co tím sleduje, že jen tak nikdo nikomu poklony neskládá.“ Marcelina trpělivost přetekla, když jí Jaroslav napsal, že ji viděl na chodbě a její krása mu rozzářila celý den. Odpověděla mu, ať tohle raději říká své ženě, a odpovědí byl dotčený email, že to vůbec nebylo myšleno tak, jak si zřejmě ona myslí.
„V takovou chvíli si připadáte jako blbec. Nejen z mailů, ale i z osobních náhodných setkání ve firmě – byla-li vůbec náhodná – vyzařovaly signály, že mě ten chlap uhání. Když se pak ozvete, že vám to vadí, stáhne se a dělá, že jste to špatně pochopila.“
Marcelin ctitel si na ni „počíhal“ na firemním večírku. Celý večer ji všude sledoval, aniž by ji oslovil, a kam se hnula, tam byl i on. „Byla jsem obklopená kolegy z oddělení a poprosila je, aby se mnou stále byli. Nechtěla jsem s ním mluvit. Na to, aby byl chlap a přišel normálně mezi nás, se nezmohl. Jen mě neustále upřeně pozoroval a zřejmě čekal, až budu chvíli sama. Naštěstí to kolegové pojali jako docela zábavnou hru a celý večer mi dělali bodyguardy.“
Ačkoli Jaroslav Marcele nic neudělal, celá situace je jí velmi nepříjemná. „Mám z toho člověka prostě divný pocit, nevím, co od něj čekat, co se mu honí v hlavě. Asi jsem paranoidní, ale dnešní doba tomu nahrává. Bohužel jeho chování je na té hranici, kdy ještě určitě nelze mluvit o stalkingu, takže nemám jinou možnost obrany než ignoraci.“
Stalking jako trestný čin byl v České republice klasifikován teprve v roce 2010. Posedlost jinou osobou a její pronásledování je definováno v zákoně 40/2009 Sb. a na jeho základě může policie proti stalkerovi zakročit již v počátku, a ne až v případě fyzického napadení oběti. Problémy ale většinou začínají pozvolna a nenápadně, takže je velmi těžké jasně stanovit, kdy jde ještě „jen“ o příliš nechápavého nápadníka, který myslí, že vytrvalostí svou vyvolenou přece jen dobude, a kdy už o člověka, kterému dělá dobře stalking jako takový a který může být potenciálně nebezpečný.
V každém případě je vaším právem se bránit a ostře se ozvat proti jakémukoli chování, které vám není příjemné.
Na vaše soukromí, osobní prostor a čas máte nárok jen vy a lidé, kterým to dovolíte. Nejprve se snažte promluvit se svým pronásledovatelem a slušně, ale nekompromisně mu sdělit, že vám jeho jednání vadí. Varujte ho, že bude-li třeba, budete situaci řešit všemi dostupnými prostředky. Do stalkingu lze zcela jistě zařadit neodbytné bombardování telefonáty, smskami, emaily, sledování oběti, sbírání informací o jejím životě nebo kontaktování jejích přátel a blízkých. V takovém případě máte právo obrátit se na nadřízeného pronásledovatele, informovat jeho rodinu a především požádat o pomoc policii.
ČTĚTE TAKÉ:
Milý Ježíšku, přines mi Justina Biebera, nebo zemřeš!, napsala anglická školačka. Ještě překvapivější je reakce matky.
ČTĚTE TAKÉ:
Mám chorobný strach o lidi, které mám ráda