Jak se žije v oázách I. - Bílá poušň

Jak se žije v oázách I. - Bílá poušň

Celých osm hodin cesty vrhají přesluhující reproduktory na osazenstvo uragán egyptského popu. V tom rámusu se dá jen strnule sedět v transu nebo spát, což jsem nedokázala. Odvážila jsem se však požádat průvodčího, jestli by to nemohl malinko ztlumit. Místo očekávaného "yes" se mi dostalo dvou chomáčků ošuntělé a možná již použité vaty do uší a zatažení záclonek. Dost výmluvné gesto�
Odpoledne přijíždíme do Farafry. Máme v úmyslu jet na noc do pouště a po nezbytných přemlouvacích procedurách konečně vyrážíme. S námi ještě kamarád Švéd, kterého jsme potkali před pár minutami. Z korby džípu sledujeme skrz prachovou clonu mizející domečky, širokou třídu z udusaného písku a datlové plantáže.
Před námi stojí uprostřed silnice sudy, u nich vojáci s připravenými samopaly a my opět zdravíme muže, který si nás zapisoval před několika hodinami. Projíždíme a nic nás už nemůže zastavit. Vychutnáváme večerní vítr, rozvířený písek a sádrové útvary pouště.
Po šedesáti kilometrech neustálého zapojování všech čtyř kol konečně zastavujeme na nejvyšším sádrovém kopečku v okolí. Slunce se právě sklání do peřin, usmívá se na nás posledními paprsky a barví oblohu i písek do tisíců odstínů zlaté a růžové.
Beduín zatím postavil paraván a rozdělal oheň. A tak pomáháme oloupat brambory, lilek a cibuli. V kotlíku se už vaří rýže. Odrazem od pokličky se díváme dovnitř a uvědomujeme si teprve, jak veliký máme hlad. Všechny ingredience se pak smíchají dohromady a přikusuje se na horkém kameni ohřátý arabský chléb. Jak jednoduchá a prostá večeře. A přitom tak výtečná.
"S čím jezdíš raději do pouště, s velbloudy nebo džípem?" ptám se, abych prolomila nastalé ticho. "Velbloudi�můžeš všude�džíp ne. Je to levný." Tak pořád ještě moderní technika nezvítězila nad zvířaty - trochu mě to hřeje u srdce. Komunikace není jednoduchá, náš průvodce umí jen podstatná jména v němčině a my na něj mluvíme anglicky. Dozvídáme se, že hadi, štíři a ostatní nebezpeční tvorové žijí blíž oázy a sem se už nedostanou. Doufejme, že je to pravda.
Ráno mám pod spacákem obrovského černého brouka. Ale protože náš průvodce už je na nohou a připravuje snídani, nechci vypadat jako vyplašená turistka a tak se raději ani neptám, co se to o mne celou noc hřálo. Už tak stačí, že mě občas budil zvuk, jako když přelétají divoké husy. Objevujeme stopy, které tu včera večer ještě nebyly. Pár metrů okolo nás prostě prošel velbloud� Kdo chce ještě říci, že na poušti není živo(t)?
Dopoledne je písek studený a světlý. Jemný vánek přesýpá ta nejjemnější zrníčka. Bílé sádrové kopečky začínají splývat s okolím. Odjíždíme pryč a mně se chce zůstat. Znovu vychutnat oblohu, nerušenou žádnými vzdálenými světly z velkoměst, to naprosté ticho, ty tajemné stopy v písku.
Ani náš včerejší přítel ze Švédska nic nevěděl o dění okolo ležení a to celou noc poctivě běhal za džíp. Po smíchání různých druhů ovoce, umytého v pouličním vodovodu, mu nebylo zrovna nejlépe. A tak ho rovnou po příjezdu do oázy odvážejí do nemocnice s příznaky žloutenky. Za dva týdny měl s námi letět do Prahy, v letadle však zůstalo jeho místo neobsazené.

Dakhla
Přijíždíme před půlnocí. Po chvilce orientační prověrky nacházíme hotýlek. Je to třípatrová budova. Vlastně jen dvoupatrová, třetí patro je střecha, kde se samozřejmě také žije a spí. My však tentokrát nepohrdneme luxusem pokoje s koupelnou, protože máme písek navátý úplně všude. Milý recepční s hrdostí odemyká dveře a rozsvěcí. Desítky průhledných ještěrek se rozutečou na všechny strany. Ty nejstatečnější si nás dál prohlížejí ze zdí, ze stropu i z postele. Zase živí tvorové okolo nás. Vypadají mile a přítulně, a tak si tentokrát najímáme pokoj i se spolubydlícími.