Když si svou domácnost zařizovali naši rodiče, bylo tak nějak přirozené, že muž přibíjel poličky, zatímco žena myla okna. Dneska se rozdíly mezi „mužskými“ a „ženskými“ pracemi stírají. Jednak těch skutečně chlapských ubývá, jednak si ženy troufnou i na to, co dříve přenechávaly svým partnerům, a naopak i řada mužů se bez řečí pouští do věcí, které byly dříve doménou žen.
„Mí rodiče mají rodinný dům na venkově. A striktně to u nás funguje tak, že táta dělá vše okolo domu jako takového a auta a máma zase vládne v kuchyni a úklízí. Neexistuje, že by jeden pronikl do působiště toho druhého. Táta si myslím umí uvařit jen kafe a párky a máma by asi nezvládla posekat ani decimetr trávníků. Ale oběma jim to takhle naprosto vyhovuje,“ popisuje 30letá Hanka.
Sama přiznává, že už sice uvažuje jinak a je jí jedno, pokud její partner uvaří a ona třeba odveze auto na výměnu pneumatik, ale zároveň je dnes velmi těžké najít muže, který vůbec ty „chlapské“ práce aspoň trochu umí.
„Hlavně v Praze je to skoro nemožné. Jsem samozřejmě ovlivněná z domova, kde táta, ačkoli je profesí doktor, umí vlastně všechno. Základy ho naučil jeho táta a na zbytek si přišel sám. Vyrobil si počítačový stůl i boudu na nářadí, dokáže spravit většinu věcí, které se v domě rozbijí, odborníka přivolá jen v nejnutnějších případech,“ popisuje Hanka a pokračuje:
„Zato moji vrstevníci pomalu nevědí, jak vypadá šroubovák, a s bídou vymění žárovku. Kolikrát jsem se musela až smát, když jsem někoho požádala ve svém bytě o drobnost a ukázalo se, že si vůbec nevědí rady. Jenže vlastně se není čemu divit – pokud je to nikdo nenaučil, kde by k tomu přišli, když bydlí v malém pronajatém bytě? Nepotřebují to.“
Když oba pracují, má totéž platit i doma
Hanka nyní partnera má, přesto je zvyklá, že si většinu věcí, které by mohl zařídit on, obstará sama. „Když jsem bydlela sama, musela jsem si poradit, tak teď nevidím důvod to měnit.“ A tak jezdí s autem do servisu, stará se, aby doma všechno svítilo, když si chce pověsit na zeď fotku, sama si zatluče skobičku. Její přítel prý zas naopak klidně vyluxuje nebo převlékne postele či vypere – pokud mu oblečení radši předem roztřídí.
Muži si postupně zvykají, že práce jako právě vysávání nebo třeba praní nejsou ničím ponižujícím. „Souhlasím s tím, že když chodíme oba do práce, kde trávíme stejně času, je nesmysl, aby se o domácnost starala jen žena. To přece nemá logiku, i když za našich rodičů to bylo úplně normální,“ zamýšlí se 37letý
Pavel.
Sám si pamatuje, že jeho rodiče přišli domů z práce zhruba ve čtyři hodiny, a zatímco otec se věnoval třeba svému oblíbenému lepení modýlků, matka až do večeře uklízela, pak připravila jídlo a po něm se pustila do žehlení.
„Nepřišlo nám to tehdy vůbec divné. Dneska si to už neumím představit, to by mě přítelkyně hnala,“ směje se Pavel. Zároveň podotýká, že pro muže, jako je on, je vlastně převzetí části dříve klasických ženských prací jedinou možností, jak partnerce nějak rovnocenně pomoci.
Kapající kohoutek se neopravuje každý den
„Řekněme si to na rovinu – pokud bydlíte ve velkém městě v bytě, není tam moc věcí, na kterých by se mohl muž realizovat, i kdyby to uměl. Na začátku při zařizování se možná montuje nábytek, pak přitlučete pár poliček, ale jinak máte klid. Ty obligátní prasklé žárovky a kapající kohoutky se nekonají zas tak často. Těžko bych si jimi obhájil to, že půl roku se válím na gauči a pak něco hodinu spravuju, zatímco přítelkyně má co dělat každý den – nádobí se samo neumyje, prádlo nevypere, koberec nevyluxuje…“
Podobná „osvícenost“ je ale asi doménou spíš větších měst. V menších obcích, kde má hodně lidí domek, je častější něco na způsob modelu rodičů Hanky. Už proto, že kolem domu je mnohem více práce než v bytě. A ženy, které tam bydlí, přiznávají, že dnešním „mladým“ trochu závidějí.
Jejich zaběhnutý systém, kdy manžel sice občas pokropí zahradu, ale denní rutina vaření a úklidu je jen na nich, se už dá totiž jen těžko změnit. Pravidla, která si partneři zavedli v počátcích vztahů, po dvaceti letech jen tak nezmizí. A je pořád dost mužů starší generace, kteří třeba práci v kuchyni považují za něco podřadného, co se po nich nemůže chtít.
