Jan Hrušínský uvádí Mandragoru

Že účel světí prostředky? A že koho nechytí, není zloděj? A že není podstatné, jak se věci mají, ale jak se jeví navenek? Vítejte tedy ve slunné Florencii! Staňte se svědky jednoho z nejneuvěřitelnějších milostných dobrodružství v dějinách. Jaký je prostředek pro naplnění milostné touhy? Co pomůže při potížích s vyprazdňováním hormonů lásky a zvýší enormně potenci orgánů? MANDRAGORA!!! Jedině Mandragora Niccola Machiavelliho, nejslavnější komedie italské renesance!

autor: Niccolò MACHIAVELLI překlad: Jaroslav POKORNÝ režie: Lukáš HLAVICA scéna a kostýmy: Lucie LOOSOVÁ scénická spolupráce: Dana MALÁ hudební spolupráce: Ladislav GREINER fonetická spolupráce: Dr. Zdena PALKOVÁ

osoby a obsazení: fráter Timotej - Radek Holub Ligur - Miroslav Vladyka Pan Mikula - Jan Hrušínský Kallimach - Zdeněk Hruška Syr - Martin Preiss Lukrécie - Lenka Krobotová/Tereza Němcová Sostrata - Miluše Šplechtová Paní - Martina Menšíková

Vášeň, láska, intriky, hřích, pokrytectví - to všechno se snoubí v satirické komedii Mandragora, kterou nově uvádí pražské Divadlo Na Jezerce. Náhoda (nebo možná skryté úmysly vedení divadla?) tomu chtěly tak, že premiéra hry se odehraje přesně v 537. výročí narození jejího autora – slavného italského básníka, prozaika, dramatika, historika a politika Niccola Machiavelliho. Příběh napsal Machiavelli v roce 1520, přesto, jak podotýká režisér Lukáš Hlavica, „se jedná o hru se stále aktuálním tématem, která má divákům i v dnešní době co říct“.

Příběh vychází z klasické milostné zápletky: vyhlášený florentský playboy Kallimach zatouží po Lukrécii, provdané za místního advokáta Mikulu. Pár nemůže mít děti a oba marně doufají v zázrak. Kallimach tedy za pomocí bývalého zprostředkovatele sňatků a Mikulova známého Ligura vymyslí plán, jak ženu získat: přesvědčí Mikulu, aby dal ženě vypít kapky z magického kořene mandragory, jejichž moc má zázračné účinky na neplodnost. Prý to ale má malý háček: lék má bohužel vedlejší účinek na muže, který se se ženou vyspí – do osmi dnů zemře. Zděšený manžel souhlasí s Kallimachovým návrhem, jak se vyhnout smrti: „Sebereme prvního mladého klacka, co se tam bude potloukat, strčíme mu roubík mezi zuby a potmě ho dopráskáme až k vám do domu a do pokoje. Tam ho položíme do postele, řekneme mu, co má dělat – a s tím už pak nebudou žádné potíže. Ráno před svítáním ho pošlete pryč, dáte ženu umýt a pobudete u ní, jak vám bude libo a bez nebezpečí.“ Mikula samozřejmě netuší, že je to lest a že oním „klackem“ chce být Kallimach sám… Další háček spočívá v tom, jak a čím přinutit Lukrécii, aby si kapky vzala…

Mandragora patří k žánru tzv. commedia erudita („učená, vzdělaná“ komedie). Termínu se užívá k odlišení her od lidové improvizované známější commedie dell´arte. Tento typ divadla se rozvinul z výlučné zábavy poměrně malého počtu humanitních vzdělanců z vyšších společenských kruhů k pravidelnému divadelnímu provozování o slavnostech v palácích a na dvorech nejvýznamnějších renesančních vladařů. Zvláště ve Florencii vznikla bohatá dramatická literatura, postupně určená i širšímu okruhu městského obecenstva.

V Mandragoře vycházel Machiavelli ze starořecké nové komedie attické i starořímské palliaty (např. jména postav jsou z tradiční zásobárny řecko-latinských jmen ze starých komedií, dále jsou tu motivy zaslepenosti milostnou vášní a dobývaní vyvolené ženy u Kallimacha, vynalézavost a příživnictví chytrého kumpána v případě Ligura), a také ze středověké frašky (komický motiv mastičkářství).

„Machiavelli byl realista – bystrý, pronikavý, třebas občas dost skepticky ironický pozorovatel světa v makrokosmu státního života a dějin; byl jím i v mikrokosmu domáckého života a jeho zápletek. Podobně jako položil Boccaccio svým Dekameronem základ k moderní novelistice, položil i Machiavelli základ k moderní veselohře co do formy a charakteristiky,“ říká v předmluvě k vydání z roku 1956 překladatel Jaroslav Pokorný. Jeho překlad posloužil i jako scénář pro toto divadelní zpracování.

Premiéra v Divadle Na Jezerce: 3. května 2006

Niccolò Machiavelli Florenťan Niccolò Machiavelli (1469 – 1527) je většině z nás znám jako politik a historik, jehož názory sepsané v knize Vladař se staly základem pro kontroverzní životní a politický přístup zvaný machiavelismus. Že byl jeho návod, jak se v politice prosazovat a jak správně vládnout, historií poněkud překroucen, že tedy politická zásada „účel světí prostředky“, kdy se ve jménu „velkých cílů“ přehlížejí morální, právní a jiné principy, neodpovídá teorii, kterou sám razil, víme už méně. A zřejmě jen pravidelní návštěvníci divadla či experti na italskou literaturu tuší, jak plodný a v kolika oborech Machiavelli byl. Kromě svých zkušeností s politikou (působil jako sekretář florentské republiky), se proslavil i jako zakladatel moderní historiografie (v díle Florentské letopisy zobecnil historická fakta a vyvodil z nich poučení pro současnost), prozaik, básník (napsal řadu sonetů a epigramů) a dramatik. Drama Mandragora je jedním z jeho nejslavnějších děl a stejně jako díla politická a historická se neobejde bez kritiky tehdejší společnosti a její pokřivené morálky.

Lukáš Hlavica Herec, režisér a dabér Lukáš Hlavica absolvoval herectví na pražské DAMU, kde v současné době působí jako pedagog. Prošel nejdříve velkými kamennými divadly Národním i Vinohradským, aby se pak s kamarádem Ivanem Trojanem „našel“ v malém Dejvickém divadle. Zde kromě herectví zaujal také svými režiemi - Bratři Karamazovi, Sic ad. Po úspěšné režii francouzské komedie Takový žertík a hry anglického autora Alana Ayckbourna Nadílka se do Divadla Na Jezerce vrací s Machiavelliho Mandragorou.

O hře slovy režiséra Lukáše Hlavici

Pro Divadlo Na Jezerce jste už režíroval dvě hry: Takový žertík a Nadílka. Je Machiavelliho Mandragora pro vás v něčem výjimečná? Určitě. Je to poprvé takto historická věc, kterou jsem režíroval, něco, co se dá nazvat živoucí klasika. Takový žertík a Nadílka jsou hry ryze současné, dramata z 2. poloviny 20. století. Takže jak se zdá, jdu čím dál tím víc do minulosti, hlouběji do historie. Dokonce i v celé své dosavadní tvorbě jsem nic tak historického nedělal. Takže výjimečná Mandragora pro mne určitě je.

Jak bude hra vypadat? Do jakého období ji budete situovat? Zůstanete v renesanci? Nechceme ji situovat do 16. století, ale chceme ji přenést dál do dnešní doby. Dojde tedy samozřejmě k časovému posunu, do první poloviny 20. století, konkrétně do doby raných Felliniho filmů v Itálii, tedy 50. let. Rád bych do hry vnesl autentickou atmosféru Itálie, například Florencie. A také trochu toho italského hřejivého slunce.

Ve hře už samotný autor používal hudební vsuvky – využijete je také? Ano. Co se týče hudebního aranžmá, to chceme rovněž uzpůsobit námi zvolenému časovému posunu do poloviny 20. století. Chceme ovšem vycházet z typické italské tradice, jako jsou například kantilény. Nebo použijeme i citace slavných italských oper.

Mandragora coby lék na neplodnost – jak to zapadá do dnešní doby? Myslím si, že je to velice podobné něčemu, co je neustále živé – téma povzbuzujících prostředků, toxických, návykových látek. Dnes se to akorát jmenuje jinak, ale účinky jsou vlastně podobné. V tomto případě si tedy myslím, že se jedná o stále aktuální téma.

Na co by se diváci měli nejvíce těšit? Co by měli o hře vědět? Machiavelli má v sobě velkou dávku skepse. Díky tomu je hra neustále živá. Nedělá si velké iluze o člověku, ale zároveň se dívá na lidské vlastnosti z takového poťouchlého pohledu. Je úžasné sledovat, co je člověk schopen udělat pro dosažení svých cílů a svého blaha. Co je pro to schopen podniknout. Co je aktuální v jeho díle, je i to, jak člověk vnímá svět. Není důležité to, jaké věci jsou, ale jak se navenek jeví. Není důležitá podstata, ale to, jak jsou věci interpretovány. Mandragora má to, co by neměla žádná dobrá hra postrádat: má velice dobře napsané charaktery postav, dialogy a situace. To je v kombinaci s výborným hereckým obsazením nadějí, že se povede opravdu dobrý kus.

Profily herců

Radek Holub (fráter Timotej) Ve čtvrtém ročníku opustil DAMU a začal hrát v divadelním spolku Kašpar (Cyrano). Na výzvu režiséra Petra Lébla přešel do Divadla Na zábradlí (Racek, Story, Hrdina západu, Kabaret). Vystupoval též v Divadle v Řeznické v Ševčíkově Polské krvi a v Carmen a v Rokoku v inscenaci Plný kapsy šutrů. Hrál i v mnoha televizních inscenacích, filmech (Kráva, Šakalí léta, Učitel tance, UŽ nebo Stůj, nebo se netrefím) a v seriálu Zdivočelá země.

Miroslav Vladyka (Ligur) Absolvent herectví na pražské DAMU dlouhá léta působil v angažmá ve Vinohradském divadle, odtamtud v roce 1996 přešel do Ypsilonky, kde působil až do roku 2002. V současné době s Ypsilonkou nadále spolupracuje jako kontinuální host, stejně tak jej můžete vidět v inscenacích jiných divadel. V Ypsilone hrál v inscenaci Bůh, Horké to někdo rád, XX. století, Žito Kouzelník (Pírko), v současné době zde účinkuje ve Vše pro firmu (Jiří Štorkán), Svaté rodině (Synáček), Oprátce (Americký spisovatel), Okně (Oskar), v Kometě Hanzelínově (Pavel Hanzelín).

Zdeněk Hruška (Kallimach) Narodil se v roce 1971 v Ostravě, je absolventem pražské konzervatoře. Po krátkém půlročním angažmá v Divadle Na Starém Městě nastoupil jako čerstvý absolvent v roce 1992 do Divadla ABC. Tomuto angažmá zůstal věrný až dodnes, kdy má na svém kontě úctyhodnou řádku rolí, zejména v hudebním repertoáru, v němž opakovaně zhodnotil nejen svůj lyrický typ, ale i svůj tenor. V Divadelní společnosti Jana Hrušínského patří ke stálým hercům a hraje v inscenacích Zahraj to znovu, Same, Vajíčko, Takový žertík, Kaviár nebo čočka, Prokletí nefritového škorpióna.

Jan Hrušínský (Pan Mikula) Narodil se v roce 1955 v Praze. Vystudoval hudebně-dramatické oddělení pražské konzervatoře a divadlu se profesionálně věnuje nepřetržitě od roku 1976, kdy nastoupil angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Zde se potkal s režisérem Janem Grossmanem, který výrazně ovlivnil jeho pohled na herectví a divadlo vůbec. V roce 1984 přešel do Realistického divadla v Praze, v roce 1991 se objevil v Divadle Na zábradlí. Zahrál si také v Divadle v Řeznické, v Národním divadle, v Divadle Bez zábradlí a v Divadle ABC. Od roku 1997 je na volné noze a v roce 2002 založil Divadelní společnost Jana Hrušínského a s ní v roce 2004 Divadlo Na Jezerce. Na svém kontě má v současnosti více než 200 rolí. Z divadelních rolí: Odillon (Vášeň jako jed - 1978), baron Tuzenbach (Tři sestry - 1982), Hvězdenský (Dobové tance - 1987), Aucassin (Aucassin a Nicoletta - 1987), Lord Babberley (Charleyova teta - 1995), poručík Goodbody (Jak jsem vyhrál válku), Kornelius Hackel (Hallo Dolly – 1994), Malvolio (Večer tříkrálový - 1999), Felix (Zahraj to znovu, Same), Emil Magis (Vajíčko), Ronald (Nadílka), C. W. Briggs (Prokletí nefritového škorpióna).

Martin Preiss (Syr) Martin Preiss se narodil v roce 1973 v Praze. Již během studia herectví na pražské DAMU hostoval v činohře Národního divadla, kde se představil ve hrách Měsíc pro Smolaře (Mike Hogan) nebo Radúz a Mahulena (Radúz). Chvíli také působil v Plzni v divadle J. K. Tyla (1996-1998). V roce 1998 se stal členem činohry Národního divadla. Nyní patří k okruhu stálých spolupracovníků Divadla Na Jezerce. Vidět jej můžete např. ve hře Kaviár nebo čočka, Takový žertík, v anglické komedii Alana Ayckbourna Nadílka a v roli Magrudera v Prokletí nefritového škorpióna.

Lenka Krobotová (Lukrécie) Narodila se 10. března 1977 v Plzni. Po gymnáziu absolvovala herectví na pražské DAMU (2001). Od roku 1999 začala hostovat v Dejvickém divadle, kde je dnes ve stálém angažmá (Grušenka - Bratři Karamazovi, Olga Sergejevna Iljinská - Oblomov, Irina - Tři sestry, Sylvie - Příběhy obyčejného šílenství, Marta - Sirup, Papagena - Kouzelná flétna, Stella - Tramvaj do stanice Touha, Róza - Sendviče reality, Kateřina Teremin - Teremin).

Tereza Němcová (Lukrécie) Vystudovala konzervatoř, hudebně-dramatický obor. Už během studií začala hostovat v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích v představení Malováno na skle. Hostovala také ve Švandově divadle (Studna světců). Vede dramatický kroužek na základní škole v Radotíně. V Divadle Na Jezerce hraje v představení Kaviár nebo čočka a Lásky paní Katty.

Miluše Šplechtová (Sostrata) Narodila se v roce 1957 v Mostě, v roce 1979 ukončila studia herectví na pražské konzervatoři. Z angažmá v ústeckém Činoherním studiu přešla do pražského Realistického divadla a od roku 1991 je členkou činohry Národního divadla v Praze. Divadelní role v Činoherním studiu: Sebastian (Komedie masopustu), Irina (Tři sestry), Toňa (Kvadratura kruhu), Paní Elvstedová (Heda Gablerová) aj. Z Realistického divadla: Jenůfa (Její pastorkyňa), Ela (Hodina lásky), Nicoletta (Aucassin a Nicoletta), Sofie (Hoře z rozumu). Z Národního divadla: Líza Doolittlová (Pygmalion), Junie (Britannicus), Johanka (Sáňky se zvonci), Titánie (Sen noci svatojánské), Fanny Wiltonová (John Gabriel Borkman) aj. V Divadle Na Jezerce hraje např. Lindu v Allenově Zahraj to znovu, Same a dále v představeních Vajíčko, Takový žertík, Kaviár nebo čočka, Nadílka, Prokletí nefritového škorpióna.

Martina Menšíková (Paní) Narodila se 20. února 1965. Po absolvování Pražské konzervatoře dostala první angažmá v Kolíně. Poté se vrátila do Prahy na „volnou nohu“. Hrála v Semaforu, hostovala v Činoherním klubu (Sex noci svatojánské) a v divadelní společnosti Háta (Prolhaná Ketty). V Divadle Na Jezerce hraje v komedii Takový žertík.

zdroj: 2media