Odborníkem na slovo vzatým je v oboru plastické chirurgie Doc. MUDr. Jan Měšťák, CSc. Jaký je jeho názor na plastické operace, jak vnímá ženy, život, co pro něj znamená práce a jaké jsou jeho životní hodnoty?
Která z cest vás přivedla k plastické chirurgii?
Moje cesta za vzděláním byla trochu trnitější než u jiných mladých lidí. Na základní škole jsem se učil snad trochu lépe než průměrně, ale byl jsem nesmírně zlobivé dítě plné energie, dvojky z chování nebyly výjimkou. V čem jsem však vynikal, to byl sport. Základní školu jsem reprezentoval v atletice, fotbalu a jiných sportech. Díky špatným známkám z chování si pamatuji, že i na posledním vysvědčení jsem měl jedničku s důtkou za nevhodné chování k zástupci ředitele, a tak mě nepřijali ani na hotelovku do Mariánských Lázní. Rodičům nezbývalo nic jiného, než dát mě do učení na jemného mechanika do Fyzikální ústavu ČSAV, kde byla maminka zaměstnána.
V té době jsem již vrcholově sportoval, protože sport byl tehdy pro mě to nejdůležitější. Již v 15 letech jsem se dostal do reprezentačního výběru ČSSR ve volejbale. Vzpomínám si, že jednou řekl mamince mistr dílny, ve které jsem pracoval (bylo mně tak 16 let), že sice hraji dobře, ale práce mě zrovna moc nebaví. Maminku to hodně zamrzelo, a protože jsem ji měl rád jako málokoho, řekl jsem si, že všem ukážu, jak se mýlí. Od té doby jsem měl na „učňáku“ jen samé jedničky, závěrečné zkoušky jsem udělal také na výbornou. Chtěl jsem dále studovat, a tak jsem začal navštěvovat po práci večerní Gymnázium pro pracující v Hellichovce na Malé Straně.
Protože ze všech předmětů mě bavila nejvíce matematika, rozhodl jsem se ještě před maturitou složit přijímačky na Matematicko-fyzikální fakultu. Ale večerní gymnázium bylo tehdy pouze dvouleté (byl to pokus Ministerstva školství, který se neosvědčil a tak ho hned zrušili) a při přijímačkách jsem dostal logaritmy, které jsme ještě neprobírali.
Takže na fakultu jsem se nedostal. Musel jsem narukovat na vojnu a to do Dukly Kolín, která byla v té době přeborníkem republiky ve volejbale. Během dvouleté vojny jsem se rozhodoval mezi Institutem tělovýchovy a sportu nebo medicínou a vyhrála medicína. Od třetího ročníku studia na Lékařské fakultě jsem měl možnost docházet jako pomocná vědecká síla na Kliniku plastické chirurgie Fakultní nemocnice na Vinohradech v Praze, kde jsem pod vedením profesora Fáry pronikal to tajů plastické chirurgie. Po promoci jsem nastoupil na chirurgické oddělení v Mostě a po atestaci z chirurgie jsem byl přijat opět na pražskou Kliniku plastické chirurgie jako asistent. A tím začala moje profesní dráha plastického chirurga.
Jak vlastně vznikl nápad pořídit si soukromou kliniku Esthé, kterou vlastníte?
Kdysi mě navštívil na klinice hrabě Tomáš Kollowrat se svým tatínkem Jindřichem s kožními problémy. Ambulantně jsem mu je odstranil. Chtěl mně za tento zákrok zaplatit, což jsem rezolutně odmítnul, protože kromě jiného jsem považoval za velkou čest prospět alespoň v malém rodu, kterého si dodnes tolik vážím. Snad na základě toho jsme se stali s Tomášem velkými přáteli.
Při mnohých večerech strávených v jejich domě na Barrandově jsem si stále více uvědomoval, že velikost člověka není dána tím, čím je a jaký má titul, ale tím, jak se chová a jak jedná, jak je skromný a kolik má v sobě pokory. To, že vznikla soukromá klinika v areálu Kollowratových domů Na Příkopě, není moje zásluha, ale mé profesní společnice MUDr. Rakové, která iniciovala výstavbu kliniky společně se správcem majetku Kollowratů.
Mohl byste, prosím, přiblížit pojem krásy?
Žena nemusí být krásná, a přesto nás může oslovit více než jiné ženy. Obdivujeme její charisma, líbí se nám její držení těla i chůze, její vřelost, empatie. A celkový výsledek je pro nás okouzlující. Naproti tomu se častokrát setkáváme s ženami, které příroda obdařila nevšední krásou, pravidelností rysů, které však působí chladně a pro nás nepřitažlivě. Žena musí mít bezesporu určité rysy krásy, aby se nám líbila. A pokud pro nás taková žena existuje, potom k povýšení našeho prvního dojmu už pouze stačí, aby byla přiměřeně inteligentní, skromná, osobnostně pokorná a také svým způsobem přitažlivá. Protože právě dostatečné sebevědomí, při ostatních jejích kvalitách, dokresluje osobnost ženy. Osobnost, která nachází své uplatnění v osobním, společenském i profesním životě.
Co se stane uvnitř ženy po odstranění kosmetických vad?
Je jakýmsi nepsaným pravidlem, podpořeným mnohaletou chirurgickou praxí, že žena je mnohem citlivější a zranitelnější na jakékoli nepříznivé projevy související s krásou jejího těla i obličeje než muž. Týká se to některých vrozeně podmíněných vad, ale i tělesných změn, které vznikly v průběhu mateřství či v pozdějším věku. Přesvědčivě o tom hovoří naprostá převaha žen vyšetřovaných v našich ordinacích se žádostmi o korekce kosmetických vad ve srovnání s relativně skrovným počtem vyšetřovaných mužů.
Je až neuvěřitelné, jak žena po smysluplné operaci kosmetické vady vnitřně rozkvete, jak je najednou plná optimismu a elánu a jak partnerský život dostává zcela jiné dimenze. Ne nadarmo se o estetické chirurgii hovoří jako o chirurgii duše. A to pro ženu platí více než dvojnásobně.
Samotná úprava zevnějšku vnitřní krásu nenahradí. Jak můžete pomoci tady?
Každá žena či muž, kteří mě navštíví, mají nějaké problémy. Netýká se to pouze kosmetických vad, ale také vrozených a získaných vad a vážných stavů, které řešíme na univerzitní Klinice plastické chirurgie na Bulovce. Je nesmírně důležité, aby lékař nejen naslouchal steskům pacientů, ale aby je i „slyšel“, čili vnitřně vnímal, stejně jako je nejen profesně pozoroval, ale i „viděl“. V tomto smyslu vzniká velmi často mezi mnou a pacientem naprostá otevřenost a důvěra, která napomáhá pozitivně řešit osobní i jiné problémy těch, kteří mě navštíví. A právě laskavé slovo někdy zcela nahradí operační zákrok, který je nepotřebný.
Mohl byste si už více užívat života, proč tedy pořád tolik operujete?
Nevím, zda je to proto, jak operuji nebo jak se chovám a jednám, ale počty pacientů, kteří mě žádají o radu či pomoc, jsou stále stejně velmi vysoké jako před deseti nebo více lety. Smysluplnost života je u každého člověka rozdílná. Nevím, zda jsou to geny zděděné po rodičích, ale pro mě je poskytování „dobra“ asi jedním z nejdůležitějších atributů v mém životě.
Navíc mě stále posilují nové a nové překrásné vztahy s těmi, kterým změním život do radosti a štěstí. Pokud bych měl vyzdvihnout jeden nádherný vztah za všechny ostatní, potom bych zde připomenul Helenku Štáchovou. Stali jsme se nerozlučnými přáteli nejen po její těžké autonehodě, ale v celém dalším životě. Toto přátelství mě stále obohacuje a posiluje v mém přesvědčení, že konání dobra má své překrásné poslání.
Kde je podle vás hranice etiky - kdy operovat a kdy zákrok odmítnout?
V posledních desetiletích dochází k prudkému rozmachu plastické chirurgie jako oboru. Je to především díky rozvoji mikrochirurgie a také díky uplatňování nových moderních pomůcek a prostředků v každodenní praxi – využívání endoskopické techniky operování, expandérů, různých druhů liposukcí, laserové terapie apod. Plastická chirurgie je v našich podmínkách nezastupitelná při chirurgické léčbě obličejových rozštěpů a při řešení složitých rekonstrukčních výkonů pooperačních a poúrazových.
Své výsadní postavení zaujímá také v replantační chirurgii, to je zpětné našívání částí končetin oddělených úrazem. Přes tento nesporně pozitivní trend však stále více vystupují do popředí některé problémy, které jsou pro náš obor specifické. Jedním z nich je odchod plastických chirurgů do privátních praxí. Jinými slovy: plastická chirurgie versus estetická chirurgie, resp. medicína na jedné straně v protikladu s ekonomickým profitem lékaře na straně druhé.
A právě tato skutečnost se projevuje často u čerstvě atestovaných plastických chirurgů, kteří, aniž by měli dostatečnou erudici, odcházejí do soukromých praxí za snadnějším výdělkem. To samozřejmě přináší některé nepříznivé důsledky. Jednak oslabení základny všeobecně zaměřených plastických chirurgů pro každodenní klinickou praxi a na druhé straně se stále množící stížnosti nespokojených pacientů po estetických operacích se všemi právními dopady.
V tomto smyslu je i velkým rizikem operovat pacienty, kteří zákrok nepotřebují, a to za cenu ekonomického profitu. Bohužel nejen mladí lékaři, ale i ti zkušení pod vidinou získání finančního prospěchu překračují pravidla etického kodexu, což je morálně nepřijatelné.
Schopnost jednat s lidmi je umění. V čem podle vás spočívá?
Na tom, zde je člověk méně či více úspěšný, se jistě podílí mnoho okolností a skutečností. Bezesporu dominantní roli zde hrají vlastnosti zděděné po rodičích a předcích. Netýká se to pouze povahových vlastností, jako je pracovitost, pozitivita a stálý optimismus, které jsou tak důležité, když se člověku zrovna nedaří, ale také schopnost jednat s lidmi.
Domnívám se, že míra úspěšnosti je dána také stupněm vrozené invence a logiky, která umožní vybrat si z mnoha eventualit tu nejlepší. Protože rád hraji šachy, často zde vidím určitou analogii s touto hrou. Pokud jsem někdy neúspěšný, poučím se z toho a hledám okamžitě další cesty a možná nová řešení.
Kdybych měl učinit jakousi retrospektivu všech pozitivních vlivů, které sehrály rozhodující roli v mém životě, opomenu-li geny získané po rodičích, tak je to bezesporu v počátcích mého „utváření“ vztahu ke sportu. Ten mě naučil nejen vyhrávat a prohrávat, ale také poznatku, že pokud člověk má vůli, bojovnost a snahu, stane se o mnoho lepším hráčem než ti, co sice byli více talentovaní, ale neměli to odhodlání a dostatečné nasazení. Stejně tak to platí i pro můj život profesní.
Jak si získá přednosta univerzitní nebo soukromé kliniky respekt a úctu svých podřízených?
Vedoucí lékař musí být velkorysý, musí umět velmi citlivě, ale i rozhodně řešit některé problémy na pracovištích, které řídí. Měl by být osobností. To znamená být dostatečně sebevědomý, ale přitom schopný naslouchat podřízeným a umět měnit vlastní názor. Měl by podporovat nejen rozvoj pracovišť, ale také je hájit na všech úrovních na základě významných funkcí, které zastává. Nejbližší spolupracovníci musí mít jeho absolutní důvěru s vědomím, že pověst pracoviště a jeho odborná a lidská kvalita je výsledkem ne jeho práce, ale především všech jemu podřízených.
Vy se věnujete nejen své profesi, ale také rodině. Jak to vše zvládáte?
Pravděpodobně málokdo tuší, že po rozpadu mého prvního manželství jsem se staral převážnou část života o dvě děti sám. Proto snad umím vařit jako málokterá žena, umím prát, žehlit, zašívat, zkrátka byl jsem takovým matkou-otcem pro děti. Obě velmi dobře studovaly na vysokých školách.
Dcera Martinka absolvovala Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, syn Ondřej s výborným prospěchem Lékařskou fakultu UK v Praze. Ve druhém manželství mám dceru Terezku, mám z ní také velkou radost. Výborně se učí, a proto byla bez přijímacích zkoušek přijata na gymnázium. Co oceňuji u všech dětí je jejich skromnost, pokora a dobré srdíčko.
Do jaké míry jste ovlivnil jeho rozhodnutí stát se lékařem?
Syna Ondřeje jsem nikdy nepřesvědčoval, aby studoval medicínu, dále chirurgii a nakonec plastickou chirurgii. Nechal jsem to na jeho svobodném rozhodnutí, protože se domnívám, že nátlak rodičů může naopak někdy vést k opačnému výsledku. Ondřej minulý rok úspěšně atestoval v oboru plastické chirurgie, pracuje jako asistent na Klinice plastické chirurgie 1. LF UK na Bulovce, kde se věnuje oboru v celém rozsahu, včetně vědecké a výukové činnosti. Také spolupracuje s klinikou Esthé. Přednášel na mnoha kongresech a sympóziích v zahraničí, je zapojen do několika výzkumných grantových projektů a publikuje v recenzovaných i impaktovaných časopisech. Těší mě, že manuálně je velmi zručný, uvážlivý, precizní.
Máte mnoho zkušeností. Jaké jsou vaše dnešní životní hodnoty?
Mnoho z mých přátel dobře ví, že věřím v dobro, velkorysost a dobré skutky. Odmítám zlo, nemám pocit zášti, závisti nebo nenávisti. Nelpím na majetku (stále bydlím v „paneláku“), ani na kariéře a největším štěstím jsou pro mě moje děti. Největší hodnotou peněz, které vydělávám, je, že mohu obdarovat druhé a samozřejmě děti. Snad právě proto se cítím tak svobodný. Také plním všechny sliby, které jsem kdy někomu dal. Mám mnoho blízkých přátel, které mohu vidět jednou za rok, a přesto mám pocit, jako bychom se setkali nedávno. Vždy jsou stejně vřelá, přející, milá.
Kromě již jmenované Helenky Štáchové je to Miloš Zapletal, Hanička Hotová-Zapletalová, Jirka Adamec s manželkou Janou, režisér Tonda Vomáčka, Helenka Vondráčková, Bára Basiková, Dagmar Zichová – švagrová Karla Zicha, Tereza Maxová s maminkou Alenou, Taťána Kuchařová, moje advokátka Tánička Vojtová, maminka modelky Lindy Vojtové, ing.Luboš Svoboda, ředitel kliniky Esthé. A mohl bych jmenovat mnoho dalších, z volejbalu i z běžného života. Jsem přesvědčen, že pravé přátelství nikdy nevymizí, pokud ano, tak to nebylo pravé přátelství. Sám tyto zkušenosti nemám a pevně věřím, že ani mít nikdy nebudu.
V dnešním světě si musíme vážit všech hodnot, které nás obohacují. Patří k nim přátelství i láska. Přátelství, jak jsem se již zmínil, zůstává, existuje a bude existovat v neměnné podobě. U lásky si nejsem tolik jist. Netýká se to rozhodně mě, ale jiných.
Kdo vás ve vašem životě nejvíce ovlivnil?
Moje sestra, absolventka FAMU historie naší filmařské rodiny. Děda Rudolf byl zakladatelem Československého němého filmu, můj tatínek také režíroval a po mnoho desetiletí stál v čele distribuce Československého filmu. Sestra vždy tvrdila, že musím více číst, jinak budu nevzdělancem. Moc jsem to nebral na vědomí. Až v době mého působení v Dukle Kolín jsem začal s intenzivním čtením beletrie a vykupoval krásné knihy v místním antikvariátu – od Božské komedie po současnost.
V době dvouleté prezenční vojenské služby jsem také hlouběji prostudoval Freuda a Pavlova a možná tam právě byl ten životní mezník mého rozhodnutí jít na medicínu. Velmi mě tehdy oslovil i Zamarovský s jeho archeologickými romány, ale také např. Miki Waltari s jeho Egypťanem Sinuhetem, Alberto Moravia s jeho romány, Remarque a téměř všichni soudobí spisovatelé. Je pravdou, že posledních asi 20let toho času na běžnou beletrii nemám a tak se mně hromadí knihy na chalupě v naději, že až budu přeci jenom v důchodu, tomu, že budu zase číst a číst.
Co pro vás znamená štěstí?
Největším štěstím v životě jsou pro mě děti, největším životním přáním potom jejich štěstí a zdraví. Jak jsem někde napsal: „Mohu ztratit všechno, co jsem v životě získal, jen když budou zdravé a šťastné moje děti“. Naprosto jsem si tím jistý, protože jako chirurg, dětský chirurg i plastický chirurg velmi dobře vím, kde může být smutek a bolest rodičů největší. Největšího životního úspěchu, jakého jsem dosáhl, je důvěra dětí ve mně, pocit jejich jistoty, že jsem tady pro ně a že je nikdy nezklamu. A také to, jak jsem pomohl je vychovat do té krásné podoby, v jaké je vidím já a mnozí kolem mě. Vše ostatní zdaleka již není pro mě tak podstatné.
//Zdroj: www.viposobnosti.eu