Je to příběh o střetu dvou kultur, nebo jen ženského a mužského (ne)přemýšlení? „Jo, to bych taky ráda věděla,“ vzdychne nad mojí otázkou na konci svého vyprávění Jana. Ale pojďme na začátek…
Láska jak trám
„S Karímem jsem se seznámila na lékařském kongresu ve Vídni, oba jsme lékaři,“ začíná vyprávět Jana. Jiskra mezi námi přeskočila ihned. Karím se narodil v Egyptě, ale ve Vídni vystudoval medicínu a našel si tu i práci. Já v tu dobu pracovala v nemocnici v Brně. Vídeň – Brno, vzdálenost, co by kamenem dohodil. Brzo jsme spolu trávili víkendy i veškeré volné dny, kdo co měl. Jednou u mě v Brně, jednou u něj ve Vídni. Všechno klapalo skvěle….
Plány neplány
A pak se to stalo. Asi po třech měsících našeho randění, i přes to že jsem byla chráněná nitroděložním tělískem, jsem otěhotněla. Měla jsem z toho trochu vítr, ale to by měl asi každý po třech měsících chození. Netušila jsem, jak to Karím vezme, jak se k celé té situaci postaví, ale jeho reakce předčila mé očekávání. Objal mě a řekl, že i když je to trochu dřív, než si původně plánoval, nechtěl by mít děti s nikým jiným, než se mnou. Byla jsem celá naměkko.
Stěhování, svatba, šup šup
Ukončila jsem svoji praxi v Brně a přestěhovala se do Karímova bytu ve Vídni. Oběma nám hned bylo jasné, že pro zakládání rodiny není ideální. Pro jednoho člověka byl luxusní. Pro dva jen tak tak. Ale pro dva a jedno čerstvě narozené škrvně byl dost nevyhovující. V pátém měsíci těhotenství jsme ještě stihli svatbu, kterou jsme uspořádali tady v Česku. Z Egypta přijela Karímova maminka i jeho tři bratři, což bylo vlastně poprvé, co jsem je viděla. Všichni nesmírně milí a vzdělaní. Kvůli mému rizikovému těhotenství jsme se rozhodli nechat návštěvu Egypta až po porodu, respektive až bude miminko dost velké na to, aby mohlo cestovat.
První spory
Pak se narodil Tárik. Začátky nebyly zrovna lehké. Chudáček, měl břišní kýlu, takže v noci často plakal a nemohl spát. A my s ním. Navíc Karímův byt byl jeden velký ‚open space‘, kde nebylo kam uniknout. A tehdy začaly první spory. Navíc mi začaly trochu vadit některé Karímovy postoje vyplývající z jeho náboženství a výchovy.
Ano, vzala jsem si muslima, ale…
Například: když přišel večer domů, očekával naklizený, vypulírovaný byt. Všechny hračky na svém místě, uvařeno (samozřejmě nikdy žádné vepřové), napečeno, jeho oblíbené noviny na stole. Neexistovalo, abych Tárikův dort k prvním narozeninám někde objednala, musela jsem ho udělat sama. A když jsem navrhla, že bych třeba jen koupila korpus a sama ho nazdobila, dostala jsem přednášku o tom, jaká jsem hrozná matka. Věděla jsem, že si beru muslima, ale tohle bylo i na mě moc.
Jsme v Káhiře
Asi dva měsíce po Tárikových prvních narozeninách, mi onemocněla máma. Potřebovala jsem odjet domů a chvíli tam s ní zůstat. Postarat se o domácnost, než ji pustí z nemocnice, a až ji pustí, pomoct jí postavit se zpátky na vlastní nohy. Karím neprotestoval. Slíbil, že si vezme v nemocnici volno a zůstane s Tárikem. Volala jsem jim každý den, jeden večer ale telefon doma nikdo nebral. Dovolala jsem se až na manželův mobil. ‚Jsme v Káhiře,‘ oznámil mi. A než jsem se z toho šoku stačila vzpamatovat, dodal ‚Já se zítra vracím do Vídně, potřebují mě v nemocnici. Tárik tu zůstane se svou babičkou.‘
Sám s tchýní?
Byla jsem jak omráčená. Tárik, můj malý chlapeček, který nerozuměl slovo arabsky ani anglicky (jediné jazyky, které ovládala má tchýně), měl zůstat s osobou, se kterou se před tím viděl jen třikrát v životě (při jejích třech výletech do Vídně)?
Opovaž se!
Řekla jsem Karímovi, ať se neopovažuje zítra na letišti ukázat bez mého syna, že tam budu čekat a osobně si ho přeberu, aby on mohl hned jet do nemocnice, když je to pro něj tak důležité. Odvětil mi, že to absolutně nepřichází v úvahu, neboť jeho matka už zrušila všechny svoje schůzky na několik příštích dnů a právě zařizuje Tárikovi pokoj. Málem jsem se zhroutila. Byla bych se tam snad okamžitě rozletěla, ovšem tento plán trochu komplikoval fakt, že jsem v Káhiře s Karímem ještě nikdy nebyla a neměla jsem ani potuchy, kde leží jejich dům.
Výhružky, smlouvání, doprošování
Po asi tři čtvrtě hodině přemlouvání, výhružek a doprošování to Karím ukončil se slovy ‚No, ještě uvidím‘ a zavěsil. Hned tu noc jsem se rozjela do Vídně a od rána jsem stepovala na letišti. Z Káhiry ten den přistávaly dva lety. Trnula jsem, aby neletěl až tím druhým, nebo aby si let mně naschvál neposunul třeba na další den. To, že se v hale objeví bez mého syna, jsem se pokoušela vůbec si nepřipouštět.
Se synem v náručí
Díky bohu, happy end se konal. Nikdy jsem nebyla šťastnější, že své dítě držím v náručí. Karím se mi nakonec asi po třech dnech omluvil s tím, že ho nenapadlo, že mě to tak rozčílí, že jen chtěl, aby Tárik poznal taky místo, kde on vyrostl. Za měsíc jsme do Káhiry tedy jeli všichni společně a strávili tam příjemnou dovolenou. Přesto jsem ale byla ráda, když jsem po 14 dnech dosedla na letišti ve Vídni, v Evropě, se svým synem. Přece jenom ten osten strachu ve mně bude trčet ještě hodně dlouho,“ uzavírá ne úplně vesele Jana.
