Jana (35): Plastika mi změnila život | Zdroj: Profimedia.cz

Zdroj: Profimedia.cz

Jana (35): Plastika mi změnila život

Píše se to v každé reklamě na kliniku plastické chirurgie. Ale je to skutečně pravda a co to vlastně znamená? Co se s vámi stane, když podstoupíte plastickou operaci?

1. PLASTIKA MI ZVEDLA SEBEVĚDOMÍ

Nepamatuju si přesně, kdy v pubertě to bylo, co jsem se jednou ráno podívala do zrcadla a zjistila, že jedno moje oko je menší než druhé. Nejenže mělo jiný tvar, ale bylo přikryté výrazně spadlým víčkem. Jako by mi na pravé straně tváře bylo pětačtyřicet a na levé čtrnáct. Byla jsem zoufalá a dělala zoufalé věci.

Třeba za první výplatu z McDonald’s (32 Kč na hodinu, rok 1998) jsem si nechala od kamarádky z dovolené přivézt jakousi zázračnou bílou tužku, kterou vymalujete vnitřek oka, a ono se zvětší. Tedy, mělo by se zvětšit. Moje se nezvětšilo. Tak jsem si začala na noc lepit oční víčko izolepou. Pečlivě vytáhnout kůži vysoko k čelu, přilepit a… ráno se vzbudit s úplně stejným výsledkem jako den předtím.

Plastické operace už tenkrát existovaly, byly ale za částky, které se u nás doma ani nevyslovovaly. Věci se změnily, když jsem se ve dvaceti zamilovala a o rok později vdala: občas mě sice napadlo, proč se mnou můj muž vůbec chodí, když už tenkrát jsem do časopisů psala o tom, že jedním ze základních atributů ženské přitažlivosti jsou souměrné rysy, každopádně na pár let mě téma oko přešlo.

  • Jak pokračoval příběh paní Jany dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. V poslední kapitole najdete názory dalších žen, kterým plastická operace také změnila život, a postoj odborníka. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.

Pokračování 2 / 5

2. TO DŮLEŽITÉ JE SKRYTÉ

Pojďme zrychlit: rozvedla jsem se, znovu zamilovala, vdala, zmoudřela, zklidnila se, přišly sociální sítě a také žádost z časopisů, abych k některým článkům přiložila svoji fotografii. Upřímně, nechtělo se mi. Obzvlášť ne poté, co jsem absolvovala jednu pracovní schůzku, na které mě její iniciátorka přivítala slovy: „Jano, vy jste jediná žena na světě, která na mě jedním okem pořád mrká, i když nemrká. Úžasné!“ Úžasné? Probrečela jsem celé odpoledne. Takže je to vidět! Do té doby jsem se mohla uklidňovat, že to vidím jen já. Moji nejbližší mi to totiž nikdy nepotvrdili. „Ale prosím tě, je to dobrý.“ (bratr) „Nerouhej se. Buď ráda, že jsi zdravá.“ (maminka) „Kdybys mi to neřekla, ani bych si toho nevšiml.“ (můj muž)

Sociální sítě v úvodu tohoto odstavce jsem nezmínila náhodou. Nedávno jsem v jednom americkém časopise narazila na článek, jak Facebook, Instagram a móda selfies proměnily náš pohled na sebe sama a jak jsme k sobě a ke svým tělům my ženy ještě kritičtější a krutější než v minulosti. Chtěla bych říct, že se mě to netýká. Chtěla bych říct, že mě nechávají chladnou souměrné obličeje Jolie a Kurkové, chtěla bych říct, že na každou fotku, kterou někam vystavím, nedělám dvacet pokusů, chtěla bych říct, že osm let píšu pro časopis Moje psychologie a vím, že to opravdu důležité se skrývá uvnitř. Jenže to bych hrozně lhala. Protože právě: To důležité se skrývá. Není to vidět. A to je v dnešním vizuálním světě, no, trochu podpásovka.

Pokračování 3 / 5

3. OPERACE JE JEDNODUŠŠÍ NEŽ NOSIT ROVNÁTKA

…píše se všude, kde vám z nějakých důvodů nechtějí říct pravdu. Když jsem ale dělala průzkum pro tento článek, vyšlo mi, že málokteré rozhodnutí je tak složité jako to, jestli podstoupit, nebo nepodstoupit plastickou operaci. Jeden z důvodů je ten, že na ni nemusíte. Není to otázka života a smrti. Problém, který řešíte, se ve srovnání se vším, co vidíte kolem sebe, zdá opravdu banální.

„Asi milionkrát jsem se ptala sama sebe, jestli to vážně není rouhání, chtít si nechat o číslo zvětšit prsa. Připadala jsem si hloupá, povrchní, nevděčná, marnivá, narciska,“ svěřila se mi jedna z žen. Sama jsem se cítila podobně. Ačkoli si nemyslím, že potřeba nechat se vylepšit značí nutně chybu, nepřijetí sebe sama nebo narcismus, zabývala jsem se vlastně tím samým: proč se nepřijímám taková, jaká jsem – je to jenom otázka menšího oka, nebo jiných věcí, bude to lepší, až se přiblížím ideálnímu, tedy souměrnému já? Nedokázala jsem být tím, co radí v každé psychologické příručce, totiž nestranným, moudrým soudcem svého rozpolceného já, rozhodnout, jestli operaci skutečně „potřebuju“, nebo bych si měla zaplatit spíš terapii a učit se hledat laskavější pohled na sebe sama. Možná proto jsem byla na několika konzultacích. Jako bych něco moc chtěla a zároveň potřebovala autoritu, která mi moje přání schválí a řekne: „Ale samozřejmě že to potřebujete.“ To se pochopitelně nestalo. Lékař, který mě nakonec operoval, řekl jen jednu věc. „Já ten rozdíl vidím, neboť jsem v praxi třicet let. Je otázka, nakolik to obtěžuje vás.“ Vysypala jsem ze sebe, co píšu o pár odstavců výše, plus příhodu, jak jsem si byla pro nový pas, a když mi ho předávali s žádostí o kontrolu údajů, nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, než jak je požádat, aby mě přefotili. Když jsme si nakonec s lékařem stanovili termín, byla to velká úleva. Bála jsem se. Narkózy, toho, jestli nebudu vypadat jinak, jestli se poznám, jestli to ještě budu já, jestli mě manžel pořád bude milovat. Těch strachů bylo milion. Zároveň jsem se však cítila nesmírně osvobozeně.

Pokračování 4 / 5

4. JE SEBEVĚDOMÍ O VZHLEDU?

Moje kamarádka před dvěma lety zhubla třicet kilo. „Už vím, proč je tak těžké nevrátit se zpátky do tlustého já,“ napsala mi nedávno. „Je skvělé vejít se do všeho toho oblečení, kolem kterého jsem roky jen chodila, jenže jinak se nic nezměnilo.“

Nedostala povýšení, které si přála. Manžel je stále stejný morous. Pubertálním dětem přišla pořád stejně trapná, ačkoli hubená. Myslím, že s plastickými operacemi je to podobné. Když na ně naložíme očekávání toho, že s nimi přijde jiný život, pominu-li ty, kdy si člověk nechává udělat novou tvář nebo tělo po zranění či nemoci, budeme zklamané a budeme chtít vrátit původní nos. Na druhou stranu, proměna těla není nutně negativní záležitost, přestože v médiích se tak často prezentuje. Nejsou to jen nehybná čela, kachní rty, dmoucí se ňadra rádoby modelek.

Teprve když jsem koncem září chodila po schůzkách se stehy na obou očních víčkách a cizí ženy mě zastavovaly, aby se mě zeptaly, kde jsem „na tom“ byla a jak se cítím, uvědomila jsem si, jak obrovské nad tímhle tématem pořád leží tabu a obava: Když si splním touhu vypadat nějak, nebudou mě druzí brát jako tu, co není srovnaná sama se sebou, tu, která neví, co s penězi, tu, co neumí stárnout, tu, co… Až když jsem se sama svěřila, pochopila jsem, kolik blízkých žen v mém okolí má za sebou úpravu, o které jsem netušila. Proč mlčíme? Protože se stydíme? Co naopak vím, že skoro všechny si uvědomujeme, že jsou na světě důležitější věci než dokonalý vzhled. Zároveň ale vnímáme, že přiblížit se k němu je, řekněme, povzbudivé. Jestli to pomůže zvednout sebevědomí? To je těžká otázka. Při všech těch interview sama se sebou i s ostatními ženami mi došlo, že sebevědomí nemá pouze jednu podobu. Když to vezmu tak, jak to vidím relativně souměrnýma očima: Třeba hlas, mám-li něco prezentovat, se mi třást nepřestal. Tenhle článek odevzdám stejně nejistá jako všechny předchozí. Ale jestli mě požádají, abych se k němu vyfotila, nebudu si vymýšlet, proč nemůžu, a ráda půjdu. Jestli je tohle sebevědomí, pak ano, plastická operace mi ho dodala.

Pokračování 5 / 5

5. CO NA TO JINÉ ŽENY A CO SI MYSLÍ ODBORNÍK?

Patrika (48)

Po dvou dětech jsem si nechala dát prsní implantáty. Uvažovala jsem o modulaci, protože mi nešlo o zvětšení, ale pevnost, jenže doktor řekl, že jsou pro mě „silikony“ vhodnější. Jestli větší sebevědomí znamená, že se s mužem přestanete milovat v tričku a po dlouhé době se před ním zase nestydíte nahá, tak mi to rozhodně pomohlo. Ale nikdy jsem si na velká prsa nezvykla a po patnácti letech si nechala implantáty vyndat. I když mám hrudník téměř plochý a hodně jizev, jsem šťastná, že jsou pryč. V posteli (a nejen tam) si věřím víc než zamlada, bez ohledu na to, jak vypadají moje prsa.

Lucie (33)

Prsa jsem chtěla mít aspoň nějaká asi od dvaceti, kdy jsem zjistila, že mi už opravdu nenarostou – ani po černém pivu, ani po lécích a mastích. Vyhodila jsem za ty produkty tolik peněz! Od podzimu do jara jsem svoje prsa moc neřešila, v létě je naopak nemohla pustit z hlavy. Nejhorší to bylo na koupališti, kam musím, když mám dítě, co miluje skluzavky a tobogany a které jezdí většinou s tatínkem, protože mamince by spadly plavky, protože nemají na čem držet. Jestli mi operace zvedla sebevědomí? Ne. Ale něco se změnilo. Nestydím se sama před sebou. Dívám se na sebe do zrcadla laskavěji. Letos poprvé jsem zažila nákup plavek, kde mi všechny podprsenky seděly. A to mám „jen dvojky“. Možná jsou to maličkosti. Pro mě mají ale obrovský význam.

Petra (39)

Vzhled pro mě byl vždycky důležitý. Na plastiku nosu jsem chtěla jít od dětství. Měla jsem krátký, široký, bambulatý nos, pro okolí pěkný, všichni mě o tom přesvědčovali. Dlouho jsem řešila, jestli taková operace není rozmařilost a jestli se nevidím až přehnaně kriticky. Nakonec mi došlo, že přece není důležité, co říká okolí, ale co cítím já. Je to už pět let, ale vždycky, když se podívám do zrcadla, mě překvapí, co vidím. Překvapí mě to pozitivně. A to se změnilo. Pořád slyším, že jsem hezká, ale teprve pět let tomu věřím. Co když sebeláska začíná právě tímhle?

  • Otázka pro odborníka

Jak důležitý je vzhled pro sebelásku a sebevědomí člověka?

„Zásadně důležitý i naprosto nedůležitý. Záleží na tom, kolik pozornosti vzhledu věnujete. Čím víc vás nějaký problém zaměstnává, tím větším se stává. Když se rozhodnete pro estetický zákrok, neznamená to, že se člověk neumí mít rád. Přání zbavit se nejistot a pocitu méněcennosti v sobě ukrývá i kus laskavosti a zájmu. Estetická operace jako hmatatelný projev skutečnosti, že mi na sobě záleží, může být také výchozím bodem při budování lepšího vztahu se sebou. Nic není černobílé. Každá změna je semínko, šance – záleží ale na našem dalším počínání, co z ní necháme vyrůst,“ říká psychoterapeut Michal Mynář (www.psychoterapie-brno.cz).

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Doporučujeme

Články odjinud