S manželem se Jana poznala na škole a začátky vztahu byly doslova idylické. Oba byli šťastní, i když měli málo peněz. Všechno se změnilo, když Jiří založil stavební firmu a nedařilo se mu podle jeho představ…
Muže jsem potkala na vysoké škole. Studovali jsme stejný obor a oba jsme bydleli na koleji. Pocházím ze severní Moravy, muž zase z jihu Čech, Prahu jsme moc neznali, a poznávali ji tak spolu. Nejdřív jako kamarádi – společně jsme pařili, občas nešli do školy, stejně jako zbytek naší party.
Oba jsme měli hluboko do kapsy a snili o lepší budoucnosti. Jirka měl v hlavě do detailů promyšlený plán – chtěl založit stavební firmu, hned jak dostane diplom. Ostatně dost se otáčel na brigádách, kde se stavařině se zapálením věnoval. Já tak smělé sny neměla. Viděla jsem se jako čerstvá inženýrka někde v teplé projekční firmě.
Jiskra mezi námi přeskočila v posledním ročníku. Najednou jsem Jiřího viděla úplně jinak, všímala jsem si jeho galantnosti, bavilo mě být v jeho společnosti, k ženám byl neskutečně pozorný. Dokonce jsem začala žárlit na všechny spolužačky, které se kolem něj motaly. Ale on měl oči jen pro mě.
Když jsme se jednou přiopili, zašeptal mi do ucha, že po mně touží všechny ty roky, co mě zná, ale nikdy si nebyl jistý, že cítím to samé. Spadla mi brada, neměla jsem o tom vůbec tušení. Propovídali jsme noc a bylo jasno, začali jsme spolu chodit.
Sice jsme měli hluboko, přehluboko do kapsy, ale s láskou vzpomínám na to, jak jsme se plížili na koleji nocí do jeho nebo mého pokoje, jak jsme večeřeli topinky a byli šťastní, když bylo na kino…
Po studiích jsme se přestěhovali do Tábora a začali bydlet u Jirkových rodičů. Vyklidili nám celé patro jejich rozlehlého domu. Jiří byl jedináček a rodiče se z něj mohli pominout. Snášeli mu doslova modré z nebe a umetali mu cestičku.
Táta mu pomohl založit firmu a vložil do ní dost peněz. Vlastně docela brzy jsme si žili nad poměry. Do toho se nám narodily postupně tři děti. Ženou v domácnosti jsem byla moc ráda, o nějaké závratné kariéře jsem vůbec nesnila. Tchyně mi s chodem domácnosti ochotně pomáhala. Až doteď vcelku idylka. Jenže pak přišly problémy v Jirkově firmě.
Chyběly peníze na zaplacení spousty věcí a muž byl čím dál častěji podrážděný, zlý a útočný. Když jsem k jeho chování jednou rázně řekla svoje, praštil mě poprvé. Co prý do toho mám co mluvit, ničemu nerozumím… A to se opakovalo ještě mnohokrát. Začala jsem se ho bát a jen doufala, že nevztáhne ruku na děti.
Pochopitelně jsem měla dost často podlitiny v obličeji nebo na rukou či zádech. Naznačila jsem tchyni, z čeho to mám, ale ta jen mávla rukou. Prý musím být trpělivá, až se věci ve firmě vyřeší, bude líp… Dlouhé roky jsem tedy všechny mužovy výpady snášela.
Jasně že se mamka i moje kamarádky ptaly, proč nosím dlouhé rukávy i v létě, proč musím mít tolik make-upu, když jsem přece pěkná ženská… Stydím se, že si bití nechám líbit a nemůžu, nedokážu ani nejbližším říct celou tvrdou pravdu.
Navíc, i když se děje, co se děje, nechci brát dětem domov a určitý luxus, ve kterém žijí. Vím, že to není správné, že si děti všímají otcova agresivního chování, ale já se problému zatím nedokážu postavit čelem.