Lituji, že jsem prvnímu muži nedala druhou šanci
Nikdy jsem si nemyslela, že budu jednou litovat rozvodu s prvním mužem. Prvnímu manželovi jsem pět let po svatbě přišla na nevěru, vyspal se na firemní akci s jednou kolegyní. Ona slečna mu neustále psala, muž byl nervózní, roztržitý, podrážděný, stále mu pípal mobil. Nicméně ze zpráv, které jí psal, bylo patrné, že šlo z jeho strany jen o úlet, než že by chtěl nový nebo dokonce paralelní vztah.
Já to bohužel tenkrát „nerozchodila“, cítila jsem se hrozně ponížená a naštvaná, jak mohl s „takovou“. Slečna totiž neměla ve firmě zrovna dobrou pověst. Nyní bych vše udělala jinak a dala bych manželovi druhou šanci. Ostatně mám kolem sebe několik manželství, které podobnou krizi úspěšně zvládli a fungují dál.
Protože jsme neměli děti, byli jsme rozvedení snad během dvou měsíců. Rok na to jsem otěhotněla a opět se vdala, byla jsem sice zamilovaná, ale také jsem chtěla sobě i okolí dokázat, že nejsem žádná odkopnutá chudinka. Druhý muž byl o 8 let starší, zajištěný a navíc moc pěkný chlap. Jenže jak už to někdy bývá, pár let po svatbě, když opadla zamilovanost, se změnil. Nebo možná opět zajel do starých kolejí.
Práce jako alibi: Manžel se „zašívá“ ve své kanceláři
Můj druhý muž je, jemně řečeno, pohodlný. Budu-li mluvit zcela otevřeně, tak je neskutečně líný. Jeho život se po pár letech vztahu smrskl do tria: „kancelář – jídlo – postel“. Jedinou jeho aktivitou a koníčkem je hraní počítačových her. Hraje hlavně v noci, i když často tvrdí, že pracuje. Do své kanceláře chodí někdy i o víkendu, ale už mnohokrát jsem si ověřila, že se tam prostě „zašije“, aby měl klid a utekl před nějakou pro něj nepohodlnou domácí akcí. V kanceláři pak klidně pospává, hraje hry a konzumuje objednané jídlo, které zapíjí litry přeslazené kávy.
Do práce utíká třeba i tehdy, když máme naplánovaný společný víkend s dětmi. Například zaplatím nějaký penzion nebo vymyslím výlet, abychom byli s dětmi mimo město, on souhlasí, ale v předvečer odjezdu je vše jinak. Víkend s dětmi bez možností „utéct“ by znamenal razantní změnu jeho pohodlí, a tak mi obvykle večer před odjezdem oznámí, že musí neodkladně do práce. Výdělky tomu ale bohužel už dávno neodpovídají. I přestože jsem zaměstnanec a on pracuje léta na sebe, vydělávám i přes roky strávené na mateřské víc než on.
A tak už sedm let rekonstruujeme chalupu, dva roky koupelnu, na údržbu zahrady jsem sehnala na výpomoc jednoho místního seniora (jinak by zahrada vypadala jako prales), na slibovaný bazén, hřišťátko pro děti a další věci jsem raději zapomněla. Ano, mnoho věcí bych si mohla zajistit sama, ale víc a víc se mi tento způsob řešení problémů příčí. Do toho všeho jsem potkala svého bývalého muže.
Po setkání s exmanželem na mě padla „depka“
S exmanželem jsme se setkali na svatbě společného kamaráda. Byl tam s rodinou, s docela sympatickou ženou a malým synem. Manželku nechal, aby se bavila a staral se celý den a večer o malého syna. Přebaloval, krmil, dělal synovi zábavu – bylo vidět, že je to pro něj přirozené. Chvíli jsme si povídali, když si děti hrály na písku; říkal, že se takhle střídají, na jedné akci má „službu“ žena, na druhé on. Prý byl půl roku s malým doma a jeho žena se věnovala jakémusi svému rozdělanému projektu. Sice to dle jeho slov zvládal jen tak tak, a byl rád, že jde po roce zase do práce, ale svého současného muže bych k ničemu podobnému nikdy nepřemluvila.
Bože, jak jsem se v tu chvíli cítila frustrovaná! Bylo naprosto evidentní, jak vekou jsem kdysi udělala chybu. Jenže já tehdy přes svou hrdost a uraženost neviděla jiné řešení než okamžitý rozvod. Byla jsem mladá a nezkušená. Kdybych věděla, co mě čeká s druhým mužem, určitě bych se zachovala jinak. Vše pěkně ilustruje událost z minulého měsíce…
Místo aby mě podpořil a pomohl mi, tak spal
Byla jsem objednaná na komplikované trhání zubu moudrosti, vše jsem naplánovala na pátek ráno, děti měly strávit víkend u mé sestry, která je vyzvedne i ze školky. Po zkušenostech z minulého zákroku jsem radši navařila a nakoupila dopředu. Muž na mě měl jen počkat v čekárně a odvést mě domů. Panebože, to bylo výmluv, prý kolik má práce! No, i kdyby opravdu měl, věděl to měsíc dopředu, mohl si vše zorganizovat! Nechtěla jsem se hádat, ani doprošovat, a tak mě domů vezl taxík.
Doma jsem ihned usnula. V poledne mě vzbudil telefon, manželův dlouholetý klient ho neodkladně sháněl, prý se mu nemůže už dvě hodiny dovolat do kanceláře, tak prý volá domů. Omluvila jsem se a vysvětlila, že jsem po chirurgickém zákroku a manžel určitě v práci je a opět jsem usnula. Asi za hodnu mě vzbudilo pípnutí SMS, onen muž mi psal, ať jsem v klidu, že se nic neděje, manžel prý jen po náročném pracovním týdnu v kanceláři usnul!
Jenže muž žádný náročný týden neměl, celé léto, kdy byly děti na různých příměstských táborech, u babiček a mé sestry vyspával do osmi, pak šel do práce, vracel se kolem páté, najedl se a zase si šel dát „zdravotního šlofíka“. V noci hrál hry a ráno pak vyspával – ano, tak žije můj pohodlný muž. Vyčítám si, že jsem své první manželství tak rychle vzdala, že jsem nebojovala. První manžel o jeho udržení tehdy moc stál.