Jana má dvě dcery, které jsou jako voda a oheň. Starší je přecitlivělá, nevyrovnaná a poškozuje se, mladší je pohodový flegmatik. Jana by to ráda řešila, muž je proti.
Začalo to během covidu, ale zcela obráceně než u dospívajících dětí mých kamarádek. Během domácího vzdělávání byla dcera nejspokojenější, co si kdy pamatuji. Před tím měla ve škole vždy problémy. Ne tedy vědomostní, ale vztahové. Dcera si s vrstevníky příliš nerozumí a na prvním stupni byla i šikanovaná.
Uznávám ale, že má starší dcera svou jinakostí šikaně trochu nadbíhá. Je chytrá, dle třídní učitelky dokonce nadprůměrně inteligentní, avšak nesmírně přecitlivělá. Vadí jí řada věcí, které ostatní děti neřeší. Vše se jí hrozně dotkne, všechno si bere osobně, je neskutečný perfekcionista a má extrémně vyvinutý smysl pro spravedlnost.
A právě kvůli těmto vlastnostem se dostává do značně nepříjemných situací. Také je až nezdravě upnutá na své osobní věci a prostor. Ano, zní to lehce autisticky, ale žádnou poruchu dle odborníků nemá – i tím jsme si na prvním stupni základní školy prošli. Je zkrátka „jen“ v mnoha ohledech velice citlivá.
Dcera bohužel svůj vnitřní přetlak ventiluje naprosto šílenými záchvaty vzteku a pláče a v poslední době se začala i sebepoškozovat. To prý nyní dělá hodně dospívajících.
Mé starší je šestnáct. Její mladší sestře, pravému opaku, je o tři roky méně. Mladší proplouvá životem s neskutečnou lehkostí, problémy hází za hlavu. Špatné známky, rodičovské výtky i nepříjemné poznámky kohokoliv umí zcela ignorovat. Její bohémskou povahu jí závidím, aktuálně jsem totiž strachem a starostmi o její starší sestru naprosto vyčerpaná.
Doma nemám bohužel žádnou oporu. Muž absolutně odmítá přijmout fakt, že by dcera měla vážný problém, když jsem ho požádala, zda by o všem nepromluvil se svou nevlastní sestrou, která je psycholožka, tak řekl, že z dcery dělám blázna. Bylo to den nato, co mi dcera doma udělala scénu, během níž začala sebe samu fackovat!
Od muže jsem se dozvěděla, že jsem jí měla jednu pořádnou přidat a byl by klid. Dcera se ten den učila na písemku a sousedé nad námi se rozhodli přimontovat nové poličky – což pochopitelně nešlo bez hluku, bydlíme v paneláku… Dcera nejprve nadávala, bouchala věcmi o stůl a o zem, pak se rozkřičela na mě, ať s tím něco udělám, no a pak svou agresi přesměrovala na sebe.
Bohužel se to nestalo poprvé, nejvíc ji do takových amoků dostávaly záležitosti ve škole. Jako by se po covidových „prázdninách“ vrátila do dětských let, kdy mívala typické batolecí „hysteráky“. Tehdy pomáhalo jediné; nechali jsme ji vyvztekat a bránili jí, aby bouchla hlavičkou o zem.
Když nepomáhalo naprosto nic, zklidnila ji studená sprcha – ale to bylo naprosto krajní řešení! Poté jsme vztekem vyčerpané holčičce nabídli náruč, kde vysílením usnula.
Nyní dcera během svých afektů z nějakého důvodu vyhledává mou přítomnost. Manžel místo aby se do věci vložil, tak prostě práskne dveřmi a odejde. Jednoduše uteče před problémem. Tedy on vlastně tvrdí, že o žádný skutečný problém nejde! Já dceru nedokážu nechat bez dohledu, bojím se, aby si něco neudělala.
Myslím, že je opravdu načase vyhledat odbornou pomoc. Jenže dcera to razantně odmítá a manžel ignoruje – na důvodu se kupodivu shodnou. Přece prý není blázen! Podle muže s ní mává puberta a já se moc starám.
Já si to nemyslím, mám pocit, že by jí dobrý psycholog mohl výrazně pomoci – jak bude s takovým nastavením fungovat dál? V práci, ve vztahu, v rodině? Potřebuje se naučit pracovat sama se sebou a zvládat své emoce. Občas se ve vzteku uhodí nebo samu sebe kousne. Někdy je to do krve!
Opravdu nechci zjistit, kam by to vše mohlo pokračovat dál. Někde uvnitř mám opravdu strach. Jsem rozhodnutá kontaktovat nějakého psychologa i psychiatra, jen o tom nesmí vědět dcera a manžel. Příbuznou psycholožku bych kontaktovala ráda, ale bohužel by to řekla muži.