JANA (42): Řídila jsem auto, ve kterém zemřel můj syn. Jak se s tím vyrovnat?

To je život. Všichni umřeme. Je to tvrdé, ale vyhnout se tomu nedá. Smrt je přirozenou součástí života, a je dobré to vědět, a být s tím vyrovnán, lidi si možná až příliš zvykli, že se kolem nich moc neumírá, že se to děje někde v nemocnici nebo hospicu a podobně. Dřív bylo "normální", že matkám umíraly děti. Často jim víc dětí zemřelo, než se dožilo dospělosti. I dospělí umírali častěji ve věku, který je dnes považován za relativně mladý či střední. Padesátník už byl kmet, a babička v Babičce... však to všichni známe. Pohřeb byl podobná událost jako svatba. Významná a ve své podstatě i oslavná - rozloučení a zároveň chvála života toho zemřelého konkrétně a života obecně. Rituál. To se taky vytratilo, i když asi ne všude. K anketě - byla jsem u smrti muže, kterého jsem milovala a chtěla se za něj provdat, u smrti mého syna a u smrti mého otce. Je pravděpodobné, že tím to neskončilo. Ale neděsí mě to ve snech. Sny, které se mi případně zdají o těchto lidech, jsou příjemné, veselé, a nevzbuzují děs, ale hezké vzpomínky.