Jana si v pubertě prošla obezitou, později v dospělosti rozvodem a nakonec její dcera otěhotněla se ženatým mužem. Se situací si ale zvládla poradit a dceři byla velkou oporou.
Pocházím z rodiny, kde se vždycky dobře jedlo. Mamka považovala za svůj životní úkol nás dosyta všechny nakrmit. Tímhle způsobem nám projevovala svoji lásku. Neuvědomovala si však, že nám tím tak trochu komplikuje život.
Mě i sestry nadváha trápila celou pubertu. Nejhůře ale vzpomínám na taneční a období prvních lásek. Pozornosti kluků si totiž výhradně užívaly jen holky hubené jako tyčky. Já pro ně byla pouze dobrá kamarádka, ke které chodili vyzvídat, zda ta či ona někoho má, zda by o ně nestála. Měla jsem toho plné zuby.
Záhy jsem se proto rozhodla na sobě začít pracovat, a hlavně jsem si slíbila, že svoji dceru nikdy takhle vykrmovat nebudu. Nechtěla jsem, aby zažívala úsměšky a přehlížení jako já. Nový režim mi brzy nadělil atraktivnější postavu, vrátilo se mi sebevědomí a časem mi osud do cesty přihrál na první pohled fajn kluka.
Brzy jsme se vzali a založili rodinu. Manželství jsme ale neměli moc spokojené. Muž si nedokázal odepřít milenky a popíjení po barech s kamarády. Nejprve jsem se vztah snažila udržet kvůli dceři, ale pak mi došlo, že takhle se celým životem protrápím.
Rozvedla jsem se a rozhodla se, že se budu naplno věnovat dceři. Že jí vynahradím všechno, o co jako dítě z rozvrácené rodiny přichází. Vyrážely jsme spolu na lyže, chodily bruslit, v létě jezdily po zámcích. Byly jsme jako dvě kamarádky.
Jenže brzy na mě dolehla finanční krize, bývalý manžel na dceru přestal platit... Začalo toho být na mě moc. Kromě stálé práce jsem si ještě našla dvě brigády, abych všechno utáhla. Byla jsem unavená, nervózní. Nevěděla jsem, jestli dceru udržím na studiích, zda dokážu platit byt, případně nepřijdu o zaměstnání, protože se u nás začalo propouštět. Propadla jsem depresi a náš život jsem neviděla vůbec růžově.
Na dceři se moje otrávenost a exmanželův nezájem o ni také podepsaly. Začala se uklidňovat jídlem. Aspoň mi to tak tvrdila, když jsem jí domlouvala a upozorňovala, že začíná pomalu a jistě tloustnout. Mávala nad tím rukou. Aby mě uchlácholila, začala jíst spíše v ústraní, jak jsem později zjistila.
Byla jsem na ni často až zlá, vlastně pro mě byla zrcadlem. Přesně takhle jsem vypadala v jejích letech já. Jenže ona ještě před časem byla krásně štíhlá. Měla jsem pocit, že si kazí budoucnost a dopadne stejně nešťastně jako já.
Když jsem jí to jednou v hádce vmetla do tváře, zhroutila se a začala plakat. Sdělila mi, že budoucnost už má stejně zničenou. Je totiž těhotná a právě končí šestý měsíc! Musela jsem si sednout. Nevěřila jsem tomu, dokud mi neukázala bříško, které poslední měsíce umně halila do velkých triček, a těhotenskou průkazku. Plakaly jsme obě.
Vyprávěla mi, jak se to stalo, a já uvažovala, co s námi bude dál. O prázdninách si s ní prý na brigádě začal ženatý kluk. Brigáda skončila a pro něj i letní flirt. O ni ani dítě nejevil zájem. Bylo to pro mě až moc kruté vystřízlivění, ale postavilo mě konečně na nohy.
Uvědomila jsem si, že nás čeká dost těžká etapa, ale že ji musíme zvládnout a já musím být dceři oporou. Za pár měsíců se narodil vnuk a u soudu jsme si alespoň vymohly slušné alimenty. Dcera složila maturitu a pokračovala ve studiu. Na mateřskou jsem šla já.
Po večerech si přivydělám a dcera si našla velmi dobře placenou brigádu u zahraniční společnosti. Protloukáme se, jak to jen jde, ale nestěžujeme si. Náš malý poklad je totiž úžasný. Pohodovější dítě jsem ještě neviděla.
Sice už péči o něj nezvládám s přehledem jako v době, kdy mi bylo dvacet, ale věřím, že mu dávám to nejlepší. Jen mě stále mrzí, že jsem v období pro dceru tak důležitém nepoznala, čím se trápí.