Nikdy jsem nic podobného nezažila a pevně doufám, že ani nezažiji!
Jsem velmi spokojeně rozvedená. K rozvodu jsem se sice nijak nechystala, ale když jsem manželovi přišla na další nevěru, řekla jsem si „a dost!“. Posledních deset let manželství jsem neustále odpouštěla, byla nad věcí, měla nadhled a kdeco tolerovala. Neměla jsem dostatek odvahy to skončit, avšak chuť jsem cítila extrémní. Když jsem pak manželovi přišla na další a poslední nevěru v našem vztahu, vlastně se mi ulevilo. Jako bych čekala na impulz, který už nebylo možné ignorovat. Rozvedli jsme se v klidu, a dokonce si myslím, že byl muž docela překvapený. Jako by nemohl věřit tomu, že mu to tentokrát prostě už neprojde. Neprošlo!
Zpočátku mi bylo smutno, ale měsíc od měsíce jsem pociťovala stále větší úlevu. Uplynul rok, čas zaoblil hrany křivdy a bolesti a já si víc a víc uvědomovala, jak báječně se mi žije. Syn je dospělý a samostatný, už před rozvodem byl víc v Olomouci, kde studuje, než doma. Do Prahy jezdí jen na víkendy a někdy ani to ne. Vztah máme moc hezký, ale už jsme „dvě oddělené jednotky“, i když má doma stále svůj pokoj kdykoliv k dispozici. Mám po letech čas na své koníčky, přátele a sem tam i nějakého kamaráda s výhodou. Do vážného vztahu se ale zatím neženu. A po zážitku z minulého týdne si asi na nějaký čas odpustím i ty „nevážné“. Ne že by jich bylo nějak moc, to ne, ale nebráním se jim. Marek mi nadbíhal skoro čtvrt roku.
Potkávali jsme se pravidelně pracovně, byl kolegou z jiné divize, z jiného města. Prakticky denně jsme spolu pracovně komunikovali – telefonem i e-mailem – a zhruba dvakrát do měsíce jsme se viděli na poradě a pak spolu strávili pracovní odpoledne. Markovi jsem se údajně líbila dlouho, ale až když jsem se rozvedla, „vystrčil růžky“. No asi spíš „růžek“…
On sám byl v rozvodovém řízení už čtyři roky. Nemohli se se ženou dohodnout na péči o dětech ani na majetku – vše u nich bylo špatně. Vystřídali několik právníků, třikrát byli na mediaci, nepomáhalo nic. Hodně jsme si o tom všem povídali. Psali jsme si i po práci, no a pak jsme se během adventu konečně sešli na večeři. Po pár sklenkách bylo jasné, že večer směruje k příjemnému závěru. Marek měl volný byt, nijak to neskrýval, a poté, co zaplatil, se mě zeptal, zda bych nechtěla strávit noc u něho místo na hotelu. Na hotelu mě nikdo nečekal, nikdo z firmy by se nic nedozvěděl, kývla jsem. Tak trochu jsem s tím i počítala.
V taxíku jsme se na sebe tiskli jako puberťáci, oba jsme byli naladění na stejnou notu. Marek šel do sprchy první, než zavřel dveře, tak mi řekl: „Jani, na stole je papír, prosím, přečti si ho, je tam takových pár drobností, aby později nedošlo k nějakému nedorozumění. Myslím, že budeš se vším souhlasit. Tak to prosím podepiš.“
Dveře se zaklaply a já četla a zpočátku nechápala, co má ten papír znamenat. Nejdřív mě napadlo, že jde o nějakou erotickou hru. První věty se totiž týkaly sexu, žádné věcné námitky jsem v podstatě neměla, nešlo o žádné nechutnosti, jen mě zarážel ten strohý úřednický způsob psaní! Jenže pak přišel na řadu bod „Práva a povinnosti“, v tu chvíli mi došlo, že nepůjde o žádnou hru ani recesi – Marek to zjevně myslel vážně! Přečetla jsem si první větu a poté jsem si šla obléct kabát a boty…
„Obě strany prohlašují, že sexuální vztah udržují zcela dobrovolně a bez nároků na jakoukoliv odměnu, a to jak v podobě peněz, služeb či hmotných i nehmotných statků,“ psalo se na onom papíře. Naprosto jsem neměla chuť číst, co dál musím a nesmím. Přešla mě chuť na cokoliv intimního a vlastně „i neintimního“, dokonce mi problesklo hlavou, zda nejde o nějaký televizní pořad, nějakou skrytou kameru nebo něco takového. Nemohla jsem uvěřit, že by to Marek myslel vážně. Zastihl mě, když jsem si zapínala kabát. Myslím, že jsem mu řekla něco v tom smyslu, že až se uvidíme nebo uslyšíme, čekám, že se budeme tvářit tak, že jsme se nikdy v soukromí nepotkali a já nikdy nečetla onen „papír“.
Marek na mě hleděl, jako na yettiho, naprosto nechápal, co mi na smlouvě vadí – vždyť by ji prý také podepisoval! Bylo jasné, že tady není co vysvětlovat, ten muž byl z jiného vesmíru, popravdě bych šíleně ráda viděla ženu, která onen dokument v minulosti podepsala anebo teprve podepíše.