Janinu příteli zemřel před třemi roky na Vánoce milovaný pes. Od té doby svátky neslaví. To však Jana, která si bez Vánoc nedovede život představit, nedokáže pochopit.
Do Vánoc je to už jen pár dní a já mám stejně jako minulý rok chuť odjet za sestrou k Baltu, zve mě každý rok. Sestra žije v malém městě v Polsku na pobřeží Baltského moře, má tři děti, sympatického manžela a celá rodina včetně jejího tchána a tchyně je věřící. Vánoce jsou pro ně vrcholem roku, slaví je a užívají si je.
Náboženství je v té rodině sice trochu moc, ale vánočnímu času to dodává vznešenost, která mi u nás chybí. Já sama Vánoce miluji. Věřící nejsem, ale mám ráda jejich atmosféru a vůni, všechna ta světýlka, ozdoby, koledy, pohádky, svíčky, cukroví.
A přiznávám se i k lehkému vánočnímu nevkusu až kýči, ale jednou za rok si dovolím být sentimentálně nevkusná a také se nezdravě nacpat. To v průběhu roku nedělám, hlídám si postavu, ale stále více i peněženku.
Jenže od té doby, co bydlím s Jankem, mám s Vánoci „utrum“! Nyní to budou už třetí svátky, které budu muset nejspíš opět oplakat. Přítel Vánoce neslaví. Není jehovista, buddhista ani satanista, ale před pěti lety mu přesně na Vánoce zemřel pes. Přítel Jacka miloval, byli prý jedno tělo a jedna duše. Jack totiž Jankovi před několika lety pravděpodobně zachránil život, a pokud ne život, tak minimálně byt.
Přítel totiž omylem nechal v obýváku hořet svíčku, bohužel byla na docela nešťastném místě. Hned vedle pootevřeného okna se záclonami z uměliny. Plamínek asi kvůli průvanu zavadil o záclony a ty začaly hořet. Hned u okna byla proutěná truhla a smrkové dřevěné komody, vše mnoho let vyschlé. Přítel spal v ložnici, mezi ložnicí a obývákem je ještě docela prostorná chodba a přítel má dost hluboký spánek. Jenže v bytě nebyl naštěstí sám.
Byl tam Jack a ten přítele vzbudil – štěkal jak pominutý, skákal Jankovi do postele a zase dolů. Malý oheň se naštěstí podařilo uhasit svépomocí. Odnesly to jen záclony a částečně proutěná truhla. Tu ale přítel ještě má, má jen zezadu ožehnutou jednu část, zepředu není nic vidět. Kdyby pes nespustil rámus, asi by vše dopadlo mnohem hůře.
Chápu tedy Jankovu vděčnost a fixaci na zemřelého pejska, ale nechápu, proč to mám odnášet já a všichni kolem včetně přítelovy maminky a dospělých dětí. Jack zemřel v klidu a míru ve spánku. Přítel se ráno vzbudil a pejsek ležel v pelíšku a už nedýchal – žel bohu se to stalo na Štědrý den. Byl to první Štědrý den, který přítel neslavil, a tuto tradici drží dodnes. A ani další roky to dle svých slov nehodlá změnit.
Janek ví, že Vánoce miluji a že pro mě také nejsou lehkým časem, stýská se mi. Předčasně jsem ovdověla, odchod manžela kvůli onkologickému onemocnění nebyl vůbec lehký a syn se po smrti otce sesypal. Dohromady se dal, až když potkal svou životní lásku, s níž po čase odjel do Anglie, kde už čtvrtý rok žijí a pracují.
Do Čech jezdí, píšeme si, vídáme se, ale na Vánoce obvykle s přítelkyní odjíždí někam za teplem, a tak se na svátky cítím trochu osamělá. Seznámení s přítelem mi v tomto změnilo život. Janek je hodný člověk, má mě rád, ale je trochu neempatický a v projevování emocí a citů chladnější. Myslím, že vůbec nechápe, jak moc mi Vánoce chybí.
Minulý rok jsem se o oslavy pokoušela, ale pohádali jsme se. Já mu vyčítala a on se pochopitelně urazil. Vše jsme pár dní nato v klidu probrali, ale pro mě bezvýsledně. Janek prostě Vánoce slavit nebude. Dle jeho slov přece nemůže slavit v den, kdy mu zemřel nejlepší přítel. Na jednu stranu ho chápu, ale ráda bych cítila i to, že pro něj znamenám víc než jeho pes.
Přítel si během svátků zajde za kamarády na pivo a mariáš, ke známému na šachy, do klubu na šipky, Jackovi na hrob a já sedím doma, všude svítí stromky a mně je smutno. Ráda bych Vánoce slavila s přítelem, a ne v sestřině rodině, kde nikomu nerozumím.