Jana Bernášková: Proč se do mě manžel zamiloval? Jsem prý soběstačná a schopná přežít jakoukoli situaci

Jana Bernášková: Proč se do mě manžel zamiloval? Jsem prý soběstačná a schopná přežít jakoukoli situaci

Když si o sobě dneska známá herečka čte, že je extrémně vychrtlá, musí se smát. Dlouhou dobu zápasila s k ily navíc. Pod tlakem okolí vstoupila do světa nesmyslných diet bez výsledků. Nerovný zápas skončil až ve chvíli, kdy díky lásce a nové chuti do života přijala sama sebe.

* Často si vás časopisy vybírají pro focení módních story. Lákal vás někdy život modelek?

Nikdy. Přijde mi, že práce modelek je málo akční, a navíc všechno dlouho trvá. Pár nabídek jsem už dostala. Když jsem před lety jezdila na konkurzy do Prahy, několikrát mě v tramvaji oslovila slečna vyhledávající nové modelingové tváře. Tehdy jsem vůbec nechápala, co po mně chce. Byla jsem obyčejná sedmnáctiletá holka z Moravy, která byla přesvědčená o tom, že je tlustá. Ačkoli mě ujišťovala, že to tak není, nikdy jsem se neozvala. Stud byl tehdy silnější než já. Dneska, když vklouznu do role modelky, beru to jako příležitost získat fotky, které si budu jednou prohlížet s vnoučaty. Přesto mě to ale pokaždé vyčerpá. Musím se na focení hodně soustředit a zároveň se vžít do nějaké role. Nechci být před objektivem sama za sebe, protože bych se zbytečně stáhla a nebylo by to ono.

* Proč jste v sedmnácti letech nebyla spokojená s tím, jak vypadáte?

Jsem typická hruštička se širokými boky, což se ukázalo až během prvního ročníku na konzervatoři. Do osmé třídy jsem byla hodně hubená i díky základní sportovní škole, kde jsem se intenzivně věnovala atletice. To ale s nástupem na konzervatoř skončilo. Navíc jsem začala dozrávat a výsledkem bylo, že jsem během prvního ročníku přibrala deset kilo. Z holčičky se stala žena v pravém slova smyslu – narostl mi zadek, prsa i stehýnka. Sama jsem si té proměny všimla až na jejím samém konci. Jednou jsem si oblékla elasťáky a pochopila, že je zle.

* Jaká byla reakce okolí?

Hlavně ze strany profesorů začal velký tlak na to, abych zhubla. Tím odstartoval můj koloběh diet. Všemu dopomáhala skutečnost, že kolem mě byly jen herečky a na internátu jsem bydlela s baletkami, které jsou známé svojí posedlostí sledování váhy. Právě od nich jsem získala všechny dietní fígle, které samozřejmě fungovaly na jojo efektu.

* Vzpomenete si na největší hloupost, kterou jste vyzkoušela?

Nejvíc absurdní mi přišlo, když jedna z baletek přišla s informací, že se zaručeně hubne, když jíte černý chléb. Zádrhel byl v tom, že ona si kupovala klasický chléb, ale co nejvíce vypečený, téměř až připálený. Vůbec jí nedošlo, že by mělo jít o úplně jiný typ pečiva. (směje se) Moje spolužačka zase byla neustále pod vlivem alkoholu, protože věřila v účinnost vodkové diety. Tohle všechno jsem odmítla, ale neminula mě tukožroutská polévka, která byla mimochodem odporná. Pak jsem jednu dobu jedla jenom ovoce, pak pouze zeleninu nebo výhradně mléčné výrobky. Pěkný úlet byla také vajíčková dieta.

* Myslíte, že kdybyste nebydlela na internátu, bylo by to jinak?

Internát pro mě byl jen informačním centrem. Impulz přišel ze strany školy. Základním problémem bylo, že jsem nebyla tlustá, prostě jsem jen dospěla. Měla jsem tzv. baby špeky, které během pár let samy odejdou a není potřeba s nimi urputně bojovat. Ale ten tlak mě nutil pořád hubnout a hlídat se. Když se na to dneska podívám, vidím, že sen všech holek z internátu byl propracovat se k anorexii. To je hodně smutné. Později jsem zažila stejný tlak během angažmá v ostravském divadle. Když to tak shrnu, bojovala jsem s váhou od patnácti do pětadvaceti let. Přitom bez výsledků, protože jsem trpěla podvýživou a tělo si z každého jídla dělalo zásoby, aby přežilo.

* Chtěla jste se někdy kvůli tomu tlaku vzdát herectví?

Ne. Jsem bytostná herečka. Tak jako sportovec potřebuje běhat, aby byl šťastný, já musím hrát. Jakmile stojím na jevišti, cítím neskutečný příliv endorfinů. Nepotřebuji mít angažmá v Národním divadle a být na titulních stránkách, mně stačí, když hraji divadlo, a to kdekoli. Miluji totiž samotnou podstatu hraní.

* Co bylo prvním impulzem k tomu, že jste odsunula diety stranou?

Ještě v Ostravě jsem se rozhodla pro plastickou operaci, která mě hodně nakopla.

* Jakou?

Nevím, jestli to mám prozradit… (chvíli váhá) Coby hruštička jsem útlá nahoře, ale dolejšek mám přesně v moravských rozměrech. Dlouho jsem cvičila, abych se zbavila širokých stehen, ale jen jsem nabírala svaly, a výsledek byl tak spíš opačný. Když moje kamarádka herečka viděla, jak se trápím, řekla mi, ať se zklidním, a poslala mě za plastickým chirurgem, u kterého už sama byla. Ten si mě prohlédl a prohlásil: „Hlavně už, proboha, necvičte, nebo budete mít nohy jako kulturista.“ Doporučil mi liposukci stehen a zároveň mi vysvětlil, že nejde o formu hubnutí, ale formování postavy. Souhlasila jsem s jeho návrhem a udělala dobře. Nejenže mi to pomohlo po psychické stránce, ale zároveň se moje postava stala souměrnější. Pořád mám sice širokou pánev, ale už vím, že jsem pro své tělo udělala maximum, a díky tomu jsem se zklidnila a přijala se.

* Netrvalo dlouho a rozhodla jste se odejít ze stálého angažmá v Ostravě do Prahy…

Chtěla jsem se posunout dál, a tak jsem zariskovala. Rok jsem neměla stálou práci, takže jsem se živila vším možným od roznášení letáků pro bordel přes práci za barem až po prodávání v butiku. Nic z toho mě nebavilo, ale dokázala jsem si, že se uživím i jinak než herectvím.

* Měla jste v té době čas využít Prahu a její možnosti ohledně nákupu oblečení?

Tehdy jsem bydlela s kamarádkou a ani jedna jsme neměly peníze, takže oblečení šlo mimo nás. Vždycky před výplatou jsme si půjčovaly dvacetikorunu, když jedna z nás někam šla, aby si tam mohla objednat alespoň vodu. Po roce se dalo všechno do pohybu. Našla jsem si přítele, získala jsem angažmá v Divadle na Vinohradech a oslovil mě režisér Dušan Klein s nabídkou role kadeřnice Betty v seriálu Ulice.

* Postavu už jste neřešila?

Na tom má zásluhu hlavně tatínek (režisér David Drábek, pozn. red.) naší dcery Justýnky, kterého jsem potkala. Měl mě rád takovou, jaká jsem. Líbil se mu můj zadek i to, že je mě kus ženské. Díky němu jsem přestala řešit, jak vypadám, a zároveň se smířila s tím, že jestli mám být tlustá herečka, tak budu. Už jsem byla vyčerpaná ze svého úsilí, které končilo bez výsledků. A najednou šla kila dolů sama. Nejvíc jsem ale zhubla, co se narodila Justýnka. Hodně mi pomohlo kojení. Dneska můžu říct, že jsem na váze, která je moje přirozená.

* Sportujete?

Když se potřebuji dostat do psychické pohody, zajdu na jógu. Díky adrenalinu a rychlosti mě baví kolečkové brusle a ráda lyžuji, jen se začínám bát pádů. Se sportem mám ale podivný vztah. Můžou za to roky na základní sportovní škole, kde jsem během neustálých závodů zažívala tlak a stres. Pořád jsem někam utíkala, protože moje disciplíny byly běh na 800 metrů, 1500 metrů a orientační běh. Dneska vůbec nechápu, proč jsem to tenkrát dělala, protože život ve stresu jde proti mojí povaze. Coby typická Ryba jsem citlivá a miluji klid. Sport mám spojený hlavně se stresem, a proto hledám pohyb, který pro mě bude zábavou a zároveň si během něj neuvědomím, že se hýbu.

* To jste si dala těžký úkol…

Ale už se mi ho povedlo vyřešit. Na svatební cestě v New Yorku jsem zjistila, že nejpřirozenější pohyb je pro mě chůze. Až mě překvapilo, jak moc mě baví. Od návratu chodím každé ráno s Justýnkou do školky a čím dál častěji využívám při cestování po Praze místo auta svoje nohy a MHD. Nemusím řešit parkování, a navíc jsem i zhubla.

* Co si většinou objednáte v restauraci?

Maso. Což je paradoxní vzhledem k tomu, že jsem byla šest let zapřisáhlá vegetariánka. Ale právě těžká masa, jako je vepřové nebo hovězí, dodávají mému tělu nejvíc energie. Zjistila jsem to až díky výživové poradkyni, u které jsem byla před půl rokem. Sestavila mi jídelníček na základě vyšetření krve a psychologického testu. Vyšlo najevo, že ačkoli mám krevní skupinu A, ke které patří spíš zelenina, podle testu jsem vyloženě masový typ. Z toho důvodu, když jsem maso úplně odbourala, začalo moje tělo přibírat. Čím víc mám informací, tím víc si uvědomuji, jak je dieta složitá a je lepší zajít za odborníkem.

* Řeší Justýnka ve svých šesti letech to, jak vypadá?

Bohužel ano a vůbec nevím, jak tomu zabránit. V jednom období se začala mazat krémem. Když jsem se jí ptala, proč to dělá, s vážnou tváří mi odpověděla, že chce vypadat mladší. Rozesmálo mě, že chce vypadat na tři, zároveň jsem ale přemýšlela, kde k tomu přišla. Nakonec jsem zjistila, že na tom má zásluhu reklama. Také začala řešit, jestli není tlustá… Přitom je hubená jako nitěnka. Vyšlo najevo, že jí jedna holčička z baletu řekla, že má „hejbnout tím tlustým zadkem“. To už mě opravdu vytočilo a zašla jsem za jejich učitelkou tance, která měla naštěstí stejný názor jako já. Je šílené, že malé holky, které jsou jako tyčky, se zabývají tím, jak vypadají.

* Šance, že tomu zabráníte, je asi mizivá…

To bych nesměla zapnout televizi a ani jí nemohla dát panenku Barbie. Dlouho mě Justýnka přemlouvala, abych jí koupila postavičku Monster High ve stylu emo. Pořád jsem tomu odolávala, protože jsem nechtěla, aby měla panenku, která je pořezaná a zmalovaná, a přitom se tváří, že je v pohodě. Nakonec jsme našly jednu alespoň trochu normální a Justýnka si ji pořídila za našetřené peníze z kapesného. Byla z kamarádek poslední, kdo ji ještě neměl. Jsem z toho zoufalá, ale nic s tím neudělám.

* Jaká jste, když dostanete hlad?

Protivná, nervózní a zlá. Manžel už mě zná, takže když vidí první příznaky, zastaví mě a prohlásí: „Nic neříkej, jdeme na steak.“ Ačkoli jsem normálně hodná holka, když se ve mně něco zlomí, je se mnou k nevydržení. Stačí se ale najíst, uplyne deset minut a já jsem zase šťastná a usměvavá. Za své problémy si můžu částečně sama, protože když jsem ve spěchu, neustále jídlo odsouvám. Dalším problémem je, že nezažívám pocity hladu, které by mě upozornily, že je čas jíst.

* Přitom bez jídla se žít nedá…

Už jsem pochopila, že jídlo o nás dává vědět, jak máme rádi sami sebe. Když dneska vidím slečnu, která má na talíři kousek lososa, dvě mrkve a polovinu z toho nesní, je mi jí líto, protože vím, že má problém. Ačkoli vypadá fantasticky, uvnitř prožívá smutek. Přitom jídlo za nic nemůže. Proto ani dceru nenutím do jídla. Vždycky jí říkám, aby se najedla, protože potřebuje vyrůst, a podporuji ji v tom, že je hezké být velká. Pokud ale už nechce, nenutím ji. Nepřikládám jídlu větší význam, než opravdu má. Myslím, že hlavně díky tomu sní jen tolik, kolik potřebuje. Zároveň ani není moc na sladké.

* To je mezi dětmi spíš výjimkou!

Do jejích dvou let jsem nahrazovala bílý cukr fruktózou, protože se narodila se špatnými zoubky, které měla na svědomí moje antibiotika braná v těhotenství. Díky tomu si na cukr nenavykla. Dneska, když dostane lízátko, sní půlku a má dost.

* A jak to u vás vypadá o Vánocích s cukrovím?

Pečeme jen pro ozdobu, protože ani manžel není na sladké. Za sebe můžu říct, že se těším na bramborový salát, který miluji. Samozřejmě v něm nesmí chybět takové prasárničky, jako je majonéza a hořčice. Jinak mám ráda ostré a výrazné chutě. Mezi mé vyvolené patří zázvor, křen a chilli. Justýnka si zase nejradši dá sushi, uzenou makrelu nebo sušené maso Jerky.

* Kdo u vás doma vaří?

Já, ale jen o víkendu, a stejně si to neužívám. Nebaví mě stát u plotny. Nikdy se u vaření neuvolním. Proto nejradši připravuji jídlo stylem – hodím ingredience do pekáče, zamíchám a strčím do trouby.

* Nezměnilo se to, ani když byla Justýnka malá?

Tehdy jsem byla posedlá biostylem. Pořád jsem o tom všude mluvila a okolí neustále peskovala, co všechno malé nesmí dovolit. Vycházelo to z mého strachu. Jsem totiž na jednu stranu neskutečně zodpovědná a zároveň líná, takže když jsem měla najednou zodpovědnost za dceru, žila jsem v neustálém stresu, abych něco neudělala špatně.

* Kdy jste se zbavila nálepky „biomáma“?

Sama sebe jsem natolik utahala, že už jsem nebyla schopná v tom pokračovat. Tehdy jsem si řekla, že bych se měla vzpamatovat a uvědomit si, že ji obyčejný rohlík nezabije. Díky tomu jsem poznala, že se může v pohodě najíst v restauraci, a nakonec dospěla i k tomu, že přežije i to, když si dá hranolky. Dnes vím, že se nesmím nechat ovlivňovat, protože mě to dovádí do extrémů. Proto se vyhýbám zdravým knížkám a snažím se postupovat podle hesla: „Co ti voní, to jez.“

* Máte tendenci zacházet do extrému i ve vztazích?

Vím o sobě, že jsem „řešička“. Po nějaké době se partnera ptám, jestli náš vztah nezanedbáváme, a vybízím ho, abychom o tom spolu mluvili. Jsem s tím otravná, ale dva roky jsem studovala psychologii a i díky tomu jsem pochopila, že o vztah je potřeba se starat. Můžeme si namlouvat cokoli, ale pravda je taková, že nic nefunguje samospádem a bez naší investice se to neobejde. Skutečnost, že jsme manželé, v tomhle případě nic neznamená. Oddací list není papír na štěstí.

* Jak moc jste o sobě pochybovala, když přišel rozvod?

Musím uvést na pravou míru, že s tatínkem Justýnky jsme se nevzali, takže šlo o rozchod, po kterém následoval soud o dítě. Pro záchranu vztahu jsem udělala maximum a odešla z něj až ve chvíli, kdy jsme vyzkoušeli vše – cestu po dobrém, po zlém, společnou terapii, potlačila jsem sama sebe, snažila se být oddanou i sexy partnerkou. Nic z toho nefungovalo. Teď už vím, že tatínek Justýnky byl v té době nezralý a ke změně mu pomohl až náš rozchod. Myslím, že kdybychom se potkali dnes, možná by to dopadlo jinak, ale byl to osud. Teď jsme oba šťastně zadaní. Všichni jsme tím dospěli, bohužel nejvíc to zasáhlo Justýnku. Lidé se často obhajují tím, že udělali vše pro to, aby jejich rozchod nijak neovlivnil děti, ale to je blbost. Vždycky je zasáhne. Sama vím, že se za to budeme muset Justýnce ještě stokrát omluvit.

* I přes to vědomí jste chtěla vztah ukončit?

Poslední kapkou pro mě bylo, když začala mít Justýnka zdravotní problémy. Trápily ji noční můry, začala se počurávat a byla roztěkaná. Nakonec skončila u psychologa a já řekla dost. Po rozchodu jsem s ní zůstala sama. Bylo to krátce po mateřské, takže jsem byla bez partnera, ale i bez práce, sebevědomí, peněz. Měla jsem nějaké rezervy, ale musela jsem se sama sebe ptát, jak uživím své dítě. A jakmile jsem si připustila, že bych pracovala i jinak než jako herečka, všechno se rozjelo. Přišla nabídka na Vyprávěj, objevily se role v divadlech a pozvánky na natáčení reklam. Došlo mi, že často si vše blokujeme jen vlastní hlavou. Rozčilujeme se, že nám něco nejde, přitom nás určitá situace třeba má jen posunout k jinému způsobu myšlení.

* Dostala jste chuť znovu se zamilovat?

Ne. Smířila jsem se s tím, že budu s Justýnkou sama, a zaměřila jsem se jen na práci. To, že bych si jednou vzala Rudu (scenárista seriálu Vyprávěj Rudolf Merkner, pozn. redakce), mě ani nenapadlo. Když jsem ho viděla poprvé, byl to pro mě jen nějaký nevýrazný pán, který seděl v rohu. Vůbec to nebyl můj typ a ani já jeho ne.

* A dnes jste už půl roku manželé…

Myslím, že jeden z důvodů, proč se do mě zamiloval, byl ten, že jsem soběstačná. Říkal mi, že si vždycky přál holku, která je schopná přežít jakoukoli situaci. A minulost je důkazem, že to opravdu umím. Ruda mi ukázal, že právě to je moje přednost, a proto nemám důvod se čehokoli bát. Nejenže mi věří, ale učí mě říkat si o věci, nenechat se zahnat do kouta a nezatracovat sama sebe.

Vyprávěj Jany Bernáškové

Co z vašeho života by vám před lety přišlo jako sci-fi?

Asi vše, co teď žiji. Už na konzervatoři jsem si přála točit pro televizi, hrát divadlo a být úspěšná ve své profesi. Ale fakt, že se to opravdu stalo, mi přijde jako sci-fi. Vím, že herců jsou stovky a jen hrstka z nich má stálou práci.

Jakou roli hrajete ve vztazích?

Snad žádnou. Nechci hrát. Občas se ze mě stane romantička. Zrovna nedávno měl Ruda narozeniny a já připravila den plný překvapení. Kromě letu balonem na něj čekali odpoledne kamarádi v restauraci a večer doma rodina.

Kdy vám herectví připomíná tragikomedii?

Když jsme s kolegy ve zkušebně a ve vytahaných sukních a teplácích předstíráme velké emoce. S polštářem v náručí pláčeme nad ztrátou dítěte a místo mečů držíme násadu od koštěte.

Co uděláte, když si při pohledu do zrcadla řeknete: „Je to horor!“?

Rozcuchám si vlasy, hodím si je do čela a vezmu si velké sluneční brýle, které zakryjí, jak na tom ve skutečnosti jsem.

Který scénář si vás okamžitě získal?

V případě divadelní práce je pro mě nezapomenutelná Ondina, pohádkový příběh o vodní víle. Z televizních rolí musím zmínit Vyprávěj. Jsem ráda, že můžu být součástí týmu, který se podílí na tak kvalitním seriálu.

Co je pro vás happy end?

Mám ho spojený s rodinou, protože v herectví jste jeden den na výsluní a druhý den o vás nikdo neví. Proto bych si přála, abychom spolu byli do konce života, přežili všechny manželské krize, měli další děti, byli zdraví a nenudili se. Ve dvaceti by mi to přišlo jako klišé, dneska ale už vím, že tohle klišé je v životě hodně důležité.

Jana Bernášková (31)

Rodačka z Krnova se ve čtrnácti rozhoduje, zda bude zdravotní sestřičkou, nebo se vydá za svým snem. Nakonec vítězí Janáčkova konzervatoř v Ostravě. Už v prvním ročníku odstartuje její běh za postavou bez chybičky. Koketování s dietami pokračuje i během angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě.

Životní zlom přijde v roce 2004, kdy se Jana rozhodne odejít do Prahy. Poznává svého přítele, režiséra Davida Drábka, a získává řadu pracovních nabídek. O dva roky později se jí narodí dcera Justýna. Sen o rodinné pohodě se však v roce 2009 rozpadne. Jana se ale nevzdává. Letos v červnu se provdala za scenáristu Rudolfa Merknera, kterého potkala díky seriálu Vyprávěj, kde hraje účetní Ivetu. Známá je také ze seriálů Ulice a Horákovi. V připravovaném seriálu České televize Mazalové ztvárnila roli bílé paní Albíny. Vidět ji můžete v inscenaci Včera tě zabiju! (Hudební divadlo Karlín).

Doporučujeme

Články odjinud