Místo setkání pro rozhovor vybrala paní Jana. Když štíhlá blondýna nonšalantně vstupuje do moderní nekuřácké kavárny, nikdy byste jí nehádali důchodový věk.
Uvědomuji si, že když lidi vidíte poprvé, nevíte vůbec, co všechno je může trápit. Dnes je to ovšem podivně jinak, protože dopředu vím, že paní Janu trápila dlouhá léta inkontinence a budeme o této nemoci mluvit.
Dobrý den, Jano. Můžete nám na úvod říct něco o sobě?
Dobrý den i vám. Jmenuji se Jana a celý život jsem pracovala jako úřednice na ministerstvu. Před rokem jsem odešla do důchodu. Dnes se věnuji rodině a pomáhám mým dcerám s vnoučaty a ve volném čase se věnuji svým koníčkům i práci v jednom – vedu kroužek malování a sochařství. Mám tedy hodně povinností, ale všechny jsou příjemné.
Kdy jste si poprvé uvědomila, že máte problém s inkontinencí?
Tak to bylo hodně dávno. Bylo mi tak třiačtyřicet. Ze začátku jsem však své potíže připisovala nachlazení. O tom, že inkontinence trápí tolik žen, jsem neměla tušení. Snažila jsem se udržovat v teple, ale vůbec to nezabíralo. Trvalo mi asi půl roku, než jsem si uvědomila, že ten problém je trvalejší a nějak se s počasím nemění. Zvláštní bylo, že se to spouštělo při různé námaze, jako je skákání nebo kašlání. Vůbec jsem nechápala, co se to děje. Byla jsem z toho dost zmatená.
Jak jste to tehdy řešila?
Téměř nijak, ty úniky nebyly nijak velké, spíše ten pocit byl hodně nepříjemný. Až po půl roce, když se to neustále zhoršovalo, jsem začala používat obyčejné dámské hygienické potřeby. Nepříjemné to bylo pořád a toaleta musela být pořád nablízku, nicméně alespoň společensky jsem se cítila trochu lépe. Ovšem inkontinence byla rok od roku horší.
Kdy přišlo rozhodnutí, že s tím budete muset něco dělat?
Asi po deseti letech mi na to přišla moje kamarádka, která prostě viděla, co se se mnou děje, protože s inkontinencí měla taky své zkušenosti. Začala o svém trápení přede mnou mluvit, bez toho, aby se mne na něco ptala, jak to je se mnou. Chvíli jsem nic neříkala, ale pak jsem se rozbrečela a brečely jsme za chvíli obě dvě. Naštěstí byla při mně, protože jí, na rozdíl ode mě, nechybí odvaha o takových problémech mluvit a řešit je. Řekla mi, co mám dělat a dala mi novou naději. Víte, v devadesátých letech téma inkontinence nebylo ještě tak známé a internet jsme neměli.
Nikomu jste o tom neřekla? Ani manželovi, doktorovi?
Ne, bohužel jsem na taková témata příliš uzavřená osobnost. Nějak jsem se s tím naučila žít a myslela jsem si, že to prostě musím nějak přetrpět. Jak říkávala moje babička, „Život se musí přetrpět.“
Nepodepsalo se to i na vaší osobnosti, psychice?
Určitě ano, dlouhodobé nemoci jsou zkrátka vždy na psychiku náročné a nutně si musí vybrat svou daň, zvláště, když o problému víte a dlouhodobě jej neřešíte. Někdy jste psychicky v pohodě, ale někdy se zlomíte a jenom pláčete, cítíte beznaděj. Ta nemoc má navíc společenský rozměr, je hodně ponižující. Ptáte se, proč právě vy musíte čelit takovým nepříjemnostem. Bývala jsem nervózní, upjatá.
Co bylo potom? Šla jste k doktorovi?
Ano. Dostala jsem specializované inkontinenční pomůcky, léky a začala cvičit. Problém se částečně zlepšil, ale nepříjemné to bylo pořád. Zanedlouho se u nás objevila novinka – suburetrální páska, která měla inkontinenci zabránit. Postupně jsem si o této novince našla dostupné informace a následně se o ni pobavila se svým gynekologem. Po několika probdělých nocích jsem řekla ano. Hodně jsem se bála, ale rozhodly jsme se s kamarádkou pro operaci společně. Svěřila jsem se pak i manželovi a mým dcerám, že chci jít na operaci a ti mne plně podpořili. Tak jsem se odhodlala, ale bez nich by to nešlo.
Jak dlouho po operaci jste? Trpěla jste nějakými bolestivými pooperačními stavy?
Už to bude více, než 5 let. Pokud si dobře vzpomínám, tak mě po operaci trochu bolely vnitřky stehen a třísla, ale jelikož si na to už skoro nepamatuji, bolest byla asi opravdu malá. Horší je několikatýdenní režim, kdy se nesmíte fyzicky přetěžovat, nic zvedat, běhat, apod. Ale pak, když zas můžete ovládat své tělo jak potřebujete, úplně na tyhle strasti zapomenete. Pokrok medicíny je úžasný, vrátilo se mi sebevědomí. Rozhodně to stálo za to. I má kamarádka zákrok úspěšně absolvovala a její problémy taky ustoupily.
Děkuji vám za rozhovor a přeji vám nadále pevné zdraví. Chcete ještě něco sdělit čtenářům?
Taky vám děkuji, jsem ráda, že jsem se s vámi rozhodla sejít. Doufám, že svými zkušenostmi pomohu jiným dámám, které mají tento problém a nebudou se bát o něm říct svým nejbližším a jít k doktorovi. Trápit se je dnes tak zbytečné. Cítím povinnost posunout své zážitky dál, každá žena by měla mít o tomto problému dostatek informací.
Nechcete hubnout sami? Navštivte náš FITweb.cz!
POJĎTE NAKUPOVAT DO BUTIKU NA DÁMA.CZ!