Vy jste zažil ve světě velký úspěch s muzikálem Hamlet. Jaké je vaše srovnání z jednotlivých zemí?
Kritiky z Japonska a z Koreje jsou nejlepší, jaké jsem kdy dostal. Hamlet byl srovnáván nejen žánrově, ale také kvalitou a celkovým dojmem s Jesusem Christem, což je pro mě mimořádná pocta. Všichni se shodli v tom, že můj Hamlet je prima pozvánkou do Shakespearova světa pro ty, kteří do něj vstupují poprvé, a pro všechny, kdo se tam vyznají, je zajímavým je zajímavým a zábavným způsobem převyprávění nejslavnějšího dramatu. Pro mě je to obrovská satisfakce, protože jsem si od začátku přál, aby byl Hamlet tímto způsoben přijat a pochopen. A navíc mám pocit, že splácím Williamovi dluh někam „nahoru“ do nebe.
Jak se projevovala odlišnost diváků jednotlivých zemí?
Je daná mentalitou národa. Nejbouřlivější publikum najdete v Koreji. Během představení jsem si připadal jako na rockovém koncertu. Skandované potlesky, diváci se několikrát během představení postavili…
Obavy jsem měl z japonského publika. Japonci jsou známí svoji opatrností, konzervativností v projevech emocí. Ale nakonec vše dopadlo dobře. Na konci sezóny mi produkce napsala poděkování a do obálky vložili 100 jenovou minci. Za to si nekoupíte ani sirky. Ale je to symbolické poděkování producentů autorovi v případě mimořádného ekonomického úspěchu. Všechna představení byla vyprodána do posledního místa a v Ósace přidávali představení v sále pro 2500 lidí. A na všech diváci nakonec tleskali ve stoje. Jenom tak mimochodem ta stojenovka to nebyla součást odměny – autorské honoráře mi poslali už při premiéře.
Čekal jsem také, jaké budou ohlasy na muzikál u nás a musím říct, že tak pozitivní reakce, jaké jsem zažil na Hamletovi, jsem v Česku ještě na žádném jiném muzikálu tady neviděl.
Ne každému se podaří takový úspěch. Očekával jste ho?
Absolutně jsem tomu věřil. Nemohl bych se pouštět do předem prohraných projektů.
Kdo je vaším největším, ale zároveň upřímným kritikem?
Nejtvrdším kritikem je moje manželka. Je chytrá a má možnost vidět moji práci jako první.
Kde vznikl nápad, že to bude právě muzikál o Hamletovi?
Za tím stojí Martin Kumžák, který mi produkoval spoustu desek. Když jsme spolu v devadesátém sedmém míchali album „Mít kliku“, přinesl mi rovnou Saudkův překlad Hamleta a jestli bych jako nechtěl zkusit něco doopravdy. A já se nechám snadno vyhecovat.. Stejně tak tomu bylo třeba i s písničkou „Sliby se maj plnit…“ a pak i celou vánoční deskou.
Čím jste se kromě námětu inspiroval?
U muzikálů musíte v každém hudebním čísle odvyprávět kus děje a charakterizovat postavy. Jenže to, co zdánlivě vypadá jako omezující mantinely může být úžasná inspirace a naopak v textu můžu používat daleko bohatší slovník, než když zpívám svoje písničky. Měl jsem štěstí, že když jsem začal s tvorbou Hamleta, byl jsem finančně nezávislý, takže jsem se tomu mohl věnovat víc než rok nepřetržitě. Hledal jsem ve všech překladech Shakespeara, co kdy vyšly tak dlouho, než jsme nasál ty jeho metafory tak, že jsem si je troufnul přizpůsobit muzice.
Bylo ale také potřeba vžít se do jednotlivých postav a podle nich vybrat správně umělce. Jak jste je vybíral?
Nejdřív bylo potřeba vybrat správně tvůrčí tým. A to se nám povedlo. Když je hotové libreto, muzika, návrhy scény, kostýmů, je dohodnutý určitý princip choreografie, přichází čas obsazování. Už když píšu písničku, představuji si, jak bude vypadat na jevišti a v tu chvíli už vidím konkrétní lidi. Když jsem psal „Celej život kopu si hrob“, kde byly ústřední postavou dva hrobníci, už jsem viděl naprosto jasně, že to budou bratři Tesaříkové.
Výsledek byl opravdu přesvědčivý, protože v jedné z kritik dodkonce vyšlo, že si ji napsali Tesaříci sami. Jinak mám radost, že se mi podařilo trefit se přesně s obsazením postav i po dvanácti letech ve „světové verzi“. Robertu Johansonovi jsem posílal odkazy na You Tube na Vaška Noida i Ondru Rumla, aby mi napsal svůj názor a on mi odpověděl, že se těší na režii dvou naprosto diametrálně odlišných Hamletů. A navíc třeba - všichni v tomto muzikálu umí zpívat i tančit, což je u nás ojedinělé.
Stane se vám, že se interpretovi něco třeba nelíbí?
Ano stává se to. Třeba bývá problém s tóninami. Tak třeba Pepa Vojtek. Před lety jsme se spolu alternovali jako Hamleti. Dnes Claudiové. Pepa je tenor, což já nejsem a Claudius je barytonový part. Kde to šlo, tak jsem to Pepovi upravil. Být součástí tohoto projektu je prestižní záležitost.
Pepa Vojtek je neuvěřitelně charismatický zpěvák. Bylo těžké najít i další takové osobnosti?
Fakt je, že moc charismatických zpěváků není, ale já je tam mám skoro všechny. Ať už je to Pepa Laufer, Ondra Ruml nebo Vašek Noid. Je to nádherná esence charismatu. S Robertem Johansonem jsme se shodli v tom, že Noid má přirozený pohybový talent i intuici pro herectví. Kdyby tenhle kluk uměl anglicky, v New Yorku na Brodwayi by se o něj doslova rvali. Jeho pěvecký rozsah je v našich končinách nedostižný.
Vy jste si při příležitosti nedávné oslavy svého životního jubilea zahrál se synem na jednom jevišti. Jaká je vaše spolupráce?
My jsem si s Jonášem navzájem kritiky, oba máme k naší tvorbě vzájemný respekt. Teď jsem slavil narozeniny na festivalu v Bohunicích, kde jsme spolu dali na pódiu tři písničky. Byl to skvělý zážitek. Kromě toho, že hraje na kytaru líp než já, je Jonáš výtvarník a báječný. Už v šestnácti mu vyšla první kniha komiksů.
Jankův syn Jonáš Ledecký
Máte za sebou muzikály Hamleta, Zázrak vánoční. Co chystáte nového?
Před dvěmai lety jsme s Robertem Johansonem vymysleli jak převyprávět Othella. Muziku, text i aranže mám už kompletně pohromadě. Teď hledám produkci. Muzikál se bude jmenovat IAGO (důstojník ve službách Benátské republiky, který nenávidí Othella,pozn.red.), protože on je v této hře nejen „řadící pákou“, ale také „plynovým pedálem“. Děj jsme posunuli do současnosti. Rasový konflikt z originálu jsme pozměnili na náboženský, takže v našem převyprávění je Othello muslimským velitelem zvláštních jednotek na Středním Východě.
V naší republice se v rádiích, restauracích a jiných veřejných prostorách velmi málo hraje česká hudba. To, na co jsou jiné národy hrdé, my schováváme.
Koho si dnes ve vaší branži opravdu vážíte?
Nemůžu se ubránit tomu, abych nejprve vnímal text, teprve potom muziku. Na texty jsem opravdu přísný. U angličtiny je tomu naopak. Jsou tady lidi s fantastickou kvalitou. Například Oskar Petr, Richard Krajčo, Jarek Nohavica, Ivan Hlas, Ondřej Hejma, Vlasta Redl. A z těch nových mě nejvíc baví Xindl X…
Jste workholik?
Ne, já jsem strašně líný.
Jaké máte zájmy?
Pro mě je relaxací sport. Celá rodina máme rádi lyže, snowboard, surf. V podstatě všechno, co klouže. Teď jsme se vrátili po měsíčním windsurfování z Řecka. A už se těšíme na příští rok. Asi to není standard, většina rodičů, co znám, jsou šťastný, že děti jezdí jinam a jindy. Ale my jsme dost nestandardní rodina.
Kdy vás napadají nejlepší myšlenky?
Na texty potřebuji úplné ticho. Vyrazím do Krkonoš, zavřu se na chalupě a píšu třeba přes noc. Skončím nad ránem.
Vy jste před pár dny oslavil životní jubileum. Z čeho máte největší radost, co se vám podařilo?
Jsou to dvě věci. Především úžasné rodinné zázemí, což je v této branži vzácnost. A druhou je fakt, že se uživím prací, která mě baví. Drtivá většina lidí chodí do práce jen proto, aby vydělala na složenky, hypotéky.
Letos mě čeká také hodně koncertů. V září se vrací do divadla Brodway Hamlet a před vánocemi muzikál Zázrak vánoční. Do toho nahráváme se Žentourem nové CD. Takže si to užívám.
Zdroj: Alka Hájek, www.viposobnosti.eu
Foto: Profimedia a archiv J.L.