Jardova manželka je „éro“, a to bohužel ve všech směrech. Po poslední milostné aférce pomyslný pohár Jardovy trpělivosti přetekl a snaží se 20 let trvající situaci radikálně řešit.
„Máš skvělou ženskou, ale domu bych ji nechtěl!“ říkají mi kamarádi
Manželka byla vždycky „éro“, a to ve všech směrech, přátelé o ní říkají, že žije několik životů naráz. Letí životem jako tryskáč, kupodivu vše stíhá, všechno prožívá naplno. Možná i proto jsem se od ní celý život nemohl odtrhnout, i když jsem se o to párkrát pokusil.
Když to formuluji poněkud poeticky, má žena je nejen můj „osud“, ale i mé životní prokletí. Od kamarádů jsem často slýchával a stále slýchávám: „Máš skvělou ženskou, ale domů bych ji nechtěl ani za zlatý prase.“ Chápu je.
Manželka vždy stíhala všechno: domácnost, práci, svoje koníčky, zábavu a při tom všem ještě dobře vypadala a vše si uměla užít. Kdyby v tomto bodě skončila, bylo by vše perfektní, jenže moje drahá je „éro“ i v erotice, a tak jsem celý život nejen manžel, ale tak trochu i hlídač.
„Nikdy bych tě za nic a nikoho na světě nevyměnila!“ říká mi stále
„Jaroušku, já si prostě nemohla pomoct, já už jiná nebudu. Ale ty víš, že jsi moje největší zlatíčko! Nikdy bych tě za nic a nikoho na světě nevyměnila!“ vyslechl jsem si opět nedávno, když se provalila další z předlouhé šňůry manželčiných aférek. A tak to u nás chodí už 20 let.
Za ty roky se manželka nikdy nechtěla rozvést a nikdy nebyla skutečně zamilovaná do jiného muže (já chtěl odejít mockrát). Pokud bych dokázal pominout její úlety, tak musím přiznat, že mě celých 20 let vlastně rozmazluje. Neznám žádné komandování, zakazování, citové vydírání, vždy jsem si mohl dělat, co jsem si usmyslel, jet kam jsem chtěl, přijít kdy jsem chtěl.
Dá se říct, nebýt manželčiny slabosti pro milostná dobrodružství, je naše soužití takřka idylické. Mám pocit, že to tak vnímají i naši kluci, kteří o odvrácené stránce vztahu svých rodičů netuší, tedy alespoň to nikdy nedali znát, nikdy o tom nemluvili. Oba jsou už dospělí, oba bydlí jinde, s oběma vycházíme dobře. Tak trochu jsem doufal, že se věkem všechno zlepší, bohužel, spletl jsem se.
Čím je starší, tím je horší
Jelikož jsou už kluci z domu, máme o mnoho povinností a závazků méně a žena „blbne“ snad ještě víc, než když byla mladá. Jako by měla pocit, že jí už pomalu ujíždí vlak. Před čtrnácti dny došlo vše tak daleko, že jsem měl sbalené kufry a chystal se dočasně přestěhovat na chalupu.
Manželka měla totiž na firemním večírku aférku s o generaci mladším kolegou, který se do ní zbláznil a kontaktoval mě. Nedávno mi bylo půl století, už jsem „velký kluk“ a takové hysterické výlevy opravdu nemám zapotřebí, chci mít klid.
Chci cestovat, užívat si zdraví a svobody, kterou aktuálně mám, a ne řešit vylomeniny mé choti. Bohužel netuším, jak se jí to opět povedlo, ale i tentokrát mě přesvědčila, abych kufry vybalil a neodcházel. Nicméně poprvé připustila, že by se měla léčit, že její závislost na dobrodružstvích jistého rázu není normální. Jenže uplynulo pár dní a žena změnila názor.
Léčbu odmítla, prý není blázen
Během několika dní, kdy mi svitla naděje, že existuje šance, aby se manželky chování konečně změnilo, jsem sehnal skvělého psychoterapeuta a domluvil s ním schůzku, jenže v okamžiku, kdy jsem to manželce oznámil, jsem dostal ledovou sprchu.
„Ale Járo, vždyť je to hloupost! Znáš mě, nejsem blázen, jsem normální ženská, která se prostě chová spíš jako chlap. Jestli chce tohle někdo léčit, tak u mě není odborník, ale podvodník. Takové věci se neléčí, takové věci se žijí. Jiná prostě už nebudu.“ Manželku nechci opustit, mám ji rád, ale její kývnutí na psychoterapii ve mně vzbudilo naděje, které jsou nyní pryč. Stále přemýšlím, jak ji přesvědčit, aby to zkusila.
