@SandraNTak sobeckyho, bezohlednyho a necitelnyho cloveka jak jsi Ty aby pohledal!Ja po sexu taky nekdy brecim a uz roky se snazim prijit na to proc (doktora jsem tim nikdy nechtela zatezovat, i kdyz, jak ted vidim, mozna bych mela). Tudiz jsem nesmirne rada, ze jsem si ten clanek a reakce mohla precist. Kdyz uz nic, aspon vim, ze nejsem zadna zruda, a ze v tom nejsem sama. A snazit se srovnavat lidsky nestesti??? Jde videt, ze o psychologii nevis vubec nic, tak radsi mlc. Ono, s tim nestestim (problemama) je to totiz podobne, jak s krasou. Taky je v oku pozorovatele. Diteti se zhrouti svet, kdyz mu mamka nekoupi lizatko. Zatimco ji se zhrouti svet kdyz na to lizatko nema. A pritom obema navzajem by jejich problemy prisly k smichu. Protoze dospeli nepotrebujou sladkosti, a deti zase prachy. Tak to holt chodi.
@GeorgiK: Postkoitální dysforie je závažný stav. Dá se porovnat např s posttraumatickou stressovou poruchou u lidí např po hromadném neštěstí nebo vojáků ve válečných konfliktech atd. Mozkové procesy, prožívání a reakce jsou stejné. Je to velmi těžký stav.Týká se to hlavně lidí empatických,obětavých,soucitných,pečlivých atd. Studený bezohledný sobec to nemá. A radit v této situaci ať zanechá sexu a manžel si najde milenku..,no nemám slov.
@128: Jen pro vysvětlení. Ta odpověď patřila Sandře a její pohrdavé radě ať si pán najde milenku. Upřímně doufám, že je ještě dost lidí,kteří vidí i jiné řešení než útěk od problému do cizí postele.
Ona za lékařem došla, našli řešení, nabídl léčbu, nemoc i nazval, takže skutečně nechápu, co tady paní chce řešit.
@SandraN: Myslím, že je to osvěta toho, že něco podobného je nemoc a dá se to léčit. Zajímavé pro někoho, kdo si tím prochází sám a třeba i vztahy kvůli tomu vzaly za své. To, že vy to považujete za nezajímavé a marginální asi není úplně měřítko. ;-)
@Radna: Ne nezajímavé. Ale zbytečné. Tenhle příznak snad má jedno procento žen. Na životě je to neohrožuje. Kdyby si to nechala pro sebe, asi by to její partner uvítal. Pokud mu to ukáže s tím, že ,, Koukej, jsem úplně normální, protože mám diagnózu...", asi ji partner řekne, úžasný, a doufám, že jsi to detailně roznesla ještě po kamarádka h a po příbuzenstvu....ten z toho asi bude mít soudím radost úplně největší. Co všechno z intimního života lze vykecat.Mým známým se narodilo třetí dítě postižené. Odešli chudáci bydlet hodně daleko. Oba opustili domov, známé a práci a jejich dvě děti svoji základní školu. Proč, ptala jsem se na srazu. Tady jste měli zázemí. Mají s děckem žít doma nebo jinde....oni se prostě styděli. Zmizeli odsud během letních prázdnin. Dneska lidi na sebe s odpuštěním vyblekotají každý soukromý detail...
já brečím, když mám orgasmus......
Kočko, jak vidíš, žádná, která tu reagovala, ji k tomu absolutně nic neřekla, co by ji pomohlo. Tedy dočkala se jenom kritiky. A ještě se tu dohadujeme mezi sebou. Zda je morální ten její problém zlehčovat a nepodpořit ji. Nedá mi nevzpomenout na situaci na mém pracovišti, které jsem byla přímým svědkem. Dvě kolegyně , jedna se vrátila po téměř roce do práce, poprala se s nádorovým onemocněním, chemoterapií. Druhá vzápětí na to dostala chřipku a marodila s ní dva měsíce. Vrátila se a snad aby trochu ospravedlnila tu dlouhou absenci, líčila, jak zle jí bylo a co zkusila. Když tedy ta druhá řekla, ty si neumíš představit, jak mi bylo, já myslela, že se ani už do práce nevrátím, tak ta první, která normálně nastoupila, aniž by koho krmila historkami z onkologie a která prostě v rozpacích nevěděla, jak reagovat, udělala něco nečekaného. Prostě se nahlas na plné pecky rozchechtala a v tom záchvatu smíchu vyrážela, promiň, já za to nemůžu, já to tak nemyslím, ale ty víš houby, co to je bát se o život. Samozřejmě, že ta s chřipkou byla dlouho uražená a nakonec, když ji to pořád dávala sežrat, tak se ta, co měla nádor, nechala přeložit do jiného kanclu. Protože řekla, že svoje si prodělala a nebude pořád poslouchat o bolístkách a v době častých chřipek a jejího věčného lítání po doktorech ještě za ní dělat.
@SandraN: Tak nějaké rady padly... pročetla jsem si kvůli tomu tu diskusi znovu. Namátkou: víc se uvolnit, řešit s psychologem, pochovat mimčo. Nezněla jen kritika. Popravdě, nechtěla bych se dostat do situace, kdy po pěkných chvílích začnu kompulzivně bulet jak želva. Zřejmě to nejde zastavit, jinak by to nerozebírala. Psychika je mrcha, dělá si, co se jí zachce, a vůle na ni platí jen povrchově. Ten tvůj příběh o kolegyních je jiná liga... To je porovnání někoho, kdo se podíval smrti do tváře, se sebestředným bolestínkem. Mívala jsem trochu podobného kolegu, jako byla ta chřipkařka. Taky jsem občas nevěřila svým uším. Omlouvalo ho jen to, že byl opravdu mimořádně pohledný, takže když mlčel, dalo se na něj aspoň dobře koukat ;-)
Je dost dobře možné i pravděpodobné, že mám blbé názory. I tak si myslím, že některé věci probírat na internetu, není vhodné a je zbytečné.
Jsem empatická, co bych nebyla. Ať si to vyřeší. Přes doktora. S partnerem. Kristaboha, ale co jí tady k tomu řekněme asi tak my? Co jí můžeme poradit? Krom toho, když ji to tak zatěžuje, aby tedy nesouložila. Dneska sice žádné téma není tabu a internet unese ledacos, ale co byste třeba tady řekly někomu na dotaz typu....chodím v noci i dvakrát na záchod, ale Máňa z prasečáku povídala, že ji ta potřeba nebudí vůbec. Co mám s tím dělat...?
@SandraN: Pravda, internet unese všechno. Člověk si za obědovou pauzu přečte tolik příběhů a názorů na poměrně soukromá témata, kolik jich osobně neuslyší, zejména pokud jakožto OSVČ v tichém osamění civí do kompu. Náhodou, mě ten příběh celkem zaujal, rozhodně víc než povídání typu "on mi dal pár facek, ale já ho pořád milujuuu a nikdy od něj neodejduuu", asi proto, že je to problém nevšední. Kladně kvituju i fakt, že se s tím protagonistka článku pokouší něco dělat, ač mě trochu překvapuje, že zrovna přes gynekologa (co takový sexuolog? příliš vzácné zvíře?). A se zájmem bych si přečetla asi i to záchodové téma, proč ne? Asi bych nepřispěla ani k jednomu tématu - tady mě prostě zarazil ten kartáč, co holka úplně nezaslouženě dostala.
@SandraN: Boze,vy mate nazory!
Pokud článek vznikl skutečně na základě dopisu nějaké čtenářky (a ne stylem "přečetla jsem si na Quoře/na Redditu a teď z toho udělám příběh"), tak bych na jejím místě krom sexu brečela i nad tou diskusí. Jo, postihlo mě leccos z níže zmíněného výčtu tzv. "opravdových" problémů, ale huba by mě bolela, kdybych se pošklebovala někomu za ten jeho, zdánlivě bezvýznamný. Ono je to totiž s problémy tak, že jsou subjektivní. Jejich tíhu určuje osobní vnímání. Neexistuje nic jako objektivní škála psychické bolesti, podle níž by se stanovovalo, kdo má nárok trpět a kdo ne. Tahle mladá paní, která naštěstí začala svoji situaci řešit, měla dost možná nakročeno k postupnému rozpadu manželství. To už by "objektivní" problém byl, nebo? Lidi, trocha empatie nikoho nezabije.
Jariska....kolikrát se v diskusi znelíbím, protože můj názor jim přijde příliš radikální a příkrý.Koukám, Vám to tu prošlo...A to ne že bych s vámi nesouhlasila. Víte, jedna věc je,mít problém a těšit ho, a druhá věc je, rozebírat na internetu blbosti. Jo, rozebírat něco, co zde pomůže jiným. To je přínos. Třeba počátky manipulace, domácího násilí, nastavení pravidel ve spolu bydlení s rodiči, atd, ale tohleto je zaprvé ne moc časté, zadruhé docela soukromé, a tak dál. No, někomu to dělá dobře, zabývat se prkotinami, když nemá žádnou pořádnou starost. To je jako bych tady řešila, zda si mám na garden party s grilovačkou vzít neformální letní ohoz nebo rifle a triko. Koho to zajímá, když nikdo neví, jak to tam bude vypadat, já sama ty lidi neznám a jdu tam prvně...
@SandraN: Prošlo... no, ono se s někým, kdo používá výrazy jako ufňukaná blbka nebo hloupá nána, ani nediskutuje. To je ztráta času tam cvaknout i ten mínus.
Jak vidim, tak je to 'katastrofalni choroba' a baba do svestek asi nevydrzi. Co proti tomu muze udelat? At se jde projit do nemocnice, kde lezi mladi lide a deti s rakovinou nebo po vaznem urazu.To jsou problemy a ne co tady ta hloupa nana prezentuje. >:-(
@Jariska: Nemate pravdu!
Už staří latiníci věděli to, že " post coitus omne animal trieste".
Tezke! Taky jsem si hodne pobrecela...pani musi byt sina a snazit se vic uvolnit no a manzel musi byt trpelivy!
Já jen že by člověk s těmi velkými problémy docela rád řešil nějakou tu podle něho docela prkotinu. Obíhat doktory, že se mi chce brečet, jako jiného třeba dojme vzpomínka, film, písnička, zážitek z výletu. A litá za doktorem, že mu je do breku? To by tam musel běžet každej druhej.
Mě se teda chce ještě jednou a tak nějak je to milování i když kolikrat divočina
To, že někdo má problémy horší neznamená, že ten, kdo má menší je nemusí řešit. A pro partnera fakt musí být nepříjemné, když po každém sexu partnerka vypadá, jako kdyby jí k tomu donutil. Také by mohl skončit impotentní. Je dobře, že to pisatelka řeší. Také bych myslela, že by měla s psychologem a ne s gynekologem, ale třeba je to jen špatně napsané. Je to nemoc, zhoršuje kvalitu života oběma, nebagatelizovala bych. Léčit a snad brzy vyléčit.
Já si tak někdy říkám, když slyším o nějakém zásadním, děsném a neřešitelném problému, co by asi ta dotyčná dělala, když by musela projít nádorovým onemocněním, domácím násilím, šikanou na pracovišti, úmrtím dítěte..... To jak tak kolikrát koukám, by ty chabrus povahy asi ani nepřežily. To by se úplně musely složit. Fakt nechci znevažovat psychické poruchy a nemoci. Ale té paní bych asi jako laik řekla, aby se obešla bez sexu a hotovo. Manžel ať si někoho najde. Je to drsné řešení, ale pomohlo by oběma. To je za cena za to, že někdo musí mít dítě za každou cenu. Ten život nestojí jen na dítěti. Jen na penězích. Jen na kariéře. Prostě každý nemůže mít všechno. Znám lidi, co děti prostě vůbec nemají. A žijí. Plnohodnotně. Znám lidi, co o dítě přišli kvůli zákeřné nemoci. Žijí. Musejí to překonat. Co jim zbývá. Znám lidi, či mají celý život postižené dítě a nedali ho do ústavu. Přežívají, kdo by se o to dítě staral. Znám lidi, co si vzali dítě z dětského domova. A rozhodně to nemají snadné. Takže té paní, co konečně dostala diagnózu, bych jako člověk, který to v životě neměl lehké, poradila, aby se s tím porovnala tak, aby to nezatěžovalo její okolí.
No to jsou mi zase kecy. Copak je to zase za 'chorobu', ktera nahrava psychiatrum a psychologum penize.Tak at se panicka po sexu vybreci, no... Mela by se soustredit na to, ze ma konecne mimino a dobreho muze. At je rada, ze je zdrava. Jsou totiz matky, ktere jsou vazne nemocne s rakovinou a neni pro ne zadna nadeje. To je tragedie a ne nejaka ufnukana blbka, ktera hleda doktora, aby ji 'vylecil' od breku po sexu. Smajapano! :grr:
Post coitum omne animal triste, se říká. Ovšem pokud tyto stavy jdou až do nějaké úzkosti či deprese a pláče, to se fakt léčí na gyndě? Řekla bych, že spíš na psychologii. Jako úplný laik bych zkusila si po sexu pochovat to mimčo, které také, ač pracně, ze sexu vzešlo :-) Pak by se mělo v hlavě něco sepnout, ne? :-) Držím palce.
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.