JARKA (52): Zažila jsem klinickou smrt, ale mám pořád důvod žít

2. 4. 2019
JARKA (52): Zažila jsem klinickou smrt, ale mám pořád důvod žít
Jarky příběh se může zdát neuvěřitelný, protože ve svém životě zažila spoustu zlých věcí. Přesto to ale nevzdává a našla si důvod, proč má pro ni smysl žít.

Můj příběh se může zdát neuvěřitelný, ale je skutečný… V jednadvaceti letech jsem se vdala, porodila dceru a zjistila, že jsem si vybrala špatně. Manžel pil, nestaral se o nás, ale postavili jsme spolu dům a chtěli vztah slepit dítětem, tak jsem porodila i druhé dítě, syna.

Byla jsem na tom ovšem špatně psychicky, a když mi bylo šestadvacet, skončila jsem (na poslední chvíli) v nemocnici s ledvinovou kolikou. Tam mi bez anestézie drtili moje ledvinové kameny, což bych nepřála ani tomu největšímu nepříteli... Rok poté jsem navíc prodělala mimoděložní těhotenství. Dcera tehdy doslova minutu po dvanácté zavolala švagra, aby mě odvezl do nemocnice.

A tam jsem zažila něco, co znám jen z novin. Při operaci jsem totiž „vyletěla z těla“, vznášela se u stropu a dívala se, co se děje na operačním sále. Všichni zmatkovali a křičeli, že jim odcházím a rychle musím dostat krev.

Už mě začínali oživovat a já se ocitla v dlouhém tmavém tunelu, doletěla jsem k bráně, kde seděla nějaká osoba zahalená v dlouhém hábitu. Za branou se procházeli po krásné louce moji zesnulí příbuzní a kývali na mě, ať jdu za nimi. Tehdy bylo dceři asi devět let, synovi čtyři roky. Na kolenou jsem prosila a plakala, že ještě nechci, že mám doma malé děti. Pokud si mě chtějí vzít, tak až bude synovi aspoň patnáct a dokáže se o sebe trochu postarat.

A najednou jsem se probrala na JIP, uviděla a uslyšela doktory a oddechla jsem si. Od té doby mám ovšem velké psychické problémy a začala jsem se potýkat s častými migrénami. Čas letěl…

Když bylo synovi patnáct, stalo se něco, co by mě ani ve snu nenapadlo. Po cestě z diskotéky měli s kamarády autohavárii a on jako jediný na místě zemřel. Proklínala jsem celý svět! Nechtěla jsem žít, přemýšlela, jak všechno ukončit.

Dávala jsem si jeho smrt za vinu a nejvíc mě ničilo to, že jsem tehdy řekla „tam nahoře“, ať si vezmou mě, až bude synovi patnáct. A stalo se, že ta tajemná osoba mi vzala jeho – můj nejmilovanější poklad, který mi dělal jen radost.

První rok byl nejhorší, žila jsem z hodiny na hodinu. Zachránila mě dcera, která vyhodila všechny léky, co jsem do sebe cpala, a koupila mi pejska, který mě vrátil do života. Zase jsem měla pro co žít. S manželem jsme se tři měsíce po pohřbu rozvedli, a aby toho nebylo málo, gynekolog mi našel nádor v děloze. Naštěstí nezhoubný, ale semlelo se toho tehdy až příliš mnoho…

Bolí to pořád a strašně, každý den si popláču – letos to bude už jedenáct let, co syn zemřel. Na jeho hrob chodím denně a povídám si s ním. Naučila jsem se s tím žít, ale nezapomenu. Aby nebylo neštěstí málo, rok po synovi mi odešel na věčnost i můj mladší bratr. A pejsek mi zemřel před rokem.

Říkám si, že jsem musela být v minulém životě dost zlá, když musím tak trpět. Ale naštěstí happy-end se koná... Po osmi letech jsem našla práci a mám dvě krásná vnoučata, která dělají mé dny krásnější a šťastnější. Opět má pro mě život smysl!

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Milé Panny, ani druhý pracovní den vás nevyvede z rovnováhy. Jste plni energie a čerpáte ji z rodinné pohody i příjemných profesních vztahů. Nic byste na své životě neměnili. Nikdo vám…

Nejčtenější články

Doporučujeme