JARKA (52): Zemřel mi muž, jeho duše bloudila u nás doma

2. 1. 2018
JARKA (52): Zemřel mi muž, jeho duše bloudila u nás doma
Věříte na to, že duše zemřelých mohou zůstat na tomto světě? Jarka je přesvědčená, že se to stalo duši jejího zesnulého manžela.

Na nadpřirozené věci příliš nevěřím. Ani na osud, ani na karmu. Prostě si myslím, že to, jak se člověk chová, se mu vrací, že člověk ovlivňuje svým chováním svět kolem sebe, takže věčný pesimista bude mít stále pocit, že mu život hází klacky pod nohy. Přesto jsem musela nedávno změnit názor. Bohužel mě k tomu donutily dost šílené okolnosti.

Před půl rokem mi totiž zemřel manžel. Frantovi před třemi roky diagnostikovali rakovinu plic. Vypadalo to nejprve, že operace a následná chemoterapie zabraly, ale po dvou letech se nemoc vrátila a už ji nešlo zastavit. Poslední půlrok byl strašný. Sice jsem byla ráda, že ho mohu mít doma a starat se o něj, ale bylo to opravdu náročné období. Asi nejtěžší pro mě bylo to, jak se manžel měnil, ke konci to už vůbec nebyl můj František, kterého jsem znala 28 let.

Chápala jsem, že je podrážděný, nervózní, ale začal být i lítostivý, nedokázal přijmout to, že se bohužel jeho pohár naplnil. Přestala jsem pro něj být jeho ženou, ale byla jsem tam už jenom jako ošetřovatelka a vrba pro jeho nářky.

Až deset dní před smrtí, ten okamžik si pamatuju na minutu přesně, mi v jedné světlé chvilce stiskl ruku a se slzami v očích řekl, že je šťastný, že mohl žít se mnou. Já se rozbrečela a ten moment smazal všechno to zoufalství, které jsem s ním v posledních týdnech a měsících prožila.

Po Františkově smrti jsem se neustále upínala k té chvíli a říkala jsem si, že to je to hlavní, co si z té doby budu pamatovat. První dny jsem cítila hlavně prázdnotu spolu s úlevou, za kterou jsem se ale styděla. Pak se asi po třech dnech začaly dít divné věci. Najednou nešla rozsvítit lampička u křesla, kde čítával František. I když jsem vyměnila žárovku, stále nesvítila.

Nebo se mi zničehonic přepnul v televizi můj oblíbený seriál na utkání ve fotbale. Jindy jsem našla kávu v hrnečku, ze kterého píval Franta. Byla jsem přesvědčená, že já jsem si do něj kafe neudělala. Šla jsem zalít kytky a už byly zalité. Vyděsila jsem se, že začínám trpět Alzheimerem nebo propadat demenci či šílenství. Vždyť jsem je nezalila, to už jsem fakt tak pomatená?

S dětmi jsem se o tom nebavila, ty bych akorát vyděsila a začaly by mě honit po doktorech. Ale jednou jsem se s tím svěřila své kamarádce Ditě a tu zarazilo, že většina věcí nějak souvisela s Frantou. Nechápavě jsem na ni hleděla. "No, lampa u jeho křesla, fotbal, pak káva v jeho hrnku a nenaříkala jsi, že zatímco ty se musíš starat o všechno, jedinou povinností Františka je zalévání kytek," začala vypočítávat Dita. Zůstala jsem na ni zírat a zároveň mi po zádech přeběhl mráz.

"Ty bláho," to bylo jediné, na co jsem se zmohla. Dita mi nabídla, že zná jednu ženu, která je něco mezi čarodějkou, vědmou a médiem. Zkrátka by mi mohla pomoci.

O týden později k nám Věra přijela. Vylíčila jsem jí, co se děje. Seděla v křesle, pozorně poslouchala a pak mě požádala, abych ji v místnosti nechala samotnou. Říkala jsem si, jasně, teď se bude tvářit, že něco dělá, pak si řekne o tisíc korun a já jí je jak blázen zaplatím, protože mi bude trapné se jí postavit.

Po hodině, která mi připadala nekonečná, Věra přišla. Uvařily jsme si kávu a já se zeptala, tak co? To bylo vše, na co jsem se zmohla. Věra mě vyzvala, abychom se přesunuly do obýváku a tam mi sdělila, že hovořila s duší mého manžela. V duchu jsem protočila panenky, ale jen jsem pokývala hlavou.

"František se trápí tím, jak se k Vám posledního půl roku choval. Vědomí vlastní smrti a bolesti ho paralyzovaly a je mu líto, že vám nedokázal dát víc lásky," pokračovala Věra. V tu chvíli jsem se rozbrečela. Přišlo mi to najednou celé strašně líto. Že jsme se nedokázali s Frantou lépe rozloučit, říct si, jak jsme se měli rádi. Tuhle myšlenku jsem vyslovila nahlas. "Proto tady František zůstal, tedy jeho duše, protože touží po tom vám říct, jak moc vás miloval," řekla mi na to Věra.

"Co mám tedy dělat?" ptala jsem se. "Jste ochotná mi věřit?" ptala se Věra. Jen jsem přikývla. "František je teď tady s námi. Chce vám říct, že vás stále miluje a za vše vám děkuje. A chce se tímto rozloučit. Je pro něj důležité, abyste to věděla. Sedněte si dnes věčer do křesla a řekněte mu naopak nahlas, co jste cítila či cítíte vy, a rozlučte se s ním. Pak bude moci konečně odejít."

Když Věra odešla, trochu jsem vystřízlivěla ze všech těch dojmů a říkala jsem si, zda to není celé hloupost. Možná se ta žárovka, to kafe v hrnku dají vysvětlit úplně normálně a já jsem zcela zbytečně vyhodila tisíc korun.

Ale za pokus nic nedám. Tak jsem si večer sedla do křesla, dokonce jsem si oblékla šaty, které měl Franta na mně rád. Připadala jsem si trapně, ale uvařila jsem nám oběma kafe. A pak jsem začala mluvit nahlas, jako kdyby tam Franta fakt byl. A najednou to šlo samo. Řekla jsem mu, jak ten poslední půl rok byl šílený, ale že ten jeden hezký okamžik vše změnil. A pak jsem začala nahlas vzpomínat na vše hezké, co jsme prožili. Šlo to ze mě samo, i jsem se zasmála. Nakonec jsem skončila tím, že jsem mu poděkovala.

Pak přišlo něco, co přisuzuju své rozjitřené mysli, ale měla jsem pocit, jako bych ucítila polibek. Vím, že je to hloupost. Co ale hloupost není, je fakt, že od té doby se už u mě v bytě neděly žádné podivnosti. Strašně se mi ulevilo a měla jsem pocit, že jsem se vším smířená. Nevím, možná se u nás žádné divné věci neděly a za vše mohl můj stesk po manželovi, já ale dnes věřím, že jeho duše opravdu zůstala se mnou, dokud jsme se pořádně nerozloučili.

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Nezkrotní Blíženci se řídí heslem vždy připraven. A v dnešní době to platí dvakrát. I když se jim zrovna teď nedaří a na ovace úspěchu si musejí ještě pár týdnů počkat, není všem dnům…

Nejčtenější články

Doporučujeme