Před povídali nám, že spolu nevydržíme ani měsíc.
Jarmila (32), Mauricio (37, pochází z Kostariky), Mia (3 měsíce), žijí v Praze
„S Mauriciem jsme spolu již dvanáct let, z toho čtyři roky jako manželé. Je Kostaričan a poznali jsme se v USA v Dallasu. Já tam pracovala jako au-pair a on jako grafický designér pro latinskoamerickou televizní stanici Univision. Pamatuji si slova mé (teď už bývalé) kamarádky, Češky, která také žila v Dallasu: ‚Latinoameričan?? To spolu nevydržíte ani měsíc. Bude střídat holky jako ponožky a ta jejich hrozná horkokrevná kultura! Tomu ani šanci nedávej, je to ztráta času!‘,“ směje se Jarmila.
„Nebyla… Dva roky jsme spolu žili v Dallasu. Pro nás trochu povrchní kultura Spojených států amerických nás ale moc nenadchla, a navíc ani jeden z nás v USA neměl rodinu, tak jsme se rozhodli přestěhovat do Kostariky, kde jsme nakonec zůstali skoro pět let. Jeho rodina mě vřele přivítala. Za dva měsíce jsem se naučila slušně španělsky a pomalu jsem si zvykala na velmi přátelskou latinskoamerickou kulturu. V Kostarice se zdraví polibkem na tvář a je jedno, jestli danou osobu znáte nebo ne. Já jsem odjakživa zvyklá spíše na podání ruky nebo přátelské zamávání, a tak mě polibky na tvář zpočátku vyváděly z míry. Rodina drží hodně pohromadě. Slaví spolu všechny narozeniny, svatby, narození dítěte, Vánoce a je jedno, že když se sejde celá početná rodina, dům praská ve švech, není si kam sednout a jídlo se jí z plastových talířů.
Hlavně že tyto chvíle tráví spolu. Po necelých pěti letech jsem se chtěla vrátit do České republiky. V Kostarice se mi moc líbilo, je tam nádherná příroda a pláže, ale je tam taky hodně nebezpečno. Neuměla jsem si tam prostě představit v budoucnu vychovávat dítě. Mauricio si už před stěhováním do Česka, při dřívější měsíční návštěvě mé rodiny, udělal o naší zemi menší obrázek. Naši ho taky přijali přátelsky, jediným problémem byla jazyková bariéra. Rozhodli jsme se nakonec pro Prahu. Těžko si zvykal na naše zimní počasí, nevrlost Čechů a také na zouvání bot při vstupu do bytu. Čeština je pro něj stále problémem. Co se mu naopak líbí, je naše pivo, nízké ceny a že to tady pořád ještě není v porovnání s Kostarikou a jinými zeměmi tak nebezpečné. Doma mezi sebou mluvíme anglicky, já mluvím s Miou česky a Mao s ní mluví španělsky. Mao je katolík, já ateistka, přesto máme podobné názory na výchovu dítěte a na život jako takový. Co vidím jako nevýhodu soužití s cizincem, je fakt, že jsou naše rodiny daleko od sebe. Ještě že existuje aspoň Skype.“
Manželovo „Dá-li Bůh“ překládám jako „Ano“.
Kristina (32), Saadane (38, pochází z Alžírska), Elias (2,5), Ines (právě narozená), žijí v Praze
„Náš příběh by mohl být reklamou na zahraniční studijní výměny. S manželem jsme se seznámili během mého pobytu v rámci programu Erasmus ve francouzském Aix-en-Provence, kde on také studoval. Bydleli jsme na stejném patře koleje a zamilovali jsme se do sebe na první pohled hned v září roku 2002,“ zavzpomínala Kristina.
„První měsíce jsme ale spolu jen kamarádili, protože zejména pro manžela byl v té době vztah s dívkou z Evropy nepředstavitelný. Po mnoha peripetiích, které s námi prožívali všichni mí zahraniční kamarádi, jsme se ve druhém semestru dali dohromady. Po roce jsem se musela vrátit. Od té doby jsme se se Saadanem pravidelně navštěvovali. Respektive před vstupem ČR do Schengenského prostoru jsem za ním jezdila téměř výhradně já kvůli jeho vízové povinnosti. Každé léto jsme spolu trávili ve Francii. Náš vztah vydržel i můj další studijní pobyt v Rusku a dobrovolnickou misi v Gruzii.
Když jsem pak v roce 2009 dokončila studium, rozhodla jsem se, že nadešel čas seznámit se se Saadanovou rodinou v Alžírsku. Dostala jsem nápad, že by bylo fajn je poznat bez zprostředkování manžela, abych si sama udělala názor. Tak jsem se na konci června roku 2009 ocitla sama v malém městečku na alžírském pobřeží v rodině manžela. Byli naprosto skvělí. Vůbec na sobě nedali znát, že by je nějak šokoval můj příjezd. Nyní, kdy jejich kulturu už alespoň částečně znám, nechápu, jak to mohli zvládnout a co jim manžel řekl, aby mne přijali.
Nebyli jsme tehdy ani zasnoubení. Prožila jsem tam krásné léto, poznala jeho početnou rodinu a po návratu do Evropy jsme s manželem začali plánovat svatbu. Brali jsme se ve Francii, aby bylo všechno jednodušší. Po svatbě žil manžel ještě rok ve Francii, pak jsme se rozhodli žít u nás. Náš každodenní život je podobný tomu, kterým prochází i jiné páry v Česku. To, že je manžel z jiné kultury a jiného vyznání, nás nijak neomezuje. Je prostě normální muž, dobrý tatínek, a navíc výborně vaří. Pro rodinu by udělal vše, takže upřímně věřím, že silným rodinným poutem, které mezi sebou manželova rodina má, se inspirují i naše děti. Jelikož je zvyklý na hlučné, spontánní a veselé alžírské děti, vede k tomu i našeho syna.
Občas mám pocit, že schválně provokuje a v alžírském dialektu ho navádí k tomu, aby (zejména na veřejnosti) dělal ještě větší hluk než normálně. Syn na tyto pobídky navíc velmi aktivně a s radostí přistupuje. Méně radostně už na to ale reaguje naše okolí, například poslouchat 2,5leté dítě v MHD, jak radostně a nahlas zpívá alžírskou hymnu nebo islámskou modlitbu v naší občas trochu uzavřené společnosti, nenaplňuje všechny radostí a klidem. Legraci si s mou rodinou děláme také z toho, když manžel tráví čas sám se synem a mají uvolněný denní režim, tedy válí se v posteli, čtou si, hrají si a ani jednoho nezajímá, že syn musí do školky a manžel se zase opozdí v práci. Na manželův přístup k času a plánování jsem si musela zvykat a dodnes mne občas dokáže vytočit, když má někde vyzvednout syna a dorazí tam pozdě nebo se cestou ještě ztratí. A to, že na můj dotaz, jestli budeme dělat to či ono a kdy, odpoví pouze ‚Dá-li Bůh‘, jsem se už naučila překládat jako ‚ano‘.
Milý je také manželův vztah k alžírským tradicím a postupům. Během mého současného těhotenství mě manžel aktivně napájel alžírskou verbenou, která podle něj léčí naprosto vše. Až asi dva měsíce před porodem jsem zjistila, že tato rostlina mimo jiné podporuje předčasný porod. A po porodu prvního syna mi zas v šestinedělí na rozkojení pravidelně připravoval jednu z odrůd fazolí. V mém případě však ani jedna z těchto rostlin nezpůsobila problémy, protože byla podávána s láskou. Ani postní měsíc ramadán nemá pouze nevýhody (manžel od slunce východu do slunce západu nejí a nepije). Pro nás se synem z toho vedle nervózního a hladového tatínka plynou i velká pozitiva: máme každý den navařené alžírské speciality. A každý večer je oslava :-)“
Osudového muže jsem našla na druhém konci světa.
Lenka (32), André (36, pochází z Itálie), Marco (1,5), žijí v Mostě a Pise
„Do Andrého jsem se zamilovala (a on do mě) na studijním pobytu v Austrálii. Kdo by to řekl, že si pro svého osudového muže musím zajet na druhý konec světa. Byla to láska jako trám a dva měsíce, které jsme společně strávili, se mi dodnes zdají jako sen,“ usmívá se Lenka.
„Loučení bylo srdcervoucí, jelikož jsme si oba mysleli, že tím to končí a už se neuvidíme. Ale láska i hory přenáší, jak praví české přísloví, a přes nemalé komplikace jsme se oficiálně stali partnery. Nebudu zastírat, že moji rodiče z toho nebyli nadšení. Objektivně viděli komplikace, které takový vztah může přinést. My jsme byli ale zamilovaní a byli jsme ochotni pálit mosty, jen abychom mohli být spolu. Pár let jsme za sebou jezdili, jednou já do Itálie, pak zase André za mnou a řešili, jak se usadit. André se osamostatnil, podniká v Itálii a je pánem svého času a můžeme volně cestovat do Čech nebo být v Itálii.
Náš život určitě není nudný, žijeme na dvou „židlích“ a využíváme toho lepšího, co nám tyto dvě země nabízejí. Já se naučila relativně dobře mluvit italsky a od jisté doby už mezi sebou mluvíme pouze italsky. Dřív jsme se dorozumívali anglicky a úplně na začátku, kdy André anglicky neuměl mluvit, jsme se ani moc dorozumívat nepotřebovali :-) Vloni v lednu přišel na svět krásný a zdravý syn Marco a náš vztah tím je navždy stmelen. Výhodou soužití s cizincem je to, že vaše dítě bude mluvit dvěma jazyky zcela přirozeně. To mu bude do budoucna k užitku, pokud se teda náhodou nezamiluje do Eskymáka :-)
K tomu ve škole přidá angličtinu a bude to perfektní. Poznáte taky jinou kulturu a naučíte se sama další jazyk. Život s cizincem ale přináší i mnoho úskalí a komplikací. Především, když máte spolu dítě a nejste manželé. Na českou matriku jsme museli se soudním tlumočníkem (což není levná záležitost), kde musí otec dítěte doznat otcovství a nikoho nezajímá, že umíte italsky a vše mu přeložíte. Pak na italskou ambasádu v Praze, v Itálii na úřady nahlásit narození... Už ani nevím, co vše jsme museli zařizovat. Nyní chystáme na příští rok svatbu a to vám povím, že je taky běh na dlouhou trať. Vše ale jde zvládnout, zvlášť když na Facebooku
máme my „Italky“ skupinu, která skýtá asi 2 tisíce Češek žijících v Itálii, které si dokážou v takových situacích skvěle poradit. Mohu říct, že jsem si dobře vybrala, rodina mého Itala žije v Toskánsku, což je jedna z nejkrásnějších částí země. Moře, hory, termální prameny. Navíc mám opravdu skvělou tchyni, která dokonale vaří toskánské speciality, celá italská famílie mě přijala a moc dobře spolu vycházíme.
Největší sranda je, když se sejdeme všichni dohromady (moji a Andrého rodiče) a snažíme se navzájem dorozumět. Buď vystupuju jako překladatelka, nebo zkoušíme všemožné aplikace na překládání řeči. Ale znáte, jak překládá Google celé věty. Nedávno chtěli tcháni popřát mým rodičům příjemnou dovolenou a s použitím překladače jim popřáli „vzít pěknou dovolenou vám objetí“... Občas se prostě nasmějeme :-) Vybrat si cizince za životního partnera není asi úplně pro každého. Člověk musí mít v sobě dostatek odhodlání a vůle překonávat překážky takového vztahu. Komplikace jsou, ale kde ne. Hlavní je opravdová láska, s tou lze zvládnout úplně cokoli.“
Článek vyšel v časopise Maminka