Jarmila (54): Ovdověla jsem, děti chtějí dědictví. Musím prodat dům

Zebruška: ano, to chování dětí je nedobré. Když nám umřela máma, tak bratr 14 dní po její smrti přišel s tím, že už mluvil s makléřkou a barák se prodá. bez vyřešeného dědictví, bez otázky zda to chci já a v domě bydlela babička. Strašně to bolelo, hlavně babičku, brácha vůbec nebral ohled na to, že jí zemřela dcera, že je to ní horší než pro nás. A řekla jsem ne. Nebudu popisovat zbytek, jen to že se mnou nemluví, barák je prodaný. A bohužel v té době ( myslím že ani teď ještě neplatí) zákon o tom, že spoluvlastnický podíl na domě se musí nejdříve nabídnout ostatním spoluvlastníkům a teprve pak cizím. Já dům koupit chtěla, bratrův požadavek byl o více jak půl mega víc, než nakonec získal. Ale poznatek z toho je ten, že tlačil na pilu brzo, že kdyby s návrhem přišel až později, třeba až v době dědického řízení ( proběhlo až za 1/2 roku), že by to tak vyhrocené nebylo. Bolest chce čas a i já u mámy byla každý den, babička celodenně, bratr jí cca měsíc neviděl, pak zemřela. Jen si telefonovali. Nemohl proto tu naši bolest až tak dobře chápat. Ani ty děti to nechápou, ono vidět 1x týdně a nebo každý den utrpení blízkého člověka je fakt rozdíl.