JARMILA (54): Syn nás připravil o střechu nad hlavou, manžel se zhroutil | Foto: iStock

Foto: iStock

JARMILA (54): Syn nás připravil o střechu nad hlavou, manžel se zhroutil

Když Jarmila nechala v dobré víře přepsat rodinný domek na syna, netušila, že za pár let bude stát před problémem, kde bydlet. Možná by mohl být tento příběh varováním pro rodiče, ne vždy se jim dostane odpovídajícího vděku, a mohou se octnout ve velmi nepříjemné situaci.

Po maminčině smrti jsem jako jedináček zdědila rodinný domek na okraji menšího města. V domku jsem vyrostla, provdala jsem se a odrostl tam i náš syn. Když se tedy uvolnil byt v přízemí po mamince, nechali jsme ho synovi a zůstali s manželem bydlet v našem o jednu místnost větším bytě ve zvýšeném přízemí.

Žili jsme si celkem spokojeně, měli jsme malou zahradu s několika ovocnými stromy, chovali jsme pár slepic, několik králíků, na záhonech jsem pěstovala zeleninu pro vlastní potřebu. Takový nenáročný, poklidný venkovský život…

Pak se náš syn zamiloval do pohledné rozvedené ženy s malým čtyřletým chlapečkem. Dlouho nás nechtěl seznámit z obavy, že budeme mít výhrady proti tomu, že je rozvedená, má dítě, a navíc je o rok starší než syn. Nic z toho nám nevadilo, synova přítelkyně se zdála příjemná, klučina byl roztomilý a rok věkového rozdílu? To už vůbec nehrálo žádnou roli.

Po více než půlroční známosti jsme synovi navrhli, že by mohli s přítelkyní bydlet u nás. My byli s manželem dva, oni tři, takže jsme jim uvolnili náš dvoupokojový byt a upravili si k bydlení synův byt v přízemí.

Byli jsme rádi, že je máme nablízku, hodně jsme si zvykli na malého Fandu a musím říct, že on nás měl taky rád. Brávali jsme ho na výlety, pokud měl někdo z nás volno v práci, vyzvedávali jsme ho ze školky. Dokonce jsme si kvůli „vnoučkovi“ pořídili malého pudlíka, protože po pejskovi moc toužil.

Když synova přítelkyně otěhotněla, uspořádali jsme menší svatbu a já se, po poradě s manželem, rozhodla, že daruji domek synovi s tím, že budeme mít zajištěné bydlení v menším bytě. A tak se stalo. Syn mezitím začal s živností, jako elektrikář si zřídil firmu na opravy elektrospotřebičů.

Jestli tehdy začal kolotoč nepěkných událostí, nedokážu zpětně posoudit, ani jsme si s mužem neuvědomovali, že něco není v pořádku. Nejprve syn potřeboval v části zahrady postavit opravárenskou dílnu, a aby bylo místo, zrušila jsem chov slepic a králíků. Pak bylo potřeba víc místa pro přístřešek na zakázky, a zasvé vzala polovina záhonů. Ani tehdy mi ještě nedošlo, že se nám zmenšuje životní prostor.

Mladým se narodila dcerka, a snacha na mateřské najednou neměla zájem o hlídání Fandy, i když jsem se nabízela, že bude mít víc času i pro sebe. Postupně se vždycky našla výmluva, proč s námi nemůže její synek na výlet, i návštěvy u nás dole se přestávaly líbit.

Bylo to líto mně i manželovi, těžko jsem vysvětlovala malému, proč k nám nesmí chodit. Vnučku jsem vídala, jen když spala v kočárku na zahradě, vlastně nás vůbec neznala.

Tenhle mezičas netrval dlouho: najednou syn přicházel s tím, že se mu ztrácejí věci z dílny, snacha si stěžovala na to, že sedáváme na zahrádce s kávou a cigaretou. Nikdy jsme ale nekouřili v bytě ani v blízkosti dětí, jen když jsme seděli sami pod jabloní. Nakonec vadil i pejsek, který očichával kola kočárku.

Ono se našlo skoro každý den něco, čím jsme vadili: překáželo prádlo pověšené na zahradě, překáželo moje kolo, jindy zas byl špatně zametený chodník nebo špatně zavřená vrátka. Jednoho dne pak syn přišel s tím, že potřebuje prostor našeho bytu upravit na větší dílnu a že se máme vystěhovat.

Kde se vzala ta zloba a vlastně až nenávist k nám, nemám tušení. Syn několikrát volal i místní policii, aby ukázal, jak je omezujeme, jak mu znemožňujeme podnikat a snad jsme jim i něco ukradli.

Situace se stala neúnosnou, manžel se z toho nervově zhroutil, a mně nezbylo než se rychle postarat o řešení. Naštěstí nám pomohli přátelé, a během tří měsíců od prvních návštěv policie jsme koupili družstevní byt v klidném domě v našem městě. S policií jsme problémy neměli ani při stěhování (syn je přizval, abychom byli pod dohledem), spíš si všichni bývalí sousedé udělali úsudek sami. Takže nemáme syna ani vnoučata, ale máme konečně klid.

Doporučujeme

Články odjinud