Sedmdesátiletá Jarmila s láskou vychovala tři děti. Jenže jedno z nich jí péči „vrátilo“ úplně jinak, než by si vůbec uměla představit.
Mám dcery Alici, Lenku a syna Milana. Když byli malí, žádné velké starosti jsem s nimi neměla. Všichni tři se vyučili, založili rodiny a já na ně byla pyšná. Vedli jsme je s manželem přísně. Pocházíme z vesnice, kde se musí pořád pracovat, tak ani moc času na lumpárny neměli.
Ze školy museli hned domů a pomáhali na poli i v domácnosti. Pro život byli vybavení skvěle. Uměli vzít za práci, nepili ani nekouřili. Problém nastal ve chvíli, kdy nejstarší dcera Alice přišla o zaměstnání.
Laura Poláková
4. listopadu 2018
Měla v té době malou dceru, její manžel moc nevydělával a nájem by z jednoho platu neutáhli, tak jsem jim nabídla, ať se nastěhují ke mně. Žila jsem po smrti manžela sama a těšila se, že mi mladí trochu pomůžou, a já se navíc budu moct radovat z vnučky.
Chvíli to tak bylo a doma všechno šlapalo jako hodinky. Střídali jsme se při vaření, pořídili si králíky, husy, kachny a slepice a znovu začali obdělávat pole. Říkala jsem si, že budu mít krásné stáří...
Laura Poláková
1. listopadu 2018
Jenže pak jsem uklouzla na dvoře a zlomila si nohu. Do nemocnice mě odvezla sanitka a já tam strávila dva měsíce. To víte, staré kosti hůř srůstají. Domů jsem se vrátila s holí a už jsem nebyla tak čiperná jako dřív. Nezvládala jsem ani pořádně nakrmit „havěť“ a vařit jsem mohla jen vsedě.
Nevím, jestli to bylo mou neschopností, nebo si na mně dcera začala vybíjet vztek, protože od ní odešel manžel, ale začaly jsme se hrozně hádat. Chtěla jsem mít klid, tak jsem čím dál víc ustupovala, až jsem na její nadávky přestala reagovat úplně. Ale k ničemu to nebylo.
Laura Poláková
30. října 2018
Alice mě před návštěvami ponižovala, posílala mě z místnosti pryč, říkala, že jsem stará bába, jen jí visím na krku a nic nedělám. Přestože jsem jí dávala téměř celý důchod, bylo jí to málo. Dokonce přede mnou schovávala jídlo a zamykala ho do špajzky.
Nikomu jsem se se svým trápením nesvěřila. Styděla jsem se za to, že se moje milovaná dcera tak změnila. Hledala jsem chybu v sobě a doufala, že to do rakve nějak překlepu. Potají jsem ve svém pokoji brečela.
Laura Poláková
25. října 2018
Nejhorší bylo, když na mě napřáhla ruku. Neuhodila mě, ale já se strašně bála, že to udělá. Stalo se to ve chvíli, kdy jsem jí řekla, že mám taky právo na život a že si má vzpomenout na to, kdo jí nabídl pomocnou ruku, když přišla o práci. A že dům, v němž bydlí, je pořád ještě můj. Třásla se vzteky, strašně na mě křičela, nakonec bouchla dveřmi a šla pryč.
Tehdy jsem se rozhodla ukončit své trápení tím, že jsem zažádala o domov důchodců. Sice jsem celý život doufala, že umřu v domě, který jsme s manželem s láskou, z těžce vydělaných peněz a vlastníma rukama postavili, ale než tohle peklo, to radši důchoďák. Je mi v něm mnohem líp než u vlastního dítěte…