Paní Jaroslava si před časem prožila těžké období. Přišla o své nejbližší a už to vypadalo, že na Vánoce zanevře na vždy. Ale vánoční období je časem zázraků, což zjistila i Jaroslava…
Minulé roky pro mě byly hodně nešťastné. Po infarktu jsem skončila v invalidním důchodu, propustili mě z práce a zemřel mi bratr. Vyvrcholení všeho zlého byla těžká nemoc a smrt mého milovaného muže, se kterým jsem prožila skoro třicet let života.
S manželem jsme nikdy neměli děti, o to víc jsme byli upnutí jeden na druhého a moc jsme se milovali. Neměli jsme ani moc blízkých přátel, protože jsme se kdysi přestěhovali na druhý konec republiky, prostě jsme žili především jeden pro druhého.
Laura Poláková
9. prosince 2018
Ale pracovala jsem jako učitelka a své žáky jsem milovala. I po letech jsem si dokázala vzpomenout, jak se kdo jmenoval, i když už dávno byli dospělí. Myslím, že i mí žáci vždycky měli rádi mě. Snažila jsem se jim pomáhat a dělala jsem všechno proto, aby pro ně škola a učení byly aspoň trochu zábavou.
Pak se ale můj svět během několika měsíců zhroutil jako domeček z karet a já zůstala úplně sama. Vůbec jsem nevěděla, jak se mám s celou situací vyrovnat, neměla jsem se komu svěřit a s kým přijít na jiné myšlenky. Nakonec jsem se musela svěřit do rukou terapeuta, ani ten vás ale nedokáže zbavit smutku.
Laura Poláková
4. prosince 2018
Minulý rok jsem se před Vánocemi po všech svých tragédiích bezcílně potulovala po nákupním centru. Najednou jsem omylem vrazila do nákupního vozíku a hned se začala omlouvat. Čekala jsem nějaké nevlídné zavrčení, ale když se naše oči střetly, pán vydechl: „Paní učitelko, jste to vy?“
Byl to můj bývalý žák Honzík. Po několika letech práce v zahraničí se vrátil domů, aby tady strávil Vánoce s rodinou. Stáli jsme tam a vyprávěli si. On o sobě, já o svém neštěstí. Rozloučili jsme se otázkou, jak kdo z nás bude trávit Štědrý den. Řekla jsem mu pravdu. Po několika dnech mi zazvonil mobil.
Laura Poláková
11. prosince 2018
Byl to Honza: „Paní učitelko, chtěl bych vás pozvat na Štědrý večer k nám,“ vyrazil mi dech. Zpočátku jsem mu oponovala, že jim přece nezkazí pohodu cizí člověk u stolu, ale on se nedal odbýt. „Vždyť Vánoce jsou přece o lásce k bližnímu.“
Nakonec to byl nejkrásnější den, jaký jsem si mohla přát. Vyprávění, legrace, smích, dárečky a nakonec i společná půlnoční mše. Prostě neskutečná pohoda s lidmi, které jsem ten den sice viděla poprvé, ale zdaleka ne naposledy.
Laura Poláková
13. listopadu 2018
Dali mi hlavně svá upřímná srdce, pro která bylo největším štěstím, když mohla pomoci svému bližnímu. To všechno pro mě vykouzlili mí drazí přátelé, moji vánoční andělé.
Od té doby jsem si začala hledat cesty, jak nebýt sama. Pomáhám v domově důchodců a také v dětském domově, kde budu letos trávit Vánoce. Aspoň tak mohu někomu vrátit tu laskavost, kterou pro mě udělal Honzík…