Můžu si za to v podstatě jen já sama. Nejsem věřící, ale jsem prostě tvrdohlavá a zásadová až na půdu. Někdo by tomu možná řekl spíš „zabejčenost“.
O kluky jsem se jako všechny holky začala zajímat někdy kolem 13 let. S kamarádkami jsme řešily, který spolužák je nejhezčí, hádaly jsme se o své filmové a hudební idoly, psaly první zamilované dopisy. O dva tři roky později většina začala navazovat první opravdové vztahy.
Prošla jsem si taky zážitky z první pusy doma před domem a žmoulání rukou v kině, ale skutečné chození s klukem se mi pořád nějak vyhýbalo. Ti, kteří se mi líbili, byli zadaní, a o ty, kteří chtěli mě, jsem zas nestála já.
Nijak zvlášť jsem si s tím ale hlavu nelámala, protože jsem do nikoho nebyla zamilovaná. Říkala jsem si, že až to přijde, tak to přijde. Navíc jsem měla na střední škole spoustu koníčků, hlavně sportovních, a neměla jsem ani čas sedět doma a truchlit.
S pannou se otravovat nebudu!
Pak jsem se na volejbalovém turnaji seznámila s Davidem. Pokukovali jsme po sobě celý den a nakonec mě pozval do kina. Hodně se mi líbil a hned první večer jsme se dlouho líbali před naším domem. Dost mě ale překvapilo, když hned na třetím setkání mě pozval k sobě domů. „Naši tam nebudou,“ lákal mě potutelně.
Jenže se ukázalo, že mu opravdu šlo o to, vyspat se se mnou. Dokud jsme se v jeho posteli jen poklidně mazlili, bylo to super. Pak mi začal rozepínat kalhoty a já jsem ho zarazila s tím, že na to je ještě brzo. Vůbec to nechápal, prý jestli má prodloužit předehru „nahoře“. „Nemyslím, že je krátká předehra, ale že je brzo na tohle. Nebudu s tebou spát, když se vidíme potřetí v životě,“ vysvětlila jsem.
David se urazil a nemohl to pochopit, a zareagoval, jak nejhůř mohl: „Každá holka mi nejpozději na třetím rande dala, vždyť snad o nic nejde, ne?“ Nevěřícně jsem na něj koukala a pak se začala balit: „Tak fajn, v tom případě zas zalov mezi takovými a se mnou neztrácej čas.“ Chvíli mě zkoušel přemlouvat, ale už jsem byla rozhodnutá. Ne že bych byla tak upejpavá, ale čistě z principu. Milovat se poprvé s někým, kdo má takový přístup? Ani náhodou.
„Nejsi ty nakonec stará panna?“ zavolal za mnou pohrdavě, když jsem se u dveří obouvala. Podívala jsem se na něj asi dost výmluvně, takže se začal smát a pak z něj vypadla závěrečná perla: „Tak to je dobře, že jsem do toho nešel, s tím bych se tedy otravovat nechtěl!“
Neřekla jsem už ani slovo a vypadla tam odtud, jak nejrychleji to šlo. Samozřejmě mě ta jeho slova zasáhla, i když jsem si to nechtěla připustit. Zároveň jsem to ale nemohla pochopit. Bylo mi 17.
Než by počkal, radši si našel milenku
Davida už jsem pak v životě neviděla. Ale tenhle zážitek mě ovlivnil víc, než jsem si myslela. Nějak jsem se zasekla a řekla si, že se prostě vyspím s někým, kdo za to bude opravdu stát. A v tom je kámen úrazu.
Opravdu nejsem nijak prudérní, ale vyspat se s někým po týdnu, dvou týdnech, na pátém rande – o to jsem nestála. Bohužel na jiné kluky jsem nenarážela. Neříkám, že byli špatní, někteří byli fajn a zřejmě by se vztah rozvinout mohl, ale jakmile to na mě začali takhle brzo zkoušet, hrozně tím u mě klesli. Respektive tím, že moje odmítnutí nedokázali pochopit.
Scénář se opakoval pořád dokola: pokus z jejich strany, moje odmítnutí a snaha vysvětlit, že to chci až později, a pak od nich buď okamžitá ztráta zájmu, a nebo kolotoč škemrání a přemlouvání, že to přece nemůžu myslet vážně.
Tak to šlo pořád dokola. Nejnadějněji to vypadalo, když mi bylo dvacet. Tehdy se mi podařilo navázat vztah s o tři roky starším klukem, který mě měl asi opravdu rád. Rozhodla jsem se na to jít tenkrát jinak, a i když jsem se styděla, hned na začátku jsem mu bez obalu řekla, jak se věci mají a že jen kvůli tomu, kolik mi je, nehodlám panikařit a zbavit se „toho“, sotva to půjde.
Řekl, že to respektuje a že mu to naopak imponuje, a že počká, jak dlouho budu chtít. Opravdu jsme spolu chodili tak, jak jsem si to představovala, včetně různých intimností. Po asi pěti měsících jsem se už opravdu cítila jistá. Když jsem si to uvědomila, rozhodla jsem se ten den spontánně z vteřiny na vteřinu a vyrazila Jakuba překvapit do práce. Měla jsem na sobě kabát a pod ním nic. Jenže když jsem tam dorazila, vycházel právě z budovy s nějakou slečnou. Nasedli k němu do auta – a než se rozjeli, dobrých pět minut se v autě líbali.
Stála jsem tam zkoprnělá a připadala si jako idiot. Večer jsem k němu přišla a bez obalu mu řekla, co si o něm myslím. Jakub vypadal zkroušeně, že prý ho to moc mrzí, ale že to prostě už nemohl vydržet. A že prý ve chvíli, kdy bych se rozhodla, by s tím určitě skončil, protože mě má rád. Pak z něj vylezlo, že měl za tu dobu tři různé milenky! Práskla jsem dveřmi – a od té doby žádný vztah neměla.
Jsem v bludném kruhu
Scénář se opakuje pořád dokola. S někým se seznámím, a sotva má dojít na sex, zaseknu se. Přitom si uvědomuju, že teď už je to opravdu můj problém. Protože dospělý chlap kolem třiceti, s jakými se nejčastěji sblížím, může těžko předpokládat, že potkal pannu. A v tomhle věku už spolu lidi nechodí za ruku půl roku, než jdou do postele.
Jenže na druhou stranu – je to důvod, abych dala prvnímu, koho potkám? Kdybych už panna nebyla, asi bych se taky nerozpakovala vyspat se s někým na třetí schůzce, ale takhle se mi do toho opravdu nechce. Mám pocit, že když už tolik let čekám na někoho, kdo si to zaslouží, tak tím spíš „to“ přece teď nevyhodím jen tak oknem.
Je to docela bludný kruh. O tom, že jsem pořád panna, ví jen moje nejlepší kamarádka. Ta mi radí, ať se na nějaké iluze a ideály vykašlu, prostě se s někým vyspím a pak budu moci bez křeče navázat normální vztah. Takhle jsem prý svázaná a nedokážu se na žádného chlapa dívat hezky.
Možná má pravdu, ale já si pořád říkám. Proč se něčeho, co je svým způsobem jedinečné, zbavovat jako nějaké přítěže? Co když se opravdu najde někdo, kdo mě ocení takovou, jaká jsem?
Lída, 27 let