Nevím, jak přesně bych svůj momentální stav či rozpoložení mysli popsala. Bezradná? Rezignovaná? Zoufalá? Asi od každého něco. Nedávno jsem oslavila půlkulatiny mezi třicítkou a čtyřicítkou, a ačkoli si stokrát můžete říkat, že věk je jen číslo, v životě ženy jsou 35. narozeniny dost přelomové. Tehdy, pokud jste stále sama, bez partnera i dítěte. Najednou si ještě palčivěji uvědomíte hrozbu, že už to tak zůstane.
Dala bych skoro ruku do ohně za to, že podobně jako já se cítí čím dál více žen v mém věku. Na jednu stranu se máme skvěle – máme dobře rozjetou kariéru, pěkný plat, který nám umožní se o sebe hezky starat a díky němuž si můžeme leccos dopřát. Ať už jsou to exotické dovolené, vlastní auto nebo byt na hypotéku, značkové oblečení či kabelka nebo třeba nákladnější koníčky.
Snad to nevyzní špatně, ale většinou i dobře vypadáme – právě proto, že máme čas i peníze, které do sebe můžeme investovat. Za nikoho jiného než sebe samé totiž neneseme zodpovědnost. Nikomu se nezpovídáme, za co utrácíme, ani nemusíme řešit, kdy večer přijdeme domů, jestli je doma něco k večeři nebo jestli bude někomu vadit, pokud celou neděli strávíme v posteli.
Jenže… drtivá většina z nás by tohle všechno ráda vyměnila za lásku. Za opravdový vztah s mužem, kterého bychom milovaly stejně jako on nás, kterého bychom považovaly za životního partnera a se kterým bychom chtěly založit rodinu. Jenže, kde ti muži jsou?
Ztrácíte čas s někým, kdo za to nestojí
Abych ale nechala obecných řečí. Až do zhruba 30 let jsem neměla pocit, že by snad v mém životě něco bylo špatně. Na střední škole jsem prožila první velkou lásku, pak šla do Prahy na vysokou, během ní prožila další vážný vztah a třetí započala v posledním ročníku. I kvůli tomu jsem se už nevracela zpátky do rodného města, nastěhovala jsem se k tomu muži do podnájmu a myslela, že je to ten poslední – budoucí otec mých dětí.
Místo toho jsem po čtyřech letech zjistila, že mě podvádí. Další rok trvalo, než mi ještě ublížil tolikrát, abych konečně pochopila, že nemá cenu se ponižovat a snažit se zachraňovat něco, co chci evidentně zachraňovat jen já, a sbalila si kufry. Tehdy mě zrovna povýšili v práci – pracuji v jedné finanční společnosti – a to mi naštěstí docela pomohlo, protože jinak bych se asi zbláznila.
Takhle jsem měla mozek dost zaměstnaný i prací a hledáním nového bydlení. Nakonec jsem se odhodlala pořídit si na hypotéku vlastní garsonku. První rok, poté, co jsem překonala smutek z rozchodu, jsem si nově nabytou „svobodu“ i samotu nakonec užívala. Vlastně jsem poprvé byla sama, bez partnera, a zjišťovala, že to má i plno výhod. S žádným partnerem jsem za tak krátkou dobu neviděla tolik filmů, divadelních představení, výstav či koncertů jako tehdy – s kamarádkami, nebo i sama. Utrácela jsem za oblečení, chodila do drahého fitka, dopřávala si masáže i kosmetiku častěji než jen k Vánocům.
Kromě vás snad není nikdo, kdo by chtěl vztah
Jenže po čase jsem stejně zatoužila po vztahu, taková už prostě jsem. Byla jsem optimista, myslela jsem, že když už jsem připravená se seznámit, brzy to přijde. Kde jinde, než v hlavním městě plném lidí i možností k seznámení? Jenže jsem se brzy nestačila divit. O seznámení opravdu nebyla nouze – při sportu, v práci nebo večer v klubech, kam jsem vyrážela s kamarádkami. Jenže jsem se hned na začátku několikrát spálila a rychle si uvědomila, že tihle chlapíci po třicítce nehledají vztah, ale sex. Myslela jsem si naivně, že v tomhle věku už pomalu začínají přemýšlet, s kým zakotví, ale oni se chovali hůř než dvacetiletí studenti!
Někteří byli féroví a vybalili na rovinu, o co jim jde. Větší část ale měla ještě tu hloupou potřebu předstírat, že jim vlastně na mně strašně záleží a touží se zamilovat. O to hořčejší pak každé vystřízlivění bylo. Největší problém ale je, že to ovlivnilo – zřejmě nevratně – můj přístup k mužům a otřáslo jakoukoli vírou v opravdový vztah.
Na každého muže se už dopředu dívám s podezřením a despektem, protože nevěřím, že by to myslel vážně. A navíc – jak stárnu – jsem u každého čím dál náročnější. Ne na vzhled, o ten mi nikdy tolik nešlo, ale spíš na jeho charakter, životní hodnoty, ano, i na povolání – ale spíš proto, abychom si spolu rozuměli a měli podobný životní styl. Právě proto se ale vlastně nedokážu zamilovat, i když bych chtěla, protože každého potenciálního partnera posuzuji strašně racionálně.
Na všech vidíte chyby a zamilovat se nedokážete
Jakmile ze své strany ucítím náznak chemie a emocí, zpanikařím, protože mám okamžitě pocit, že to bude opět nějaký hajzlík, který mě chce využít jen k jediné věci. Takže programově randím s muži, co se mi vlastně zas tolik nelíbí, protože pak přece nemůžu být zklamaná. Jenže jsem, zase jiným způsobem.
Hrozně ráda bych se opravdu zamilovala, protože jen zamilovanost způsobí, že u druhého přehlížíte a tolerujete jeho chyby – a jen díky tomu s ním můžete žít. Ale zatímco zamilovat se v patnácti nebo dvaceti je to snadné, ve třiceti už to jde hůř a v 35 mi to připadá skoro nemožné. Životní zkušenosti vás zkrátka tak ovlivní, že se těžko do někoho zblázníte jako puberťák. Spíš jen chladně kalkulujete.
A obávám se, že i ti muži, kteří o vztah stojí, to mají podobně. Taky si v hlavě vytvořili představu nějaké ideální životní partnerky, které se žádná žena z masa a kostí vlastně nemůže přiblížit. Všichni pak pořád hledáme a nikdy nemůžeme najít. Jenže zatímco chlapi mají svým způsobem na toto hledání spoustu let času, my to máme jinak, pokud chceme děti. O to zoufaleji se pak snažíme někoho najít, o to zoufaleji působíme, o to marnější je naše snaha.
Jak z toho ven? Rezignovat na lásku a najít si někoho čistě rozumově? Rezignovat i na to a žít sama? Ani jedno si nedokážu představit, ale co dál, když lásku najít nedokážu.
Alice, 35 let
