Je mi 35 a bojím se, že se už nedokážu zamilovat

"Tak se boj... a zůstaneš sama." Třeba až v důchodu někteří zjistí, že strach, který si celou dobu úspěšně vyživovali, je pouze negativní vyzařování, jimž si přitáhli, co vlastně nechtěli a proti čemu "bojovali"...Slečna by si ve svém "pokročilém" věku již mohla uvědomit, co v životě vlastně chce, jaké priority upřednostňuje, jaké hodnoty od svého - případného - partnera očekává. Záleží jen na ní a nic přitom není "špatně". Volbou může být vztah, rodina, ale i snaha si "užít", kariéra nebo samota... Každý je strůjcem svého štěstí. Třetí pohled: láska se nedá plánovat, tu je třeba bez kalkulu začít nejdřív dávat. Nemluvím o zamilovanosti, ta buď přijde, nebo ne, ani vztahu z rozumu, který může být pro řadu osamocených také "vysvobozením".

Všechno má svoji cenu .... :)))

Nikdy není pozdě na lásku já ji potkala v 38 letech jsem s ním šťastná děti už nechcem každý máme svoje. Neházej flintu do žita hlavně neseď doma a neužírej se a v bsru nebo na diskotkotekách nesežeš nikoho pro život jen ty co si chtějí užívat.

Šmarjá panno! Slečna by si měla prvně pořídit zrcadlo, a všimnout si, že není dokonalá. Nikdo není. Jakýkoli její partner by taky musel přehlížet její chyby a nedokonalosti, stejně jako ona ty jeho. Možná že i víc :-)) Za druhé - žádná zamilovanost nevydrží napořád. Časem odezní a pak se člověk musí naučit mít toho druhého rád i s těmi chybami, bez růžových brýlí, to jinak nejde, prostě života běh. Lidi spolu můžou dokázat žít celá desetiletí, ale to nestojí na zamilovanosti, probůh, za tím je práce. Velice moc práce, taky kompromisů, a někdy i slz. Oboustranně. To se nestane samo od sebe, takový vztah. A že se člověk nemůže zamilovat, protože má ty zkušenosti? Oslovina. Zamilovat se může klidně i v padesáti či osmdesáti, pokud se dožije. Slečna si může stěžovat jen sama na sebe, a pokusit se zamyslet a něco se sebou udělat. Nebo čekat na svého prince, ale to se teda načeká :-))

No jo děvenko , ujel ti rychlík , bude muset stačit osobák .