Je mi 50 a jsem poprvé těhotná. Okolí mě drsně odsoudilo

Jenže v tom článku se píše, že paní "pevně stála nohama na zemi" a uvědomovala si, že v jejím věku už nebude mít dítě přirozenou cestou. Ale nakonec podlehla naléhání muže, s kterým je pouhé tři roky, čili dosud v období zamilovanosti a růžového oparu. Udělala to na jeho přání a z lásky, jak sama píše. Ovšem on to nebude, kdo to dítě odnosí a porodí, a kdo se o něj bude na mateřské starat, a až se zjistí, že mít miminko není jen samá radost, že taky přijdou problémy, únava, nemoci, že miminko nespinká, ale řve jako tur, kdo ví, jak to oba rodiče ponesou - dosud nemají ani jeden žádnou zkušenost s dětmi, a v padesáti se člověk zásadním změnám v životě přizpůsobuje hůř, než ve třiceti. Sama tam píše, že už samo to umělé oplodnění bylo pro ni únavné a vyčerpalo ji to. Péče o mimino bude ještě únavnější, a to dlouhodobě. Paní si stěžuje, že okolí ji odsuzuje - ono možná okolí jenom není zamilované jako ona, takže vidí věci reálněji, a už předem se děsí, že to paní nezvládne a bude od toho okolí chtít pomoc. Každopádně nejvíc ohrožené je to dítě, které za nic nemůže a nemohlo si vybrat svoje rodiče, bude mít obrovské štěstí, už jenom když se narodí zdravé, a pak bude potřebovat dvojnásob velké štěstí, aby jeho rodiče zůstali spolu a dokázali ho vychovávat. Případů, kdy se manželství rozpadne během mateřské nebo rodičovské dovolené, je spousta, a věk a nezkušenost výše zúčastněných nijak nenahrává tomu, aby právě oni to štěstí měli, aby se jim podařilo všechny problémy překonat. Kdyby mi bylo 70 a měla jsem tu perspektivu, že mi možná zůstane na krku 50letá dcera s miminem, taky bych nejásala - to například může vysvětlovat přístup matky té paní.