Je mi 50 a jsem poprvé těhotná. Okolí mě drsně odsoudilo

hynek: Já tvůj postoj (zvláště, jsi-li "speckař" a pracuješ s postiženými dětmi), postoj Maty a ostatních naprosto chápu a i já bych takové rozhodnutí považovala za nezodpovědné, ba, sobecké. Pokud by ovšem šlo o mne. Avšak posuzovat kvalitu, sobeckost, nebo naopak obětavost cizí motivace posuzovat nechci. Možná má zajištěnou, chůvu, pomocnici v domácnosti, zahradníka, pradlenu a studenta na venčení psa (a takových lidí není málo), možná nemá, ale nikdo o její motivaci neví nic. A "kdo jsi bez viny, hoď po ní..."
_________________________________________________________________Já jsem dlouho pracovala s lidmi postiženými. A tak vím, že tím, že mají jisté mantinely, tím, že nemohou mít všechno, umí většinou najít v životě to důležité a tak být mnohem šťastnější, nežli lidé zdraví. A mnozí mají i děti. A tak znám ten problém. Znám například nevidomé manžele, ke kterým se rovněž mnozí obrátili zády, mnozí je odsoudili i jejich rodiče, když si žena otěhotněla. A to je vpodstatě podobný problém. Kdo může mít dítě a kdo ne? A kde je hranice? A kdo o ní rozhodne? Mladí a zdraví? A možná u nás někdo přidá - a bílí? To už jistě sám cítíš, že je to hodně přes čáru.