Před několik týdny jsem oslavila padesátiny. Je to jeden z mezníků, kdy si žena uvědomuje, že už opravdu se blíží spíš k roli babičky než manželky a matky. Já si ale svůj věk uvědomuji už mnoho měsíců. To, že jsem pro dnešní společnost nejspíš stará, je mi každý den připomínáno mnohem bolestnějším způsobem. Před rokem a půl jsem přišla o práci – a od té doby marně hledám novou.
Můj příběh není asi v posledních letech ničím neobvyklým. Přišla krize a firmy začaly propouštět. Nevyhnulo se to ani té mojí. První vlnu před čtyřmi lety jsem přežila, přece jen jsem patřila k nejzkušenějším zaměstnancům. Svého času jsem dokonce mzdové oddělení vedla.
Předloni na podzim ale přišlo další propouštění. Zatímco při první vlně šéf opravdu dával výpověď lidem, kteří práci flákali nebo byli ve firmě krátce, teď se řídil jediným – co nejvíc ušetřit. A tak propustil nejzkušenější pracovníky, protože ti byli zákonitě nejdražší.
„To víte, Helenko, že bych si vás tu moc rád nechal, vždyť tomu rozumíte nejlíp. Jenže já si vás právě proto nemůžu dovolit, jste pro mě moc drahá. Na vaše místo můžu dát někoho mladého, kdo bude brát o třetinu peněz míň… no a časem se to taky naučí. A vy jste šikovná a určitě si poradíte. A kdyby ne, vždycky můžete jít do předčasného důchodu,“ vysypal na mě šéf, když mi oznamoval výpověď.
Jeho uvažování jsem vůbec nechápala. Zrovna na tak důležitém místě, jako je účetnictví pro celou firmu, chce šetřit? Snažila jsem se ho přesvědčit – samozřejmě hlavně kvůli sobě, ale i čistě z praktického pohledu člověka, který se v tomhle oboru pohybuje skoro třicet let. „Teď možná ušetříte pár tisícovek měsíčně, ale pak vám účetnictví rozvrtá někdo, kdo vás nakonec přijde mnohem dráž!“
Navrhla jsem mu i to, že půjdu s platem níž, o práci jsem přijít nechtěla. Evidentně už byl ale rozhodnutý. A tak jsem si spolu s dalšími pěti kolegy mého věku musela balit. Měla jsem vztek. Nemyslela jsem si o sobě, že patřím do starého železa, ani že stojím moc peněz – můj plat byl jen lehce nadprůměrný. A k tomu ty řeči o předčasném důchodu, jako bych byla nějaká bába!
Optimismus vystřídalo vystřízlivění
V prvních dnech jsem byla optimistická a plná elánu. Přihlásila jsem se na pracovní úřad, přesvědčená, že jde jen o formalitu, a s vervou se pustila do hledání nové práce. Sepsala jsem životopis, vyšperkovala ho, nechala si udělat pěknou fotku u fotografa a pustila se do rozesílání na všechny strany.
Od rána do večera jsem seděla na internetu a odpovídala na každou nabídku z oboru, která se objevila, nevynechala jsem ani tištěnou inzerci v novinách. Během prvního týdne jsem rozeslala několik desítek žádostí o místo. Do tří týdnů mi odpověď přišla jen z asi pěti firem. Všechny zdvořile odmítly s tím, že již vybrali jiného uchazeče. V ostatních se s odpovědí nenamáhali vůbec!
Že to nebude tak jednoduché, jak jsem si myslela, mi docházelo postupně v dalších týdnech. Nových nabídek se moc neobjevovalo, některé, na které jsem už odpovídala, visely na internetu dál, ale nikdo mě na pohovor nepozval. Do některých společností jsem proto volala, a pokud se mi vůbec podařilo přes telefon probojovat k někomu kompetentnímu, obvykle řekli něco ve smyslu, že jsem neodpovídala profilu hledaného uchazeče nebo že nabídku jen zapomněli stáhnout a podobně. Poznala jsem, že jde o výmluvy a že problém je ve skutečnosti ve mně.
Začala jsem se ptát i po známých. Jenže většinu z nich mám ve svém věku, navíc řadu ze stejného oboru, a ti byli rádi, že vůbec mají své místo. Myslela jsem si, že o dobré mzdové účetní musí být zájem, ale evidentně je nás v Česku tolik, že všechny se uplatnit nemohou.
Moje požadavky se snižovaly
Začala jsem se tedy poohlížet i v jiných oblastech, které byly aspoň trochu blízké mé původní profesi. Teprve po skoro třech měsících přišlo první pozvání k pohovoru. Pravda, sice bych musela dojíždět denně padesát kilometrů, ale to mi bylo jedno, já chtěla pracovat. Čekala jsem, že budu u pohovoru jediná, ale pozvali si nás deset najednou. Všechno byly mladé holky, jen já mezi ně vůbec nezapadla.
Pokládali nám otázky všem najednou. Nikdy jsem tohle nezažila, navíc jsem slušně vychovaná, takže jsem se nedokázala prosadit stejně asertivně jako ony. Neskákala jsem nikomu do řeči, nepřekřikovala, nepřeháněla své schopnosti. Prostě jsem věcně a pravdivě řekla, co umím. Bohužel mě nevybrali.
Když jsem byla bez práce už půl roku, začínala jsem propadat zoufalství. Není přece možné, aby mě nikde nechtěli! Nakonec jsem začala odpovídat i na nabídky, jako je prodavačka a podobně. Když mi ale v jednom pekařství nabídli plat sedm tisíc hrubého měsíčně, odmítla jsem. Víc jsem v tu dobu brala na podpoře.
Dostala jsem se do stavu rezignace
Jenže postupně jsem se dostala jsem do stavu, kdy jsem ochotná vzít skoro cokoli, jen mít práci! Bydlím ve středně velkém městě, jsem ochotná dojíždět i do okolních obcí, ale co do počtu příležitostí si připadám, jako bych žila na samotě. Nikde nic. Asi třikrát se mi naskytla jednorázová brigáda, ale vydělala jsem si pár stokorun – a byl zas konec.
V posledních měsících už jsem navíc rezignovala. Je hrozně těžké se přinutit ráno vstát a aktivně hledat, když víte, že je to marné, že o vás nikdo nestojí. Vstávám čím dál později, můj den ztrácí pravidelný řád. Zpočátku jsem se snažila volno vyplnit sebevzděláváním, ale v současném rozpoložení už se k tomu nedokážu přinutit, připadá mi to k ničemu. Navíc jsem se celkově začala zanedbávat, protože beztak jen sedím doma v teplákách.
Co jsem na začátku odmítala připustit, se mi teď jeví jasně – nechtějí mě zaměstnat kvůli mému věku. Nikdo mi to nahlas neřekne, ale firmy zkrátka chtějí „mladé a dynamické“ zaměstnance a ne ženskou, která je v jejich očích opotřebovaná, pomalá a se zastaralými vědomostmi. Nerozumím tomu trendu, oproti mladým má moje generace řadu jiných předností – dlouholeté zkušenosti, nadhled, trpělivost, pečlivost, ale nikoho to nezajímá.
Říkám si, že už mám asi jedinou šanci – přestěhovat se za prací minimálně do krajského města nebo i do Prahy. Jenže starosti a náklady s tím spojené mě zatím odrazují.
Helena, 50 let