Téma (ne)šťastné lásky až za hrob a s ní související žárlivosti se táhne historií odnepaměti a vypadá to, že jej řešíme všichni. Možná je tedy zbytečné se tím zabývat. Přesto … proč nás tolik užírá? Proč si toužíme někoho přivlastnit? Proč si tolik ubližujeme?
Můj vlastně obyčejný příběh začal před 25 lety, kdy jsem se rozešla se svou první láskou, chlapcem, kterého jsem měla moc ráda a on mě, ale vztah se přirozené rozpadl, zřejmě pro naši nezralost a touhu zkusit něco jiného. Bylo nám tehdy oběma 23 let a „život začínal“.
Já jsem prošla několika krátkými vztahy a brzy poznala svého muže. Vdala jsem se a dnes máme tři dospělé syny. Moje tehdejší láska Honzík, který náš rozchod nesl hůř, se také brzy oženil. I on má rodinu, podniká a žije v sousedním městě. Jednou za čas se potkáme, pozdravíme, usmějeme a to je všechno. Nedávno jsem ale nabourala auto a musela s ním do nejbližšího servisu, kde shodou okolností Honzík pracuje. Byla jsem ráda za pomoc, a tak jsem ho potom ještě pozvala na kávu do restaurace.
Povídal mi o sobě a o dětech, kterým se věnuje a má je moc rád, ale posteskl si, že jeho žena je žárlivá tak moc, že mu to ničí život. Popisoval mi prohledávání mobilu a mailu a nekonečné diskuze, které se točily dokola. Největší šok jsem ale měla z toho, že prý žárlí nejen na sousedky a kamarádky, ale i na mě, na bývalou lásku. A to jsme 25 let po rozchodu a prakticky se nevídáme. Jenže prý mu doma našla jednu naši společnou fotku, kterou si schoval na památku, a od té doby mu stále předhazuje, že mě měl rád asi víc než ji, že se určitě scházíme a že ji se mnou možná i podvádí. A to podotýkám, že jsme se my dvě ani jednou nepotkaly a osobně se neznáme.
Když jsem potom doma o všem přemýšlela, nedovedla jsem pochopit, kde se v lidech bere potřeba svého partnera hlídat, traumatizovat a sledovat jeho život, zda se náhodou nepodívá nebo neusměje na někoho jiného. Vždyť věrnost se nedá vynutit, ani toho druhého nemůžete uhlídat, tak proč si kazit život výčitkami.
Je mi to líto a ráda bych mu pomohla a jeho ženu ujistila, že nemusí mít strach, protože náš vztah je dávno minulostí a já jsem šťastná se svým mužem a svou rodinou. Ale na druhou stranu nechci zasahovat do cizích záležitostí, které se mě vlastně netýkají. Tak si jen občas vzpomenu na svou první lásku a jsem vděčná osudu, že mi nadělil partnera, který mě má rád, a přitom mi dává volnost.
