Strávit brunch s Jiřím Kornem znamená podniknout intenzivní cestu napříč časem, styly, módou a aktivitami, na které řada lidí nikdy nebude mít odvahu. Anebo na ně nikdy nedosáhnou přes propletenec vlastních předsudků. Když společně usrkáváte kávu s člověkem, který i přes svůj věk a fyzickou křehkost obdivuje adrenalinové sporty a extravaganci a o mladé generaci mluví s úctou a nadšením, myslíte na to, že takhle nějak byste chtěli zestárnout. Stále se dívat na svět přes ty hezčí brýle, i když už máte dávno právo na to je vyměnit. Psychologům a životním poradcům prý Jiří Korn nerozumí. A nejspíš by je nepotřebovala ani řada z nás, kdyby měla možnost strávit chvíli ve společnosti zpěváka a tanečníka, který s hranicemi pracoval vždycky po svém.
O tom, že šaty dělají člověka, už zpíval Jan Werich. Vytváříte si na základě oblečení o někom, koho neznáte, obrázek? Je styl něco, přes co můžeme svoje okolí číst?
Nejsem si jistý, jestli se dá člověk na základě stylu úplně číst. Je to doplňující věc, i když milá a důležitá. Když potkáte někoho, kdo je hezky oblečený a na kom je vidět, že ho práce s módou baví, osloví vás to, může vám to udělat radost. Mně se ale zároveň v podstatě líbí současná móda mladých – taková ta urousanost, spadlé džíny a triko, doprovázené výrazem ve tváři, který vyjadřuje jakoby negativní přístup k životu. U stylu obecně hodně záleží na tom, v jaké době a kde v té společnosti se pohybujete. Nedávno jsem koukal na dokument o Sex Pistols a byl jsem tím totálně fascinovaný. Na jedné straně ten strašný humus a špína, na druhé nesmírná originalita, otevřenost a nekonvenčnost, které jsou pro mladé publikum samozřejmě nesmírně přitažlivé. Zajímavé ale je, že byť byli Sex Pistols asi první punkrocková skupina, k následnému punkrockovému designu se už nehlásili. Vždyť na ty kožené bundy ani neměli peníze.
Co říkáte na názor, že lidi, kteří příliš řeší módu a styl, jsou povrchní?
V některých případech to tak asi být může, ale jestliže pouze slepě nenásledujete módní trend, ale jen z něj vycházíte, pracujete se svými nápady a vytváříte tak vlastní osobitý styl, pak přece o povrchnosti nemůže být vůbec řeč. To musí být každému jasné. I tomu, kdo stylistický talent nemá a móda ho nezajímá. Skvělé je, že sám člověk ani nemusí módě rozumět. Stačí, když máte někoho, kdo vám poradí, vás pak na základě toho taky něco napadne... Je to neustálý proces. U módy se všechno strašně rychle mění. Nic netrvá věčně.
Které z těch různých období, jimiž jste během své kariéry prošel, vám nejvíce konvenovalo?
Já vám nevím. Když se podívám na třicet let staré věci, musím se nad tím pousmát. Stárne to. Pro mě bylo nejkrásnější období, když jsem dělal break dance. Tehdy bylo třeba spojit tanec s vhodnou muzikou a pódiovou prezentací. První breakovou hudbu mi napsal Víťa Hádl, pak Michael Kocáb a Ondřej Soukup. V době desky „Před odchodem zhasni“ jsem si vymyslel kapelu na playback, složenou z tanečníků breaku a z modelek. Vizuálně nám to dávalo na tu dobu výjimečné, nové možnosti prezentace. Já jsem zpíval naživo, kluci dělali, že hrají na nástroje, pak si od nich odskočili a udělali breakové sólo. Byla to velká dřina, ale strašně mě to bavilo. Pak jsem začal jezdit na snowboardu a během třetí sezony si na takovém malém kopečku utrhnul rameno. To moji další kariéru hodně ovlivnilo. Začal jsem víc dělat muzikály. Ale se 4TETEM pak taky přišla úžasná radost. Vždycky mě bavila síla hlasů ve sborech a designově je projekt díky spolupráci s Marií Markovou a Janem Bouškou taky velmi specifický. Vlastně nemůžu říct, že by mi někdy něco nekonvenovalo, každé období má svoje.
Ta vaše obrovská otevřenost vůči novým, netradičním věcem je obdivuhodná...
Jsem otevřený i věcem, které sám nedělám. Rád se nechávám fascinovat, odvazuje mě to. Do dneška mě třeba strašně mrzí, že jsem se nenaučil jezdit na skateboardu. Teď už s tím začít nemůžu. Kdybych upadl, hned si něco zlomím. Jsem na to ve svém věku příliš křehký. Nebo když vidím, co dnes předvádějí tanečníci na jevišti, to je tak famózní! Čiší z toho obrovská síla a zapálenost. Vždycky když něco takového objevím, dokáže mě to, byť jako pouhého pozorovatele, neuvěřitelně nadchnout.
Jak je možné, že zatímco když po mladém, současném žánru sáhne někdo z vašich kolegů, působí to většinou dost trapně, a u vás je to pokaždé tak autentické a „správné“?
Ono to je asi tím, že se mi to líbí. Ale taky nejsem kolikrát přesvědčený, že to zvládnu. Ve studiu se to dá naštěstí zkoušet. Pak samozřejmě já nebo někdo, s kým na tom dělám, musíme zdravě posoudit, jestli je to přijatelné nebo ne. Kdyby nebylo, tak se s tím nikde vytahovat nebudu. Sebereflexe je tady velmi důležitá.
Na jedné straně stojíte vy s koloběžkou, snowboardem, sukní a hip hopem a na té druhé většina lidí, kteří se bojí vystoupit z konformity, přestože dnes mají otevřených víc dveří než kdy jindy.
Česká společnost je konzervativní, ale ono je to tak svým způsobem všude. Na Sex Pistols taky nereagovala tehdejší společnost pozitivně, přitom Anglii vnímáme jako otevřenější. Vždy je to otázka toho, co je člověk schopný vydržet, protože ten tlak většiny je zkrátka velký. Když jsem měl na sobě kdysi dávno něco vyloženě extravagantního a lidi si mě prohlíželi, styděl jsem se. Ale holt to musíte ustát. U mě to začalo tím, že jsem chtěl jako dítě kovbojské šaty. Když mi bylo devět, můj táta mi je na bruselském EXPO sehnal. Byl to úžasný kostým se vším všudy – kožené kalhoty, doplňky, pistole, klobouk... Oblékl jsem si je, když jsme se jeli koupat do Šárky, ale jakmile jsem vlezl do tramvaje, uvědomil jsem si, jakou jsem udělal chybu. Všichni na mě zírali a mě to totálně zlomilo. Pak už jsem si ten kostým nikdy neoblékl. Mohl jsem se na to vykašlat, ale to jsem jako malý ještě nedokázal. To byl tedy můj první experiment.
A vaše experimenty v pozdější době, to byly vaše nápady, nebo je to práce stylistů?
To jsou nápady stylistů. Spolupracoval jsem hodně s Tatianou Kovaříkovou a v módě se trochu pohyboval. Samozřejmě se mi líbí věci zahraničních návrhářů. Když venku vlezete do butiku, najdete tam pokaždé něco zajímavého. Zpracováním, materiálem, nápady, i košile jsou úplně jiné... Až když to poznáte, zjistíte, co je na tom zvláštního. V té naší branži jsme byli dřív trochu omezení, moc se toho sehnat nedalo. Až jsem pak potkal Mařenku Markovou, která mi s oblékáním pomáhá dodnes. Má obrovské zkušenosti a hlavně tím oborem žije a miluje ho. Nasbírala milion výstřižků, materiálů a rekvizit, vždy ví, kde co je a jak to zkombinovat. A má takovou fantazii! Za to ji miluju. Když něco vymyslí, nemůžu nesouhlasit, protože je to dokonalé a funguje to. Nedávno jsem taky narazil na českou značku Chatty, to jsou moc šikovné holky. Kdykoli, když to jde, si u nich něco nechávám ušít.
Kdo vás nejvíc oslovuje ze zahraničních návrhářů?
Všechny si nepamatuju. Známé značky všichni známe, ale ty alternativní a výstřední... Já to dělám tak, že si prohlížím ty nádherné fotky v časopisech, a když mě něco zaujme, snažím se to sehnat. Baví mě například věci od Gallianiho. Má krásné, ulítlé nápady. Bohužel to stojí tolik peněz, že kdyby to člověk všechno chtěl, musel by udělat banku. Na druhou stranu, když se vám v profesi daří, je dobré do těch věcí investovat. Můžou vám přinést něco nového. Všechno je to úžasně propojené.
Když jsme u toho šatníku, prý si potrpíte na pořádek.
To je sice pravda, ale zároveň vím, že to dostatečně nezvládám. Nikdy jsem to neměl úplně dokonalé. Dovedu si představit, že by to mohlo být, ale musel by to za mě někdo dělat. Dávám rád věci do krabiček a na svoje místo. Potřebuju mít jistotu, že když něco hledám, najdu to tam, kde to má být. A nejvíc mě vytáčí, když lidi kolem mě věci na své místo nevracejí.
Žít s vámi asi musí být docela legrace, že?
No, to musí být strašné.
Ve kterých oblastech vašeho života se ta touha po řádu ještě projevuje? Máte třeba rád pravidelný životní rytmus?
Konkrétní rytmus a řád vám dá práce, ale když projekt skončí, je to pak zase všechno jinak. Když jsme například zkoušeli Addams Family, vstával jsem v šest ráno, celý den byl v divadle a chodil spát velmi pozdě. Nebo když jsme pracovali na Mozartovi v Ypsilonce. Jak chodím všude raději o dvě hodiny dřív, tak jsem si vzal texty, sedl si pokaždé ráno někam na kafe a tam se jim věnoval do té doby, než začala zkouška v divadle. Pak ale najednou tohle dělat nemusíte a vy nevíte, co se sebou. Musíte si vymýšlet, proč vstát, proč někam vyrazit. Nejhorší je, když máte volno a neděláte nic. Právě proto jsem si teď zablokoval záda. Válel jsem se tři dny v posteli a to mám za to.
Vy tedy asi s prokrastinací moc problém nemáte...
Co to je?
Chorobné odkládání povinností.
Aha, to je zajímavé. Každopádně s tímhle problém vážně nemám. Každý máme tendenci věci, které jsou nepříjemné, odsouvat. Pravda, některé se vyřeší samy, ale jinak je dobré se k nim stavět čelem. Když máte nějakou starost, furt se vám točí v hlavě. A na to pak začnou navazovat další starosti.
Jak se díváte na současný trend koučů a životních poradců?
Ve své podstatě si musí člověk stejně všechno vyřešit sám. A když už se člověk musí s někým radit, měl by si aspoň umět vybrat takového partnera pro spolupráci, který mu bude sympatický a bude mít určitou úroveň. Já jsem ale psychology nikdy úplně nepochopil. Jednak mám problém někomu uvěřit, a taky si nedokážu představit, že by mi někdo mluvil do života. Ale je pravda, že v golfu má každý hráč svého psychologa. Jde tam hlavně o to, aby si věřil. Strach je strašná zmije. Někdo vede třeba o sedm ran a pak tři poslední jamky zkazí tak, že se propadne někam úplně do háje. Přitom to mohl vyhrát. Nevím, co psycholog takovému hráči radí a jestli to vlastně vůbec pomáhá. Stejně je na každém z nás, jestli se s tím dokážeme vypořádat nebo ne.
Není jasná paralela mezi úspěchem a schopností koncentrace?
Spíš mezi úspěchem a hlavou. Důvěra sama v sebe a zdravá drzost jsou klíčové. V jakémkoli sportu je tak šílený tlak... Obdivuju všechny, kteří to zvládají. Já jsem nikdy nic neudělal bez chyby a jsem neuvěřitelný trémista. Kdyby v padesátých letech nezačaly ty kapely, nejspíš bych se ani nikam nedostal. Na žádném pěveckém konkurzu bych neuspěl. Já bych tam ani nešel. Fakticky, když máte trému, váš výkon jde o padesát procent dolů. Naopak když jste v klidu, začne to krásně kvést. Pak jsou taky lidi, kteří jsou drzí a nic neumí. Ti se sice dostanou dál, ale není z toho cítit to, co by z toho mělo být cítit. Chybí tam to srdce.
Když jste v průběhu své kariéry prošel tolika různými styly, jak to máte se spolupracovníky? Jste ten, který nechává lidi za sebou, nebo udržujete dlouholeté vztahy?
Když člověk potká někoho, s kým si rozumí, nemůže ho přece nikdy opustit. To nejde. Věci, které mají smysl, vznikají jen za předpokladu, že se lidi poznají, rozumí si a je jim spolu dobře. S někým, kdo je šikovný, ale je debil, přece nic dělat nemůžete. A když někdo není debil a pracujete s ním rád, přece ho za sebou nenecháte kvůli nějaké kravině. A když se někomu zrovna nedaří, tak ho přece taky neopustím. Naopak mu musím pomoci. Všichni bysme si měli takto pomáhat.
Autor: Ivana Marcinová
Článek vyšel v časopise ForMen.