Loni jste si poprvé vyzkoušel roli režiséra. Jak jste s filmem Pojedeme k moři, který bude mít premiéru 10. dubna, spokojen?
Moje vize se splnila na sto procent. Film je natočený přesně tak, jak jsem chtěl. Pokud se to nebude líbit divákům, neúspěch beru na sebe, protože všichni splnili přesně to, co jsem očekával. Film vypadá tak, jak jsem si ho vysnil.
Chytla vás režie?
Chytlo mě to, to je pravda. Všichni se mě dopředu ptali, jestli v tom budu pokračovat, a já říkal, že ne, ale teď bych docela rád dělal ještě něco dalšího.
K filmu jste psal i scénář. Co vás k tomu vedlo?
Přečetl jsem si knížku Marka Haddona Podivný případ se psem, která je jakoby psaná autistickým dítětem. Je to tak dobře napsané, že i když jsem věděl, že to napsal Mark Haddon, měl jsem pocit, že jsem četl knížku od dítěte. Byl to pro mě velký zážitek, se kterým jsem se do té doby jako čtenář ještě nesetkal. A řekl jsem si, že tohle by přece mělo jít i ve filmu. Tak jsem se o to pokusil.
Jak jste vybíral herce? Psal jste některé role konkrétním hercům na míru?
Když jsem to psal, tak vůbec ne, ale vcelku záhy, když jsme začali řešit obsazování, jsem do hlavní role chtěl Ondru Vetchého. Přestože je vlastně už legenda, mám pocit, že jako jedinému z této kategorie mu můžu svěřit jakoukoli roli, protože je hrozně proměnlivý. My jsme navíc velcí kamarádi. Pokud vím, lidé se ho trochu bojí, mají z něj respekt, je pro ně takový všelijaký, ale pro mě je naopak velmi čitelný. Já ho vnímám úplně jinak, věděl jsem, že se mi s ním bude dobře komunikovat a že s ním bude dobrá spolupráce.
Naplnil vaše představy?
Ondra snad ještě ve filmu nezahrál špatně. Neříkám, že nehrál nikdy ve špatných filmech, ale nikdy jsem ho neviděl hrát blbě. S tím, že tam sedne, jsem počítal. Pro mě jako pro debutanta byl důležitý i jeho přístup k práci a ke kolegům na place. To je jako ohňostroj, musíte všechny naladit tak, aby ve správnou chvíli, kdy spustí kamera, všechno vyletělo do vzduchu ve správném pořadí a intenzitě. A on, aniž by nějak zasahoval do mojí práce, mi pomáhal.
Teď od režie zpátky k vašemu herectví. Od Snowboarďáků a Rafťáků jste se posunul k charakterním rolím. Jak se v nich cítíte?
Asi se to hraje o něco líp než komedie. Ale nemám pocit, že by šlo o nějaký náhlý skok, spíš to bylo příjemně postupné a občas ještě i nějakou komedii natočím. Myslím, že každý herec je rád, když může ukazovat svůj rejstřík, a pokud si na něco nemůžu stěžovat, tak je to tohle. V jeden rok jsem natočil Čtyři slunce, Konfidenta a Probudím se včera, což jsou úplně odlišné žánry.
Nikdy jste nevnímal škatulku: Kotek + Mádl = Snowboarďáci?
Víte, že ani ne. Něco takového se nabízelo, ale mimo ten první rok taková škatulka vůbec nebyla. Nebo možná u běžného televizního diváka, mezi filmaři jsem ji necítil nikdy. Za to moc děkuji. Hned po Snowboarďácích mi byla nabídnuta role ve filmu Báthory. Také jsem záhy natočil Gympl, to sice je film o mladých lidech, ale bylo to zase něco úplně jiného. 8
Váš první film Snowboarďáci byl velmi populární. Co se po něm dělo?
Samozřejmě že se vám pak život totálně změní.
K lepšímu?
Já mám takovou neurózu, nerad totiž ztrácím čas. Jinak jsem víceméně kliďas, takže moje Evička to pak nemůže vydýchat. Proto se těším, až mě to přejde.
Rád se bavím, to ano, ale když mám pocit, že už to moc dlouho trvá, že se nic neděje, chytne mě takový malý rapl. A potřebuji něco rychle dělat, využívat čas užitečně. Než přišli Snowboarďáci, měl jsem pořád co dělat. Hrál jsem hokej, jenže pak jsem se zranil, takže mi ten skok do světa filmu velmi pomohl k tomu, abych čas, který mi byl tady na Zemi přidělen, zase efektivně využíval.
Nelitujete toho, že jste nemohl zůstat u hokeje?
Dneska už ne, protože s touhle profesí můžu mnohem víc cestovat, poznávám různorodější lidi, kvůli každému filmu se musím něco nového naučit. A hlavně po mně něco zůstává. Samozřejmě když vyhrajete olympiádu, taky po vás něco zůstane, ale takhle dobrý bych určitě nebyl. Ta popularita je vlastně dobrá známka věci. I když na vás na ulici zavolají debile, pravděpodobně viděli váš film. Takže i to je nějaké ocenění vaší práce, že se k lidem dostala. Jinak mám ještě firmu na elektrické koloběžky, takže se nenudím.
Jak vás napadly koloběžky?
Můj kamarád Pepa, který je vyučený elektrikář a pracuje v opravně elektrických kol, si jednoho dne spíchnul první keltskou verzi HUGO Bike, jak tomu říkáme. Je to koloběžka, která má vepředu velké kolo a vzadu malé a je silná jako motorka. Má dojezd až sto kilometrů, jede pětadvacet kilometrů za hodinu a může i víc, ale my to limitujeme, aby se na ní mohlo jezdit bez řidičáku. Když mi tu koloběžku ukázal, hrozně se mi líbila. Jezdil jsem na ní po Stromovce v Budějicích a děti na mě volaly, jestli si ji můžou půjčit. Byla to paráda! Já nejsem vůbec podnikatelský typ, ale i kdybych z toho neměl mít v životě ani korunu, přesto bych si přál, aby se naše koloběžka stala běžným dopravním prostředkem. Když dnes zahlédnu, jak někdo jede na HUGO Bike, mám fakt radost. Je to skoro víc, než vidět svůj film.
Stavíte reklamu na koloběžku na svém jménu?
Ano, ale přiměřeně. Nechci, aby to vypadalo, že jsem zaplacená reklama. Chci, aby lidi pochopili, že jde opravdu o můj produkt, že to vzniklo u nás v Budějicích. Je to pořád ještě ruční výroba, koloběžky děláme na zakázku.
Sám na HUGO Bike jezdíte?
Jezdím. Má to opravdu ohromný dojezd, takže je to i meziměstská doprava. Lidé na HUGO Bike jezdí třeba trasu Budějice–Písek. A pokud se nám to podaří, příští rok by naše koloběžka měla mít dojezd sto dvacet kilometrů, to už je opravdu jako motorka.
Vydělává vám prodej elektrických koloběžek?
Pokud chcete být poctivák a děláte v oblasti dopravy, musíte mít certifikát úplně na všechno. Takže počáteční investice byla ohromná a my se pořád ještě teprve rozjíždíme, byť vcelku sebejistě. Běží to dva roky a říká se, že ve třetím roce se to láme. Jednou někdo to naše podnikání přirovnal k vynálezu plechovky. Když se začalo pití prodávat v plechovce, lidi nejdřív nechápali proč, byli zvyklí pít ze sklenice nebo z láhve. Jenže ono je to praktické. Vypadne to z automatu, vypijete to, zmačkáte, vyhodíte a ještě se to dobře recykluje – funguje to skvěle, jenže trvalo dlouho, než to lidi pochopili. Stejně tak my nejsme ani kolo, ani motorka, lidi na to nejsou zvyklí. Takže naše originalita a všechny vymoženosti a vlastnosti, které HUGO má, jsou teď paradoxně naší slabinou, což se jistě brzy obrátí. Tak už to u revolučních věcí bývá.
Další do výčtu vašich profesí je moderování. To jste si asi nejvíc užil s Vojtou Kotkem v televizním Stahováku. Měl pořad s vtipnými scénkami z internetu vůbec nějaký scénář, nebo šlo o improvizaci?
Měl scénář, ale psali nám ho na míru, protože znali náš humor.
Řekl bych, že to tehdy byl na Nově nejoblíbenější pořad. Nemyslím divácky, ale pro ostatní kolegy. Bylo to hrozně populární, když měl někdo volno, vzal si kafíčko a šel se kouknout, jak točíme Stahovák, bavila je ta atmosféra. Pořád říkám, že ani tak nešlo o to, co jsme tam dělali, ale bylo to, jako když se díváte na děti na písečku. Prostě vás baví to, jak je to baví. Byla to jedna z nejpříjemnějších prací a byly za to konečně nějaké peníze.
Pro mě není hlavní zdroj obživy herectví, ale hlavně moderování. Jeden z velkých předsudků, který jsem se jal vyvracet, je ten, že filmoví herci mají hrozně peněz. Kdybych hrál hokej v druhé nejvyšší soutěži v Česku, vydělávám víc.
Máte za sebou i politickou agitku – video Přemluv bábu. Jak na tento krok dneska pohlížíte, udělal byste to znovu?
Pokud by byla situace jako tehdy, tak určitě. Ale není to moje náplň práce, nechci a priori komentovat společenské dění, přesto myslím, že to bylo správně. Navíc mi to otevřelo dveře k trochu jinému uvažování. Také jsem pochopil, jak funguje masa a zároveň jsem se zúčastnil spousty zajímavých konverzací jak v běžném životě, tak i v oficiálních politických debatách, které jsem absolvoval. Byla to pro mě velká zkušenost.
Sledujete politiku i dnes? Máte tendenci se nějak angažovat?
Kdyby bylo nejhůř, tak asi ano. Ale tehdy jsem v tom byl hodně ponořený. Teď hodně cestuji, pořád mám přehled, ale už to není takové jako předtím. Obecně ale myslím, že politiku by měl člověk sledovat, a když je potřeba, tak se zapojit.
Čím jste se v zahraničí zabýval?
Studoval jsem v USA scenáristiku a často jezdím na jazykové kurzy němčiny a italštiny. Na němčinu jezdím pořád do Berlína, s italštinou to střídám, už jsem byl asi na deseti místech na dva až tři týdny. Je to asi jediné, za co pořádně utrácím. A taky za hudbu, filmy a knihy.
Cestujete vůbec někdy jen tak, abyste si třeba jen odpočinul?
To moc ne, to mě nebaví, potřebuju mít v cizině co do činění. Rád ale jezdím na filmové festivaly, když mě někam pozvou do poroty, velmi mě to těší, to je super. A teď bych měl jet do Tibetu učit děti anglicky, tak doufám, že to vyjde.
Teď studujete jazyky, ale herectví jste nikdy nestudoval. Proč jste nešel na hereckou školu?
Nebyl důvod. Začal jsem točit v šestnácti, když jsem byl na gymplu, pak jsem chtěl dělat žurnalistiku, proto jsem šel na vysokou studovat masmédia, a teď bych si chtěl dodělat titul Master ze scenáristiky, to mám ještě před sebou. Pak třeba nakonec na tu uměleckou školu půjdu. Moje profesní dráha tak nějak předběhla tu akademickou. Vůbec ale nesdílím názor, že by škola byla v těchto oborech k ničemu.
Trochu lehčího žánru je film Vejška, který měl premiéru v lednu. Vy máte vysokou školu za sebou, jaké to bylo se tam vrátit, i když jen před kamerou?
Gympl jsem také točil až po maturitě a bývalí spolužáci mě museli učit kouřit. Teď už jsem po své vejšce tři roky. Ten film zestárl s námi a s našimi diváky, je to takové dospělejší. Bylo to zajímavé natáčení, třeba jsem se dozvěděl, jak se od té doby posunulo graffiti - nesprejuje se už jen spreji, ale třeba na dálku požárním hasičákem. Jsem hrozně rád, že jsem Vejšku dělal. Říkali jsme si, že další díly budou Pracák, pak Důchoďák... (smích)
Debut Jirky Mádla… film natočený na foťák
V produkci společnosti Bio Illusion a České televize natočil Jirka Mádl svůj režisérský debut Pojedeme k moři, ke kterému zároveň napsal i scénář. Tvůrci film krátce představují takto:
Hrdinou příběhu je desetiletý kluk Tomáš (Petr Šimčák), který k narozeninám dostane fotoaparát a rozhodne se, že natočí film jako Miloš Forman. Stane se tak vypravěčem, kameramanem i režisérem hluboce lidského příběhu, v němž poznáme jeho rodinu, maminku, tatínka, babičku, školu a kamarády.
Příběhu nechybí ani velké detektivní pátrání po tatínkově tajemství. Tomáš otce podezřívá, že má „jinou paní“ a rozhodne se, že udělá vše pro to, aby táta zůstal s nimi. A to vše optikou dětského bezelstného pohledu, dětskou upřímností, která někdy až bolí, ale i s velkým smyslem pro humor. Nakonec malý Tomáš diváky dovede i k odhalení velkého rodinného tajemství, které vyrazí dech a dojme…
V hlavní roli fotoaparát
Digitální zrcadlovky hrají ve filmu v podstatě jednu z hlavních rolí. Má ji jak hlavní hrdina, tak se i objevila na místě hlavní kamery. Tento snímek se obešel bez filmových kamer – celý byl natočen na Nikon D4. Zatímco doposud se filmaři osmělili zrcadlovkami natáčet spíše jen reklamy nebo dokumenty, film Pojedeme k moři bude jeden z prvních celovečerních snímků, který je kompletně natočený digitální zrcadlovkou.
Herecké obsazení: Petr Šimčák, Jan Maršál (Gympl, Modrý tygr), Ondřej Vetchý, Miroslav Táborský, Michaela Majerníková, Jaroslava Pokorná a další.
Režie a scénář: Jiří Mádl
Producent: Miloslav Šmídmajer
Zde se můžete podívat na trailer k filmu:
Rozhovor vyšel v časopise FORMEN