1. července tomu bylo už jednačtyřicet let, co zemřel herec, spisovatel a dramatik Jiří Voskovec. Pro Čechy je nerozlučně spjatý s Janem Werichem, ačkoliv spolu pracovali jen ve 20. a 30. letech 20. století. Mimo jiné i proto, že mnohá jejich díla jsou nesmrtelná. A to Jiřího Voskovce čekala ještě druhá kariéra v USA.
Nikde nebyl úplně „doma“
Jiří Voskovec se narodil 19. června 1905 v Sázavě na Benešovsku. Jeho otec se jmenoval Vilém Wachsmann, ale jméno si nechal počeštit. A nebyla to první změna jména, kterou Voskovec během svého života zažil. Když se později přestěhoval do Ameriky, žil tam jako George Voskovec, jeho příjmení ovšem bylo komoleno na Voskovek. Matka se jmenovala Jiřina Pinkasová a byla Francouzka.
Otec byl vojenským kapelníkem, který jako slavjanofil přijal pozvání ruského cara stát se dirigentem jeho 108. pěšího pluku ve Vilniusu. Starší bratr a sestra se narodili v Rusku. A on, nejmladší z dětí, se stále „cejtil vošizenej“, protože se nenarodil v žádné z těch pohádkových zemí. „Já byl vlastně v exilu odjakživa, nikdy jsem docela nepatřil tam, kde jsem byl. Jako by se mi pořád stýskalo po nějaké době, po nějakém místě,“ řekl na podzim roku 1974 herec Jiří Voskovec v rozhovoru, který s ním pro exilový časopis Listy vedl Antonín Jaroslav Liehm. Voskovec měl ovšem silný vztah k češtině, přestože žil víc než půl života v zahraničí, pořád češtinu používal v celé její košatosti a hravosti.
Co přinesla emigrace duu V+W? Podívejte se na video:
Seznámení s Werichem
Rodina Voskovcova se jako starý vlastenecký rod po založení republiky stala honorací. Jiří tak mohl nejen studovat na reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze, ale byl dokonce vyslán na studia na gymnázium Lycée Carnot v Dijonu ve Francie, stipendium mu zařídil sám Eduard Beneš, který byl absolventem práv na tamní univerzitě. Na gymnáziu v Praze vedl astronomický kroužek a astronomie ho nesmírně bavila. Profesor matematiky mu ale naznačil, že na astronomii je zapotřebí matematiky a že místo koukání do dalekohledu se bude muset tento předmět naučit. Během čtrnácti dnů se prý Jiří Voskovec rozhodl, že astronomem nebude a „vocit se ve světě umění.“
S Janem Werichem se seznámil už na základní škole a později spolu studovali právě na gymnáziu v Praze. Za Werichem pak jezdil z Francie na prázdniny, vyprávěl mu o návštěvách divadel a cirkusů, které v Paříži podnikal, a spolu se pokusili prorazit jako literáti. Nakonec napsali píseň Kupuju hrobku, prodávám hrobku, jež se stala základem jejich první hry Vest Pocket Revue = Revue z kapsičky u vesty. Úspěch hry byl obrovský, tak se dvojice spojila s Osvobozeným divadlem a zprofesionalizovala se.
První emigrace
Protože Osvobozené divadlo reagovalo na nástup fašismu a upozorňovalo na jeho nebezpečí, museli v roce 1938 divadlo zavřít. Jiří Voskovec věděl, že by je Hitler zničil, kdyby zůstali. Přesvědčoval Wericha, jeho ženu Zdenku i dalšího spolupracovníka z divadla Jaroslava Ježka, kteří chtěli zůstat v Čechách, k emigraci. Na začátku roku 1939 tak emigrovali do Pensylvánie v USA. Neměli se zde příliš dobře. Hráli své staré hry pro krajany v New Yorku, Clevelandu a Chicagu, ale bez velkého úspěchu, protože diváci byli zvyklí na něco jiného a nechápali jejich situační humor. Časem však smůlu prolomili a měli se lépe.
Jan Werich se z Ameriky do Československa vrátil už na podzim 1945. Jiří Voskovec přijel až o rok později. Oficiálně kvůli tomu, že se rozváděl a znovu ženil, ve skutečnosti se mu ale nechtělo a udělal to jen kvůli svému kamarádovi. Zřejmě se neplánoval zdržet dlouho, protože si nezažádal o československé občanství a vydržel v zemi jen dva roky, během nichž se s Werichem snažili o obnovení Osvobozeného divadla. Když se politická situace začala zhoršovat, odjel Voskovec podruhé. Rozdělení dvojice Voskovec–Werich ze začátku nesli jejich příznivci nelibě, nakonec si ale museli zvyknout.
Druhý začátek
Z Československa odešel nejdříve do Francie, táhlo ho to ale do USA. „Jednou napsal, že mezi sebe a komunismus chtěl postavit oceán,“ vysvětloval literární a divadelní kritik Vladimír Just v pořadu Potréty v Českém rozhlasu. Po příjezdu do země v roce 1950 se stal obětí mccarthismu, tedy pronásledování a perzekuce komunistů či s komunismem smýšlejících lidí. K nařčení tehdy nebyl potřeba téměř žádný důkaz a s obviněnými se nakládalo jako s nepřáteli. Jedenáct měsíců byl proto Voskovec internován na ostrově Ellis Island kvůli podezření, že je sympatizantem komunismu. Někteří si totiž mysleli, že jeho filmy z 30. let, například Hej rup!, tento myšlenkový a politický směr propagují.
Po propuštění se vrátil k herecké kariéře. Hrál na Broadwayi, kde se prosadil mezi přední umělce, kteří se objevovali v hlavních rolích a na něž chodily tisíce diváků. Přesto se svou kariérou nebyl zcela spokojený, protože toužil psát a režírovat. Psal básně a eseje, své dva romány ani své paměti ale nedopsal, přestože už měl vydavatele. Manželé Škvorečtí a jejich nakladatelství '68 Publishers měli totiž o toto dílo zájem. Vlastně by se dalo říci, že na literární práci neměl čas, protože musel hrát, aby se uživil. Svůj literární talent naplno projevil v korespondenci, kterou posílal nejen bývalému hereckému kolegovi a příteli Janu Werichovi, ale i dalším významným osobnostem.
Ten zapomenutý
Jiří Voskovec je považovaný za méně důležitou součást dvojice Voskovec–Werich. Může za to částečně jeho druhá emigrace, která tuto spolupráci ukončila, a částečně komunistický režim, který se snažil vzpomínky na něj gumovat. Hry dvojice mohly vycházet jen pod zkratkou V+W a jeho jméno bylo ve veřejném prostoru skoro zakázané.
Přesto si Werich a Voskovec byli plnohodnotnými partnery. Zatímco Werich měl herecký talent od narození, Voskovec tak talentovaný nebyl. To, že byl vynikající herec, bylo dáno jeho nezměrnou pílí. Werich sršel nápady, Voskovec dokázal pohlídat linku představení.
Elegán až do konce
Měl elegantní knírek, někdy nosil askot a modrý baret a vypadal jako francouzský malíř. Objevil se v několika filmech, někdy v hlavní roli, jindy ve vedlejší. Hrál například jednoho z porotců ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů.
Poslední rok svého života prožil v Kalifornii, kde prodělal protirakovinovou léčbu. „Nejjednodušší na světě je stáří. Je to jako dětství: to nedůležitý člověk pomíjí a vocení to podstatný. Všechno se zdá takový čistší. Člověk sice zdaleka neví všechno, ale ví víc, díky zkušenosti a tomu, že už nemá moc času. Všechno dostává jinou barvu, jasnost,“ prohlásil asi čtvrt roku před svými pětasedmdesátými narozeninami. Zemřel 1. července 1981 na infarkt.