Doufáme, přejeme si, věříme… Jestli se nám štěstí v hledání toho pravého dosud vyhýbalo, vždycky tak nějak očekáváme, že se to v dalším roce zlomí. A právě to se Jiřině povedlo hned ze začátku nového roku. Společně s jeho příchodem na ni čekal nový začátek, kdy potkala vysněnou lásku.
Tři roky jsem žila bez vážného vztahu. Ne že bych tedy byla po celou dobu úplně sama. Sem tam krátkodobá známost, několik rande na seznamkách, občas se mi pokoušely dohodit známého moje dobré kamarádky.
Ač jsem věděla, že to nejspíš neklapne, pokaždé jsem na schůzku šla a doufala v zázrak. Ten se nikdy nekonal. Vždycky se časem ukázalo, že bych s těmito typy nemohla žít – jeden byl vyvoněný panák, který se pořád hlídal, aby vypadal dokonale, druhý jeho pravý opak – protože na zevnějšku přece nezáleží…
Docela jsem propadala zoufalství. Bylo mi dvaatřicet a ten pravý se ne a ne zjevit. Už mě taky nebavilo odrážet přihlouplé dotazy, proč dělám kariéru místo toho, abych se konečně usadila…
Když si v podobném duchu rýpl i můj gynekolog, že teď je ještě vhodný čas na otěhotnění, vyjela jsem na něj hodně podrážděně. Jako bych to sama nevěděla, jako bych to mohla nějak zázračně a rychle změnit. Všechno na mě dolehlo o to víc o svátcích, kdy se moje blízké okolí těšilo na reakce dětí u stromečku a vykládalo, co všechno dostanou…
V práci jsem si radši vzala už dva týdny před svátky dovolenou a odjela na Kanáry – zocelit si nervy a uniknout od svých černých myšlenek. Na Štědrý den jsem totiž chodila léta letoucí k mamince, byla sama a já jí nemohla udělat, že bych jí nepřišla zvednout náladu, byť jsem sama byla dost na dně.
Taky jsem pak vždycky ihned po večeři a rozbalení dárků utíkala jakoby domů na televizi, ale přitom jsem se stavovala v nočních klubech na drinky, abych otupila hlavu.
Ani Nový rok nebyl dnem z mých oblíbených, ale už byl snesitelnější. Přece jen už se zase blížil normální, všední čas, kdy jsem si svůj mindrák tolik neuvědomovala.
Loni jsme s kamarádkou odjely na chalupu její rodiny do malého městečka na Vysočině. Nehodlaly jsme vystrčit celé tři dny nos z objektu. V plánu bylo nezřízeně jíst, míchat drinky, číst hodiny denně a poslouchat pecky našeho mládí. V tomhle duchu jsme prožily silvestra.
První den nového roku jsme se chtěly alespoň projít na čerstvém vzduchu, a tak jsme to spojily s omrknutím místního ohňostroje.
Byl skromný, ale nálada kolem neskutečná. Místní navařili, napekli, vše prodávali v provizorních stáncích, všude plály ohně, povídalo se, smálo. Kolem pobíhaly děti s prskavkami.
A právě jedno se ke mně přimotalo tak nešťastně, že mi vypálilo díru do kabátu. Lidi kolem přiskočili, hasili a jeden ze sympatických mužů se pořád dokolečka omlouval, hrozně ho mrzelo, co mi jeho dcera způsobila. Okamžitě sáhl do peněženky a do ruky mi vrazil tři tisíce, ať si koupím kabát nový.
Dohadovali jsme se, protože se mi to zdálo moc, navíc jsem doufala, že mi černý kabát šikovná švadlena opraví za pár korun. Nakonec jsem si peníze vzala pod podmínkou, že si spolu dáme druhý den ve vinárně dvojku.
V tu dobu jsem už totiž věděla, že je na dceru sám, že od něj žena odešla. Vyklubala se z toho láska jako trám. Zrovna se společně všichni tři těšíme, kdy se náš nový přírůstek vyklube na svět.