S tchyněmi občas bývají problémy, o tom se již přesvědčila nejedna snacha. Jiřina ale řeší problém rivality mezi oběma babičkami, které bojují nejen o přízeň dětí, ale i tchána.
Když jsme se s manželem brali, měla jsem radost, že si moje i jeho matka padly do oka. Obě jsou přibližně stejně staré (dnes se pomalu blíží důchodovému věku), obě mají rády společnost, dobře se oblékají a mají přehled o dnešním světě. Můj otec si s mým tchánem taky porozuměl, našli společnou řeč, když zjistili, že oba holdují rybaření. Všechno vypadalo idylicky, jen jsem si neuvědomila, že je té pohody možná až příliš.
Když se nám narodily dcery, dnes jim je deset a dvanáct let, obě babičky se radovaly, dokonce plánovaly, jak budou vnučky společně hlídat, nebo je brát na dovolenou. Ale to mělo být až ve vzdálenější budoucnosti, dokud byly dcery hodně malé, trávili jsme dost času společně obě rodiny.
Nechtěla jsem nechávat děti dlouho ani u jedné ani u druhé babičky, nemáme to ani k jedněm rodičům daleko, a tak jsme se mohli vídat prakticky každý víkend.
V té době jsem si všimla, že tchán vyhledává při společných setkáních dost nápadně společnost mojí matky. Ta se mu nevyhýbala, viděla jsem, že ji tchánův zájem těší. Pochopitelně si toho zanedlouho všimla tchyně, a občas utrousila pichlavou poznámku. Můj manžel si ničeho nevšiml, ještě se vyjádřil, že vidím i to, co není.
Při rodinných oslavách, letním grilování i při výletech bylo čím dál zřejmější, že moje matka s tchánem flirtuje. A tchyně, aby nezůstala pozadu, upřela svůj zájem na mého otce… Očividně ho to potěšilo, ale mně se přestávaly tyhle vazby líbit, tušila jsem nedobré konce. Nic nepřekročilo formu flirtování, tchánové i tchyně to patrně brali jako hru dospělých, kterým my mladí nerozumíme.
Při jednom letním posezení u nás odešla moje matka pro nějaké pití do sklípku a za okamžik se vytratil nenápadně i tchán. Zábava pokračovala, pak se ale začala tchyně ohlížet po svém manželovi, a nakonec se ho vydala hledat. Můj otec jí rozjařeně šel s hledáním pomoct, ovšem nedopadlo to dobře, protože ztracence objevili až v příliš důvěrném hovoru. Trapná situace se dala vyřešit jedině rychlým rozpuštěním původně příjemného večírku.
Od té doby se babičky vzájemně „nemusejí“, společné víkendy jsou také dávnou minulostí. Nejhorší jsou hádky o vnoučata, babičky je mají rády, naše dcerky obě babičky také milují a netuší, proč se omezily společné rodinné programy.
Mně je za matku trapně, nemohu jí ten přešlap odpustit, tchyně zase někdy vede řeči, jako bych za chování tchána a mojí matky nesla vinu já. Manžel mi říká, že se zase tolik nestalo, že mám počkat, až se situace podle jeho slov „vstřebá“, jenže to není tak jednoduché.
Dohaduji se s vlastní matkou i s tchyní, kdy a jak dlouho budou naše děvčata u kterých prarodičů, a ti se jen předhánějí, aby získali přízeň dětí různými dárky. Vždycky jsem s tchyní vycházela dobře, v současnosti mi vadí její časté poznámky o tom, jak je moje matka nespolehlivá, a jak by mohla mít špatný vliv na naše děti. Takže pokud jdou děti k tchyni, snažím se je předat co nejrychleji, vyhýbám se tchánovi a s tchyní proberu jen to nejnutnější ohledně dětí.
Pokud jdou děvčata k mým rodičům, je to o trochu lepší, promluvíme s tátou, někdy posedíme s manželem chvíli u našich, ale už to není to, co bývalo. Aby se moji a manželovi rodiče sešli, k tomu už asi nikdy nedojde, z pěkných vztahů zůstala jen nevraživost a hádky o přízeň vnoučat.
Myslela jsem, že dospělí se nemohou chovat jao puberťáci, a nakonec mám ve vlastní rodině doklad toho, že je možné všechno. Jestli i tohle spraví čas, nevím.