JIŘINA (58): Snacha pro mě ani po letech nenašla oslovení, cítím se divně | Foto: iStock

Foto: iStock

JIŘINA (58): Snacha pro mě ani po letech nenašla oslovení, cítím se divně

Někdy v celkem dobrém vztahu s mladými „drhne“ nějaká maličkost. Jiřina je se snachou spokojená, jen jí vadí, že ani po letech ji snacha neoslovuje: při hovoru je to jen „vy“, nebo, v případě, že je u hovoru víc osob, musí Jiřina odhadnout, že se snacha obrací na ni.

Syn se po dvanácti letech soužití oženil s bývalou spolužačkou ze střední školy. Byla jsem ráda, že se konečně rozhodl definitivně usadit a dát životu směr a řád. Nevěstu jsem tedy znala také celé ty roky, a myslím i dnes, že si syn vybral dobře.

Se snachou máme dobrý vztah, dokonce jsme spolu byly samy několikrát na dovolené, a ani tam se nevyskytla žádná nedorozumění. Jen mi trochu vadilo, že mě snacha nijak neoslovuje, ale netlačila jsem na ni.

V žádném případě bych netrvala na tom, aby mě oslovovala „maminko“ nebo „paní matko“, nechala jsem to na ní, že se časem rozhodne sama, a bude-li mi říkat příjmením, ani to by mě nerozhodilo.

Roky pomalu ubíhaly, a moje upovídaná snacha mě občas v zápalu řeči oslovila… Ona vždycky vede hovor spíš jako monolog, pokud chci něco podoktnout, musím počkat, až se nadechne a pak rychle reagovat aspoň jednou, dvěma větami. Někdy se to povede, jindy se nedostanu ani přes tu první větu.

No, a jak je v řeči rozjetá, dostane se mi oslovení „ty vado“, a někdy i „ty vole“. Že tak občas oslovuje i manžela, to je jejich věc, pokud to nikomu z nich nevadí, ale mně se takové oslovení moc nelíbilo. Když jsem ji na to upozornila, smála se jak řehtačka a nebyla k utišení.

Pravdou je, že se nějaký čas snažila vynechat toto oslovení, ale jiné nenašla. Někdy se stalo, že jsme spolu někde byly, a ve skupině osob jsem třeba nepostřehla, že mluví právě ke mně, ale poradila si – zatřepala mi rukávem, nebo mi houkla do ucha a hned bylo jasno. A pokud je u nás doma a musí mi převyprávět zážitky z práce nebo mě seznámit s problémy kamarádek, zas na mě vykoukne „vůl či vado“.

Synovi jsem si nestěžovala, každý jsme nějaký, a snacha je upovídaná opravdu hodně, navíc obvykle rychleji mluví než myslí, takže si dávám i pozor na to, co jí řeknu, aby nedošlo k nějakému trapasu. Stalo se snad dvakrát, že jsem ji něco pověděla o mém manželovi, a ta bezelstná duše to při nejbližší příležitosti zopakovala před ním a nahlas.

Musím ale říct, že se situace trochu zlepšila, když se mladým narodil syn. Teď se o mně mluví jako o babičce, i když mě tak snacha ani dnes neoslovuje. Vedeme hovory bez oslovování z její strany, já ji oslovuji jménem a tak se to ustálilo, že už mi to ani nepřijde divné.

Přesto je lepší slyšet „jdeme k babičce“ než „jdeme nahoru“ (bydlíme nedaleko, ale v kopci). Nakonec je tohle jediná vada, kterou asi vnímám jen já, jinak si na snachu stěžovat nemůžu. A vlastně ani nevím, jak oslovuje rodiče, nevídáme se tak často, a jak si uvědomuji, neslyšela jsem jí říct v hovoru s rodiči „mami, tati“.

Vnuk povyrostl, a říká mi hezky babičko, a snacha se snaží – už delší dobu se tak nerozpovídala, aby mě zahrnula nespisovným oslovením. Možná tím, že je na mateřské, nemá tolik témat, která by prožívala, a tak zklidnila hovor. Čeká druhého potomka, má starosti trochu jiné, a možná se s druhým vnoučetem dočkám i přímého oslovení „babi“.

Uvidíme, pokud ne, nic to na našem vztahu nezmění. Beru ji takovou, jaká je, a jsem ráda, že si rozumí s mým synem a můžu říct, že se jim manželství vydařilo. Když se nad tím zamyslím, opravdu to není tak podstatné, abych se cítila nedoceněná.

Jen se v koutku duše těším, stane-li se ten zázrak, a až bude snacha jednou volat, neozve se jen „to jsem já, helejte se, potřebuju vědět…“ Do narození druhého vnoučka ještě zbývá pár týdnů, tak uvidíme.

Doporučujeme

Články odjinud