JIŘINA (65): Dala jsem přednost muži před dětmi, teď toho lituji

Tomuto nevěřím.. odmítám věřit, že matka svým dětem zrovna v tom nejcitlivějším věku oznámí, že jde za hlasem svého srdce a na ně kašle :-/

to je docela síla, vybodnout se na děti kvůli někomu, kdo mi řekne, že se k němu mám nastěhovat bez dětí. já bych se s ním po té větě okamžitě rozešla (pokud bych to neudělala už dřív, protože se k ní choval hnusně už před tím - jezdila ona za ním, neměl zájem o její děti, mluvil jen o sobě atd.) musím souhlasit s Mata69 - tohle nepochopím a pokládám to za neomluvitelné. nedivím se dětem, že jí odepsali taky.

farah.farah: a pochybuji, že ji pochopí.

Tak dobré je že paní chápe že je to důsledek jejího rozhodnutí ale připadá mi že se snaží vinu přehodit tak trochu na partnera že to vlastně on to vše způsobil. Sice je pravda že on jí to řekl, ale on v tu chvíli jednal čestně řekl jí jak to má, a bylo jen na ní zda to akceptuje a nebo je. To jestli je pán sobec je jedna věc ale on to, že se rozhodla děti opustit prostě nezpůsobil to ona. Samozřejmě je tu možnost, že pán je zdatný manipulátor a pokud ji měl už dostatečně zpracovanou tak už nemusela být ve stavu si plně uvědomovat jak se vlastně rozhodla, ale i tak je to pořád její rozhodnutí. Milovat někoho neznamená vytěsnit ostatní ze svého života, jen tžko lze mluvit o tom že své děti milovala, když jí bylo zjevně vlastně dost jedno jak se cítí. Situace se dala řešit i jinak pán ji nedal ultimátum že se buď rozejdou a nebo se k němu musí nastěhovat, tak že pokud jí jeho požadavek nevadil tak podle mne normální reakce by byla prostě ne nepřestěhovat a pokračovat ve vztahu tak jak byl dokud děti neodrostou. Myslím že jí vůbec nedošlo že ty děti přišly o tátu a že ona pro ně byla takvu jedinou jistotou v životě a tu jim vzala aniž by ji to mrzelo. Navázat vztah může zkusit omluvit se a upřímn vysvětlit co se s ní vlastn stalo a proč to udlala tak, aby oni pochopili proč...jestli jí to odpustí už je na nich.

Zebruška: Píšeš: "Třeba by se to povedlo a sblížili by se a ona by pak zase najednou ohlásila, že s nimi končí, a zmizela. " Možná, že děti jsou tak úžasné, že i to by spolky, tu nejistotu co bude a mámu přijaly. Ale ony už mají své děti a nikdy by nedovolili, aby se jejich dětem stalo to, co jim. Že by se sblížily s babičkou a ona jim pak najednou...

No jo no, s partnerem se, když spolu teprve chodlili, vídali jednou měsíčně (a většinou jela těch 100km ona za ním), ale za dětmi se jí nechtělo zajet na návštěvu víckrát jak jednou za čtvrt roku? Fakt nechápu.... Nedovedu si představit, že by pro mě moje děti znamenaly tak málo, že bych se na ně ze dne na den takto vykašlala a zmizela "za hlasem svého srdce". Divila bych se, kdyby se s ní její děti chtěly znovu sbližovat (já bych tedy k tomu neměla pražádnou chuť). Na co? Třeba by se to povedlo a sblížili by se a ona by pak zase najednou ohlásila, že s nimi končí, a zmizela.

Máte pravdu, už je pozdě s tím něco udělat. Opustit děti, sice nebyly v předškolním věku, ale to jim bolest jaksi nesnížilo, je něco neodpustitelného. A to prosím pěkně kvůli sobci a manipulátorovi, téměř v padesáti letech, za všechno se v životě platí...

Jako pochopila bych, že se odstěhovala a dětí (v té době už pravděpodobně už obě na střední škole) místo na internát šly bydlet k prarodičům. Ale co nechápu, proč by za ní normálně nemohly jezdit na víkend, prázdniny a mít místo v jejím novém domově a viděla je jednou za čtvrt roku. Jako po 15 letech si vzpomněla, že má děti a chce napravovat vztahy?

Skutečně nerozumím tomu, že když paní chlap řekl, že chce s ní bydlet, ale bez jejích dětí, že se jí v hlavě nerozsvítilo varovný světýlko a jak je možné, že ona na to tak přistoupila? Prostě klidně hodila děti na krk svým rodičům a odtáhla za chlapem. Děti pak vídala co čtvrt roku - proboha co je to za mámu??!!! To se jí po nich nestýskalo? Fakt je úplně odřízla. A teď, po dvaceti letech, když tuší, že zůstane na starý kolena sama (zatím teda ještě s tím dědkem), tak by ráda hledala cestu zpět a lituje toho? Nelitovala toho dříve? Tahle paní si to bude muset vyžrat sama až do úplnýho konce a pochybuji, že najde někde porozumění. U svých dětí asi těžko.

Taky to rozhodnutí nechápu. A nejen z pohledu matky, která dá přednost milovanému chlápkovi před dětmi, ale i z pohledu té zamilované ženské, které nespadne čelist před takovým požadavkem. Přeci není možné, aby mě někdo takový alespoň trochu bral jako lidskou bytost, natož, aby ke mě něco cítil. A opustit děti, nechat je na krku prarodičům? Vlastně ten "jakopřítel" ani neměl sebemenší důvod ji milovat. Jak se asi může chlap na takovou ženskou dívat? Ty děti by musely mít svatozář, aby ji odpustily a přijaly. Ale i kdyby měly, vše odpustily láskyplně ji přijaly, nikdy nevystaví své děti podobnému nebezpečí. Totiž tomu, že budou mít bybičku rády a ona pak z ničeho nic jejich city zničí a pošlape.

tak to absolutně nechápu opustit vlastní děti kůli chlapovi tak at se ted nediví že s ní nechtějí být v kontaktu.

Taky jí nechápu. Ale jestli bych po cca dvaceti letech matku vzala do "rodiny" ať už jako dcera s vlastní rodinou, nebo jako syn co zažil kriminál si nemyslím. Oběma dětem bude přes třicet, paní pořád žije s člověkem, co je odstřihl - a v 75ti letech to asi hodný stařík nebude - tak jak si to představuje? Že se bude plížit z domu, aby jela 100 km a navštívila děti, které už většinu života žily bez ní?

No taky rozhodnutí paní nechápu. Děti bych nikdy takhle neopustila. Mohla se s ním scházet dál, ale děti neopustit a ještě k tomu v pubertě. Návrat k dětem bude těžký a ona zůstane sama.

K anketě - no, za pokus to stojí, navázat s těmi dětmi, nyní již dávno dospělými, kontakt, ovšem bude to chtít velkou dávku odvahy, pokory a taky diplomacie. Bez toho, že by byl zaručen výsledek. Otázka je, nakolik by byli ti potomci ochotní uvěřit, že jde o upřímnou, byť pozdní lítost nad chybným rozhodnutím, a nepovažovali to spíš za vypočítavost a snahu si zajistit pečovatele na stará kolena. Sama nevím, jestli bych měla dost velkorysosti odpustit něco takového a přijmout dotyčného zpátky... ještě že se mi nic podobného nikdy nestalo.

František asi potřeboval levnou pracovní sílu na údržbu domácnosti :-)) a Jiřina mu to sezobla i s navijákem. Obecně řečeno každý by měl zatraceně zpozornět, bez ohledu na zamilovanost, jsou-li kladeny ultimativní požadavky. Jaképak přestěhuješ se ke mně, ale bez dětí - na to je jen jedna odpověď = až peklo zamrzne. Nechat děti na krku prarodičům je nefér, to se dá udělat, když není zbytí, a umím si představit několik vážných důvodů, proč by to člověk udělal. Ale jen tak z rozmaru? Navíc děti v pubertě, v nejhorším období, kdy ji nejvíc potřebovaly a otce už neměly? No... tleskat se tomu fakt nedá. Chápat jen s obtížemi. A na místě té paní bych měla docela strach z budoucnosti, má celkem reálné šance skončit jednou na ulici s igelitkou obsahující než osobní potřeby.

Souhlas s Mata69!!! Nechápu,co si paní představovala.Nyní má bydlení se starým dědkem, o které asi přijde,až pán zemře,neb ona od něj nemá nic a vše zdědí jeho děti. Jiřininy děti byly hozeny přes palubu,tak co by nyní od nich mohla chtít??!! Tak nějak si Jiřina pohnojila život, ze začátku jí to asi připadalo krásné,že nějaký muž o ni tolik stojí a děsně ji miluje,ale vlastní děti si odcizila asi nafurt.

Na rovinu - takové rozhodnutí nechápu a nemám pro něj špetku pochopení. Hodit svoje děti přes palubu kvůli chlapovi? Ne, nelze se tem dětem divit, že vás odmítají. A zpět to opravdu vzít nelze.

Člověk si vždycky nese následky svých rozhodnutí. Reakci dětí chápu. Jiřina měla alespoň počkat, než budou děti dospělé. Nikdy bych se na děti nevykašlala kvůli cizímu chlapovi. I kdyby byl nevímjaký. Tohle není situace typu zvolila jsem si tenhle druh ledničky, když mi nebude vyhovovat, koupím si jinou. Nepřála bych Jiřině, aby jí partner zemřel, je starší, než ona, když měl i ty děti starší, ani jedno z dětí by ji k sobě nevzalo. On to měl jednoduché, děti měl dospělé. Předpokládám, že její rodiče - nezmiňuje se o nich, zřejmě už nežijí - jí děti vychovali do dospělosti a udělali pro ně, co mohli. Že se syn dostal do vězení se stane i matkám, co děti neopustily. Co se dá dělat. Vzpomínám si na případ, kdy kamarádka matky taky odešla od muže a dětí. Výsledkem po přestěhování bylo, že o své děti přišla a starala se o ty jeho. A taky jí to nevyhovovalo. Ovšem - kam se vrátit? Doma už pro ni doma nebylo - zůstaly tam děti s tátou bez ní, která je de facto opustila....